Češka žijící v Izraeli: Cítím strašnou nenávist. Gaza musí být zničena, a to se vším všudy

Izraelští vojáci při potírání teroristů z Hamásu

Válka v Izraeli

Přiznává, že po brutálních zvěrstvech Hamásu cítí strašnou nenávist. Především ale ubezpečuje: „Svou zemi budeme bránit za každou cenu. I kdyby nás to mělo stát život.“ Česká emigrantka Dana Mihailovici (rozená Horová) žije v Izraeli od roku 1969, vždycky se považovala za lidumila. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS však připouští, že přepadení palestinskými teroristy nezměnilo jen židovský stát, ale i ji samotnou. Gaza teď podle ní musí být zničena. Nekompromisně.

Dana Mihailovici je původem Pražačka, do Izraele emigrovala pár měsíců po srpnu 68. A snad protože vystudovala statistiku, musí jí být i z čistě statistického pohledu podezřelé, jak často do jejího života bez pozvání vstupuje řinčení zbraní.

ČTĚTE TAKÉ: Festival lásky utopený v krvi. Jak probíhal největší masakr v Izraeli a co útoku předcházelo

Její tatínek bojoval za druhé světové války u Tobruku.

Maminku nacisté odvlekli do Osvětimi.

Jen pár let poté, co v osmnácti kvůli sovětským tankům odešla do Izraele, vypukla na Středním východě Jomkipurská válka. Přestože ji židovský stát nakonec vyhrál, nad Daninou hlavou v dalších letech stejně co chvíli létaly arabské rakety.

Vše vyvrcholilo před pár dny, kdy se z Pásma Gazy vyvalili palestinští teroristé zabíjející vedle izraelských vojáků i mnohé civilisty.

„Žiji v Kyriat Yamu, což je menší městečko mezi Haifou a Acrem. Tady je zatím klid. Jestli ale začne válka s Libanonem, tak se to změní,“ říká Mihailovici pro CNN Prima NEWS.

Jak vám bylo, když teroristé před pár dny přepadli Izrael?
Byla jsem naprosto šokovaná. Jakmile se na nás začaly valit zprávy o všech těch šílenostech a zvěrstvech, kterých se palestinští útočníci dopouštěli, bylo mi těžko na srdci. Pořád je. Moji dva synové žijí s rodinami ve středu Izraele, ve městech na jih od Tel Avivu. Právě tam dopadají rakety. Dcera sice žije blízko mě, bohužel však pracuje v centru země, je často na cestách, takže si dělám starosti i o ni.

Jak se po útoku změnil každodenní život Izraele?
Změnil se velmi. Mladí sice i nadále chodí do práce, starší lidé ale raději zůstávají doma, vycházejí nanejvýš na nákup. Školy jsou zavřené. I když mají kryt proti raketám, stejně panuje obava shromažďovat větší množství dětí pohromadě.

Já měla v plánu zajít na přednášku o Velké čínské zdi. Teď na ni můžu zapomenout. Zavřené jsou i sportovní kluby, protože většinou nedisponují žádnou bezpečnostní místností. Spousta obyvatel z oblastí kolem hranic – i těch u Libanonu – byla evakuována. Mnoho Izraelců bylo povoláno do armády, pomoci se snaží i ostatní. Sbírají peníze, potraviny a oblečení pro ty, kteří ztratili domov. Viděla jsem dlouhé fronty na darování krve. Jsou tak dlouhé, že než se dostanete na řadu, opravdu to trvá.

Jaká je nálada mezi lidmi?
Jsou odhodlaní bránit svou zemi za každou cenu. I za cenu vlastního života. My Izraelci se nedáme. Všichni to v sobě máme takhle nastavené. Teď je nejdůležitější zničit Hamás. S nimi není o čem jednat. Všichni tady chápeme, že není jiná možnost.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Kdo je krvavý vůdce Hamásu, který uniká jako duch?

Máte v sobě strach?
Nemám. Spíš zlobu. K Hamásu cítím strašnou nenávist. Tak velkou, že se to ani popsat nedá. Já, takový lidumil! Vždycky jsem tvrdila, že se musí rozlišovat. Že ani po teroristických útocích nelze přistupovat k plošným vendetám, protože vedle zločinců žije v Gaze i spousta nevinných civilistů. Teď už mě to nezajímá. Vůbec. Gaza se musí srovnat se zemí. Musí se zrušit. Se vším všudy. A obyčejní Palestinci? Ať si utečou třeba do Egypta, jestli tam o ně budou stát.

Teroristé zabili přes tisíc Izraelců, téměř tři tisíce zranili, desítky jich unesli. Slyšela jste nějaké bolavé příběhy i z vašeho okolí?
Dostala jsem třeba hodně smutnou SMS od přítele, který je právě na dovolené v Americe. S dovolením vám ji přečtu: „Přestože jsme v USA, mé srdce je v Izraeli. Dcera mé sestry byla na tom tolikrát zmiňovaném hudebním festivalu u kibucu Re’im v blízkosti Gazy. Sice se jí podařilo utéct, ale prošla si noční můrou. Teď ji sužuje post-traumatický šok.

Sestřenice mého švagra byla na festivalu také. Co se s ní stalo, netušíme. Víme jediné: že její mobil byl lokalizován někde v Gaze… Předevčírem jsem se byl v New Yorku podívat do muzea postaveného na místě zbořeného World Trade Center. Kdo by si pomyslel, že den poté dojde k podobně hrozné katastrofě i u nás v Izraeli. Navíc téměř 50 let poté, co byl v Jomkipurské válce zabit můj bratr…“

Strašné.
Dochází k opravdu odporným zločinům. Odporným. Když vidíte, čeho jsou ti zločinci schopní třeba směrem k dětem, je vám z toho zle. Vždyť takové bestiality se kdysi neděly ani při protižidovských pogromech! Jde mi z toho hrůza po zádech.

Jak k tomu vůbec mohlo dojít? Zaspala izraelská armáda? Jsou vinni politici?
Hodně Izraelců si myslí, že nejvyšším místům je co vyčítat. Ale na tohle vyšetřování bude spousta času, až to celé skončí. Teď ne. Teď vlastní chyby nehledáme. Jsme v bojové situaci a musíme se postarat, aby se podobná hrůza už nikdy neopakovala. Nikdy. Nekompromisně.

Jistě, vláda se velmi mýlila přinejmenším v otázce Gazy. Předpokládala, že tam výstavba s pomocí katarských peněz přinese klid. Že jakmile se v Gaze zvýší životní úroveň, lidé tam získají pocit, že už mají co ztratit. Nakonec to bylo jinak…

Poskytli jsme jim elektřinu, vodu, mnoho dalšího. A co jsme tím získali? Pouze jejich nenávist. Mrzuté je, že za posledními tragédiemi podle mého stojí Írán. Rád by do bojů zapojil i hnutí Hizballáh z Libanonu. Prozatím Irán s Hizballáhem čekají, jak se vyvine situace v Gaze, tak uvidíme. Určitě by ale chtěly, aby se k nim přidaly i ostatní arabské státy. A aby na jejich stranu přešli i Arabové žijící v Izraeli.

Může se to stát? Jaká je v Izraeli pozice arabského obyvatelstva?
Většina ze zdejších Arabů žije normálně smíšená se židovským obyvatelstvem. Osobně chodím často k arabským lékařům, není s tím žádný problém. Často taky s Araby jezdím na výlety. Všichni se s nimi přátelíme. Doufám, že to tak bude i nadále.

V Izraeli žijete od roku 1969. Cítila jste se v něm vždy bezpečně?
Ne vždy je možné se cítit bezpečně. Po přestěhování do Izraele jsem zažila několik válek. Několikrát se u nás střílelo. V Jomkipurské válce padl jeden můj vzdálený bratranec, o život přišlo i hodně známých. Sama mám zkušenosti hlavně s raketami. Jedna kdysi dopadla na auta za naším domem.

Při jiném libanonském útoku jsem se strašně bála o svou dceru. V inkriminovaný večer šla totiž přespat k mé mámě, která bydlela pár set metrů od nás. Když to spadlo, hrozně jsem se zděsila – muselo to explodovat poblíž. Já bydlím pět minut od moře, máma od něj bydlela tři minuty. Raketa tehdy spadla do vln na dohled od břehu. Naštěstí to tedy dopadlo dobře. Ale ano, stát se může cokoliv. Přesto věřím, že Izrael je jedinou zemí, kde mohu žít.

Jak to?
Těžko to popisovat. Jsem zkrátka přesvědčená, že pro Židy je život právě v Izraeli nejlepším řešením.

Nikdy jste nepřemýšlela, že byste se vrátila do Česka?
Nikdy. A teď už to vůbec nejde. Mám v Izraeli děti a devět vnoučat. Není o čem přemýšlet.

Život pod neustálou hrozbou raketového útoku si neumím představit. Jste alespoň nějak chránění?
Máme v domě protiraketový kryt. Bydlíme ale v sedmém patře, přičemž když kvílí poplašná siréna, nesmí se používat výtah. Proto se většinou potkáváme se sousedy na schodišti. Domy postavené po roce 1991 mívají v bytech „mamad“, speciální bezpečnostní místnost. Jakmile do ní stihnete včas udělat těch pár kroků, nic se vám nestane ani při raketovém útoku.

Když teď došlo k přepadení země teroristy, připomnělo vám to Jomkipurskou válku z roku 1973? Ta přece také začala překvapivým úderem zvenčí.
Jenže tenkrát to bylo jiné. Trochu se to totiž dalo čekat. Útok koalice Egypta a Sýrie za podpory dalších arabských zemí začal v den největšího židovského svátku, v Den smíření. A já si stále pamatuji, jak nám soused předem říkal, že se tentokrát nepostí, protože zaručeně začne válka. Měl pravdu. Dodnes nevím, jak to věděl…

Zajímavé je, že moje teta pro změnu před tím v Československu najisto čekala srpnovou okupaci 68. Taky jí nikdo nevěřil. Já na to ale byla díky ní duševně nachystaná.

Kdežto teď vás neměl kdo varovat.
Přišlo to skutečně znenadání. Bylo to hrozně zákeřné. Obyčejně přece vycítíte, že je něco ve vzduchu. Židé to v minulosti tušili nejen před řadou libanonských útoků, ale vlastně i dávno před tím, při holokaustu. I tehdy přece prosakovaly zprávy, že lidi po transportech nečeká nic dobrého. Proto kdo tehdy mohl, snažil se ukrýt; i moje maminka utíkala, chytili ji až v Maďarsku. Nic takového teď nebylo, útok přišel naprosto nečekaně. Brutálně. Bez sebemenší indicie. Ti chudáci zavraždění Hamásem byli bez šance.

Vaši maminku nacisti odvlekli do Osvětimi, tatínek ve stejné době nasazoval život při bojích u Tobruku. Když vidíte, čeho jsou lidé i 80 let po druhé světové válce schopni, nejde na vás bezmoc, že zlo je věčné?
Z toho, co se děje, na mě jde hrůza. Bohužel – lidé se z minulosti nedokáží poučit. Čekala jsem, ze toho bude schopna alespoň Evropa. Jak je ale poznat z aktuálního dění, ani na starém kontinentu to neplatí. To je příšerné zklamání.

Tagy: