Černá kronika SSSR: Král mezi kapsáři Saša Šorin soudil zločince a inspiroval filmaře

Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst

  • Saša Šorin: legendární kapsář a král podsvětí
  • Dvacet let kradl bez dopadení, pak se stal elitou
  • Inspiroval slavnou filmovou postavu kapsáře
  • Kdo všechno dorazil na pohřeb zločinecké ikony?
Více
Vladimír Blažek
Vladimír Blažek
  • 21. lis 2026, 07:29

  • Když se 29. května 2003 v Moskvě konal pohřeb Alexandra Prokofjeva, stálo to za zprávu i celostátním deníkům. Zpravodaj novin Kommersant si mimo jiné všiml, že mezi smutečními hosty byl také herec Stanislav Sadalskij, kterého si čtenáři pamatovali mimo jiné z filmu Místo setkání nelze změnit. Jméno nebožtíka málokomu něco řeklo, přesto patřil v Sovětském svazu v určitých kruzích mezi celebrity… byl jedním z nejslavnějších kapsářů. Další hosté, kteří po smutečním obřadu zasedli k tabuli, tak byli především významní členové podsvětí a nepřipíjeli na památku Alexandra Prokofjeva, nýbrž Saši Šorina, to byla kriminální přezdívka nebožtíka.

    Prakticky celý život, pokud pomineme dvacet let strávených ve vězení, prožil Saša Šorin v moskevských Sokolnikách. Dnes je to vyhledávaná obytná čtvrť. V roce 1929, kdy se narodil, to ale byl okraj města s výrazným dělnickým charakterem. O otci nevíme nic, o matce jenom to, že byla alkoholička a v deseti letech chlapce vyhnala z domova. Stal se tak jedním ze statisíců sovětských malých bezdomovců.

    Kariéra kapsáře

    Možností, jak přežít, nebylo mnoho. Mohl skončit v dětském domově, což přežití nezaručovalo. Nebo mohl žebrat, případně krást. Saša si zvolil poslední možnost. Dal se dohromady s dvěma chlapci, kteří na tom byli stejně a vytvořili nerozlučnou trojici, jejíž přátelství přetrvalo prakticky až do smrti.

    ČTĚTE TAKÉ: Sériovému vrahovi pomohla zamilovaná policistka. Věřila v jeho polepšení

    Noví kamarádi se jmenovali Vladimir Ščerbakov a Vladimir Savoskin. Ze všech se stali zloději a vybírali kapsy cestujícím v tramvajích. Pracovali organizovaně, vzájemně se kryli, role při krádežích střídali. Saša navíc nebyl jen zručný kapsář, ale také zloděj-inovátor. Přišel například na způsob, jak bezhlučně otevírat kovové zámečky dámských kabelek.

    Poprvé ho policie chytila až v roce 1952, beztrestně tedy kradl přes dvacet let. To je určitě zajímavý výkon, zvlášť pokud vezmeme do úvahy, že celou dobu působil na jednom místě. Pro kapsáře, který „pracuje“ na veřejnosti, má takové zadržení jeden nepříjemný následek - kriminalisté už znají jeho tvář, což další činnost výrazně stěžuje. Souzen byl za celý život celkem desetkrát a za mřížemi strávil dvacet let. 

    Ani tam se ale Šorin neztratil. Z hlediska podsvětí ve vězení vedl příkladný život … nepracoval, nedonášel, přispíval do společné kasy, prostě držel, jak se říká, se svými kumpány „basu“. Když si počátkem 60. let odpykával svůj druhý trest, byl korunován na „vora v zákoně“, stal se tedy členem zločinecké elity. Zločinci, kteří se dostali tak vysoko, měli právo rozhodovat ve sporech mezi ostatními, níže postavenými členy podsvětí, kteří se rozhodnutí museli podřídit, ať už bylo jakékoliv. Šorin si svými rozhodnutími získal další respekt a odvrátil nejedno krveprolití mezi zločinci.

    Jak si ho podsvětí vážilo, dokazuje i rajon, který dostal na starosti. Stal se vrchním kapsářem pro tři největší železniční nádraží v Moskvě. To byla pro zloděje ta nejvýnosnější místa v hlavním městě. Šorin měl nejen právo tam okrádat cestující, ale také dohlížel na ostatní kapsáře a hlídal, aby se tam neobjevil někdo cizí. Organizace se v podstatě chovala jako řemeslnický cech a Šorin ho vedl.

    Zmínili jsme výnosnost Šorinova rajónu, jenže má to jeden háček. Profesionální zločinci, tím spíše „vorové v zákoně“, podle vlastních pravidel nesmějí mí žádný majetek, který by je svazoval, tím byly myšleny zejména nemovitosti. Aby „bratva“, tedy podsvětí, prokázalo Šorinovi úctu, koupili mu zločinci byt za peníze z vlastních kapes.

    Typologie sovětských kapsářů

    Širmači (clonaři) – v ruském slově najdeme německý základ „Schirm“, tedy stínítko a ruština ho převzala jako výraz pro zástěnu, clonu. Širmač byl zloděj, který v jedné ruce držel například plášť a tím zakrýval, že jeho druhá ruka právě rejdí v kapse oběti.

    Trjasuny (třesouni) – to byla skupina kapesních zlodějů pracující zvláštní metodou … nacvičeným nárazem dokázali v tlačenici vyrazit peněženku z náprsní kapsy.

    Mojščiki (žiletkáři) – mojka v jazyce ruského podsvětí znamenala žiletku. A právě s ní kapsáři rozřezávali kapsy, aby se dostali k jejich obsahu. 

    Ščipaři (štípači) – i v češtině máme slovo „štípnout“ ve významu ukrást. Ale v ruštině ten výraz je konkrétnější, označuje zloděje, který peněženku vytahuje z kapsy konečky prstů. Vzhledem k tomu, že to vyžadovalo značnou zručnost, těšili se v kriminálním prostředí značnému respektu.

    Marvichery (zazobanci) – tady je překlad „zazobanci“ poněkud volný. Výraz „marvicher“ pochází z jidiš a souvisí s hebrejským revach tedy zisk, výdělek nebo prospěch. Byla to vlastně podskupina štípačů, ovšem orientovaná na bohaté oběti – společenskou smetánku a zahraniční turisty.

    Herec a zloděj

    V roce 1979 měl v sovětské televizi premiéru kriminální seriál Místo setkání nelze změnit a byl to trhák. Ostatně i dnes dokáže přitáhnout diváky k obrazovkám nejen v Rusku, na ČSFD má solidních 79 procent.  Pozornost vzbudil především Vladimir Vysockij v jedné z hlavních rolí, Sadalskij se tu objevil jen jako vedlejší, ale výrazná postava kapsáře Kosti Saprykina, zvaného Kirpič (Cihla).

    Reálným předobrazem Saprygina měl být právě Saša Šorin. Ať už to byla, nebo nebyla pravda, zloděj se ve filmové postavě poznal a královsky se bavil. Dokonce poslal herci bednu francouzského koňaku značky Camus, což byl tehdy velkorysý dar. Když tedy Sadalskij dorazil na pohřeb, mohlo to být svým způsobem poděkování.

    Možná postava Kosti Syprykina nevznikla přímo podle jedné osobnosti, ale byla jakousi esencí hned tří zlodějů – samotného Šorina a jeho dvou přátel – Vladimira Ščerbakova, zvaného Pigalica a Vladimira Savoskina s přezdívkou Savoska. Film vznikl na motivy knihy bratrů Vajnerových Éra milosrdenství a ti obsah konzultovali s šéfem oddělení kapesních krádeží moskevské kriminálky Viktorem Simakovem, který je právě na tuto trojici upozornil.  

    Obyčejná smrt, neobyčejný hrob

    V devadesátých letech se Rusko změnilo a změnilo se i jeho podsvětí. Saša Šorin byl zloděj ze staré školy a nástup ostrých hochů se mu nelíbil. Jako uznávaná autorita ale působil ve známé Sokolnické bandě, kde dál urovnával spory, které se objevovaly mezi představiteli tradičního kriminálního světa a novými dravými šéfy. Do akcí se Šorin už nezapojoval, vydírání podnikatelů nebylo jeho styl. Staré zvyky ale opustit nedokázal, naposledy byl zatčen ve věku 64 let… a samozřejmě za kapesní krádež.

    Černá kronika SSSR

    Zatímco společnost měla směřovat k zářným zítřkům, v zemi sovětů se vraždilo, loupilo, kradlo. A protože Sovětský svaz byl skutečně velký, i zločiny tu byly pro nás svým rozsahem skoro nepředstavitelné. I když se aspoň o některých v sovětském dobovém tisku psalo, v Československu byste zmínky hledali jen těžko. Náš vzor totiž měl být bezchybný. Největším, nejzávažnějším a nejzajímavějším zločinům se bude věnovat seriál Černá kronika SSSR.

    Konec slavného kapsáře byl úplně obyčejný. Roku 2003 zemřel na rakovinu v jedné z moskevských nemocnic. Dnes odpočívá na Chovanském hřbitově na okraji hlavního města.

    Neleží tam sám, je tu dokonce celá řada hrobů, které se říká Alej zločinců. V blízkosti Šorinova hrobu tak najdeme Sergeje Timofejeva, zvaného Silvestr, nebo Aslana Usojana s přezdívkou Děd Chasan. Dlouho zde stál jen obyčejný dřevěný kříž. Dnes tu najdeme monumentální náhrobek z černého mramoru se Sašou Šorinem v životní velikosti, důkaz toho, že tu neleží obyčejný zlodějíček, ale jedna z významných osobností kriminálního světa.

    MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Poslední popravený Čechoslovák souložil s dobytkem. Pak zavraždil těhotnou ženu a malé děti