Tenenbom: Většina Evropanů jsou antisemité. Když na Západě podpoříte Izrael, přijdete o práci

Zprávy jsou plné propalestinských demonstrací z celého světa, na nichž se otevřeně vyhrožuje Židům i jejich zemi. Tušíte, proč tolik lidí nenávidí Izrael?
Mě to nepřekvapuje.

Ne?
Vůbec. Vás ano?

V tak masivní podobě ano.
Mám tolik osobních zkušeností s antisemitismem, že z toho nemůžu být zaskočený. Hodně jsem se o něm dozvěděl, když jsem se o Židech bavil s obyčejnými Araby coby německý novinář. To člověku skutečně otevře oči. Problém je, že jakmile o tom vyprávíte jiným lidem, často vám nevěří. Tvrdí, že přeháníte. Že není tak zle. Jenže já vím své. V Americe slyšíte každou chvíli hanlivé označení „kike“ – „židák“. Nebo hlášku „Don´t Jew Me“, tedy něco jako „nežiďákuj“, „nešiď mě“ – v narážce na stereotypní předsudky o židovských šizuňcích. A na vašem kontinentu to není o moc lepší. Taky se tu říká, že někdo „smrdí jako Žid“. Vítejte v realitě – většina Evropanů jsou antisemité.

Většina? To se mi nezdá.
Nepřeháním, tak to prostě je. Antisemitismus nikdy nikam nezmizel, je tu s námi pořád. Od časů křížových výprav. Je pořád stejný jako za Hitlera. Úplně stejný. Bouchnout to teď proto mohlo kdykoliv. A kdekoliv – v Gaze, ale i v Evropě.

Pamatuju si, jak jsem v Británii sbíral materiál do knihy o brexitu. Ptal jsem se mladých Britů, co by chtěli změnit. Čekal jsem, že budou řešit, zda brexit ano, nebo ne. Mnoho z nich místo toho odpovědělo: „Co bych si přál? Svobodu Palestině.“ Takže jaképak překvapení? Plná evropská a americká náměstí se podle mého dala čekat. Jen je rozdíl mezi tím si to takto s nadhledem, rádoby logicky vyhodnotit a mezi tím v tom den co den žít. A já v tom den co den žiju. Ať už jsem zrovna kdekoliv.

Den co den narážíte na antisemitismus?
Setkávám se s ním každou chvíli. Vybavuju si třeba nedávnou zkušenost z Polska, kde mi jeden pán ve dvě v noci nad cigaretou vysvětloval, proč nemůže spát. Povídal: „Jsem strašně ospalý, jenže se v jednom kuse budím. Víte proč? Pořád dokola se mi zdá, jak se do Polska valí zástupy Židů. Děsí mě to. Jak se ti Židé blíží, blíží, blíží…“ No jo, Židé pro něj představují tu nejstrašnější hrozbu. A takových důkazů o stále živém antisemitismu bych měl mraky.

Jako třeba?
Jeden mě napadne hned. Pokud se někdy dostanete do jordánského hlavního města Ammánu, doporučuju se podívat do pouličních stánků s novinami a knihami. Spatříte spoustu vystavených výtisků Mein Kampfu od Adolfa Hitlera. Ve všech možných světových jazycích. Nikdo to neřeší, lidi si je kupují. Tak o čem se bavíme? Bylo to tu vždycky. Jen jsme to možná nechtěli vidět.

V případě převážně muslimského Jordánska to možná zas tak překvapivé není, Davidovy hvězdy se však už zase malují i na obchody v Berlíně, v Paříži, v Londýně. A Židům tam zdaleka nevyhrožují jen Arabové.
Jistě, vždyť já mluvím i o Němcích, Francouzích, Britech. Jakmile teď Hamás spustil zabíjení Židů, pro mnoho lidí na Západě to bylo ospravedlnitelné. Správné. Libovali si, že přišel den odplaty. „Konečně to těm židovským parchantům nandali!“ A že při tom umíraly i ženy a děti? „No jo – z těch malých Židů by jednou přece vyrostli velcí Židé. A ty Židovky by na svět přivedly další Židy. Takže to tak muselo být…“ Odporné. Pozoruhodně dvojí metr – jakmile se Izrael pustil do odvetných akcí, západní veřejnost se hned začala bouřit proti smrti civilistů.

Nabízí se otázka: Nemůže si za to Izrael taky trochu sám? Copak též nedělá chyby?
Dělá. Obrovské. A spoustu. Stejně jako jiné státy. Jsem ten poslední, kdo by to popíral, přesně tohle kritizuju i ve svých knihách. Jenže mně prostě jen přijde, že každá země na světě má právo se bránit. Každá. Až na Izrael.

Je fakt, že Židé teď neumírají jen na Blízkém východu. V Kalifornii byl nedávno při střetu s propalestinskými demonstranty ubit i americký důchodce Paul Kessler.
Byl. A máte dojem, že by to nějaké lidskoprávní organizace zajímalo? Že by aktivisté kvůli panu Kesslerovi burcovali na poplach? Ne, nic. Prostě se to stalo, no, jedeme dál. Tohle je realita. Nechoďte na mě s tím, že na Západě je svoboda. Já chtěl před časem napsat knihu o Židech a Americe. Když jsem to však popisoval jednomu z hlavních představitelů židovské komunity, požádal mě, abych to nedělal. Proč? Vysvětloval: „Tuvio, ve jménu Božím… Prosím, vynech to. Můžeš objevit věci, které by měly zůstat skryté.“ Jaké věci? „To, jak moc je v Americe antisemitismus zakořeněný.“

Kde se to vzalo? S nástupem Donalda Trumpa?
Vůbec ne. Antisemitismus byl v Americe přítomen dávno před Trumpem. A bude tam i dlouho poté, co už Trump nebude naživu. Jenže když to řeknete nahlas, postaví se proti vám dokonce i významné židovské organizace. Provozoval jsem v New Yorku židovské divadlo. Kolik peněz byste řekl, že jsem za těch třicet let dostal od židovských organizací? Nula. Nic. Právě proto, že jsme se věnovali podobně citlivým otázkám. Jejich přístup bohužel je: „Radši o tom nemluvme, ať si někoho nenahněváme.“ Páni, vždyť to je to samé, jak se židovské organizace chovaly i při holokaustu: „Hlavně nedělejme problémy, podřiďme se.“ Máme spoustu historických zkušeností, bohužel nejsme schopni se z nich poučit. Znovu a znovu.

Čím to je, že se proti Izraeli výrazně staví třeba západní levice?
Upřímně? Dneska se na Západě o nějaké autentické levici vůbec nedá mluvit. Kdo z těch lidí skutečně bojuje za nějakou sociální spravedlnost? Nikdo. Jsou to od nich jen takové laciné výkřiky. Kecy. I teď křičí: „Věřím ve svobodu!“ Hm, věříš? Tak mi řekni, jak můžeš oslavovat zabíjení dětí?

Antisemitism 101: In-depth stories about today’s antisemitism: #czech #antisemitism #Jews #knihy pic.twitter.com/Mic4uNCYK7

— Tuvia Tenenbom (@tenenbom) November 11, 2023

Vždyť je to opravdu stupidní. Kolik lidí žije na téhle planetě? Osm miliard? Kolik z toho je Židů? Patnáct milionů? Většina z nich to o sobě navíc možná ani neví. Tak o co tady jde? Za co všechno tahle patnáctimilionová skupina ještě může? Proč ten hon na tak malou zemi, jakou je Izrael? Bohužel, v západní kultuře je tohle všechno hluboce zakódované. Podívejte se v Americe či v Británii na noviny. Neexistují proto, aby své čtenáře vzdělávaly. Aby je učily, že antisemitismus je špatný. I noviny jsou byznys. Takže se věnují tomu, co je prodá. A že jde o antisemitský obsah? No a, tak ať!

I na západních univerzitách je teď protiizraelský postoj hodně patrný.
Německým studentům jsem to řekl i tváří v tvář: „Myslete si o mně, co chcete, většina z vás jsou ale antisemité.“ Nejsem exhibicionistický blázen, kterému by takové výstupy dělaly obzvláštní radost. Spíš jsem to myslel ve smyslu: „Bratři a sestry, trpíte rakovinou mysli. Nenávidíte Židy, přitom k tomu nemáte žádný důvod.“ Nejde přitom jen o studenty, ale i o profesory. Je to i v nich.

Štve vás pohled na západní protiizraelské aktivisty?
Někteří jsou vyloženě směšní. Vášnivě na náměstích křičí heslo „From River to the Sea“, tedy „Od řeky k moři“. Schválně se jich ale zeptejte: Jaká řeka se tím myslí? Jaké moře? Garantuju vám, že spousta z nich vůbec nedokáže odpovědět. Navykl jsem si kvůli materiálu do svých knih pokládat lidem opravdu triviální otázky. Na první pohled až hloupé. Třeba jsem vyndal mobil, ukázal mapu světa a ty nejhorlivější aktivisty jsem vyzval: „Tak mi teda ukažte, kde je Palestina.“ Kolik z nich myslíte, že to zvládlo? Nejdřív jsem z jejich neznalosti byl zaskočený, pak už jsem se jen smál. Prostě to tak je. Hodně to souvisí s faktem, že žijeme v éře politické korektnosti. A že veřejně vyjádřit podporu Izraeli je dnes už taky nekorektní.

Opravdu?
Jistě! Přece nesmíte podporovat ty bezcitné okupanty! Ty zabijáky! Ta zvířata! Je směšné, jakým směrem se svět ubírá. Už dávno tu nemáme žádnou svobodu. Mrzí mě to, ale je to tak. Schválně si na Západě jako profesor na vysoké škole zkuste říct, že podporujete Izrael. Co se stane? Vyhodí vás. Přijdete o práci. Vypadnete ze hry. Veřejná podpora Židů je teď v USA nepřijatelná. Tady se už nebavíme o politické korektnosti, ale o nacismu.

Ještě jednou se zeptám: Kde se to vzalo?
Hodně to souvisí s tím, jak darebné máme politické lídry. V USA i v Evropské unii. Ale důvodů by se jistě našlo víc. Před pár lety jsem v Americe provedl zajímavý experiment. Dal jsem lidem dotazník se dvěma otázkami. První zněla, zda jsou podle nich klimatické změny způsobené člověkem. Druhá, jestli jsou oni sami propalestinští, nebo proizraelští. A téměř každý, kdo za klimatické změny vinil lidstvo, podporoval Palestinu. Znamená to něco? Nebo nic? Nevím.

Já se ptal jednoho britského univerzitního profesora, kde se mezi mladými bere taková podpora pro Palestinu. Vysvětloval mi, že Palestina je pro ně spíš stavem mysli než něčím konkrétním. Leccos tomu nasvědčuje. Třeba když vidíte mladíka, jak mává naráz s vlajkami Palestiny a komunity LGBT. Fakt bych rád viděl, jak s tou vlajkou začne poskakovat v ulicích Gazy. Trvalo by to možná dvacet sekund, než by ho někdo zabil. Jenže tohle lidem jeho typu dneska nemůžete říct.

Proč nemůžete?
Protože na vaši otázku nebude reagovat. Místo toho přejde do protiútoku: „Proč něco takového tvrdíš? Jsi snad Žid? Nebo trumpovec?“ Když o tom píšu, spoustu lidí to štve. Prý: „Proč do toho vůbec šťouráš? Vyber si něco míň konfliktního. Piš třeba o kočkách!“

Dělal jsem na téma Židů a Izraele mnoho rozhovorů. A nepochopení situace může mít různé podoby. Třeba slavný izraelský spisovatel Amos Oz se vyznačoval názory, které byly hodně poznamenány jeho proevropskou orientací. Na Izrael nahlížel jako na druhé Švýcarsko, které obklopují sousedi typu Finska. Jenže tak to prostě není, tohle je Blízký východ. Oblast, která se vyznačuje naprosto odlišnou mentalitou od té, jakou známe ze Švýcarska nebo Finska.

Když říkáte, že dnes se na Západě nepovažuje za slušné vyjadřovat podporu Izraeli, jde jen o přechodnou módu, nebo tu tenhle postoj přetrvá delší dobu?
Nejsem prorok. Podobné společenské trendy ale obvykle nějakou dobu přetrvávají. Stojím si za tím, že momentálně žijeme v éře demokracie, která je demokracií jen podle svého názvu. Žiju v New Yorku, potkávám se s tamní intelektuální elitou. A slyším, jak se lidé mezi sebou baví. Takže vím, jak hluboko to v lidech je. A jak jsou nastaveni, že o něčem se prostě nesluší bavit.

Mám k tomu příklad: Nedávno jsem byl časopisem Die Zeit osloven, abych udělal rozhovor s americkou filozofkou a feministkou Judith Butlerovou, slavnou profesorkou z Berkeley. Když jsem jí zavolal, byla nadšená, Die Ziet se jí zamlouval. Pak se ale zeptala, jak se jmenuju. A jakmile jsem jí to sdělil, úplně obrátila: „Hm, víte co, raději to dělat nebudeme.“

Proč?
Protože věděla, že bych byl kritický. Tahle opěvovaná bohyně svobody projevu poskytne rozhovor jen někomu, kdo ji bude glorifikovat a pochlebovat. Pro tuhle dobu je to typické – jsou lidé a skupiny lidí, kterých se prostě nelze dotknout, nejde je ani náznakem kritizovat. Bože, co je tohle za demokracii? Probuďte se, nikdo z nás není novým mesiášem, druhým Ježíšem. Jenže tohle je zkrátka svět, ve kterém žijeme. Vysokoškolský profesor v něm podpoří před studenty Izrael, a oni ho okamžitě napráskají u vedení školy, takže kvůli tomu přijde o práci. Paráda. Fakt paráda. Gratuluju.