Černá kronika SSSR: Sériovému vrahovi pomohla zamilovaná policistka. Věřila v jeho polepšení
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
- Sergej Madujev: vrah, který se narodil za mřížemi
- Vyšetřovatelka propašovala vrahovi zbraň do cely
- Deset prokázaných vražd a život v luxusu
- Proč se vrah nakonec vyhnul trestu smrti?
Sergej Madujev se za mřížemi narodil a za mřížemi také zemřel. Mezi těmito dvěma mezníky kradl, loupil a vraždil. Nikdy neměl problém zmáčknout spoušť pistole. Přestože na jeho rukách byla krev ročního dítěte, těšil se pověsti jakéhosi Robina Hooda posledních let existence SSSR. Vždy elegantně oblečený, inteligentní, se smyslem pro humor si dokázal získat sympatie. Možná by se stal jen jedním z dlouhé řady sovětských banditů, na které se zapomnělo. Proslulost mu nepřinesly zločiny, ale jeho poslední pokus o útěk, při kterém typicky pro Madujeva hlavní roli sehrál revolver a osobní šarm.
3. května 1991 měla ozbrojená eskorta doprovodit Madujeva z leningradské věznice Kresty k soudu do Moskvy. Ještě než opustili zdi vězení, objevil se v rukách recidivisty revolver a ozval se výstřel, střela se zaryla do zdi. Další výstřel zranil majora Jermolajeva. Madujev věděl, že nemá co ztratit, věděl, že jiný trest než rozsudek smrti očekávat nemůže.
ČTĚTE TAKÉ: Dezertéři v letadle pálili kulometem do cestujících. Zavraždili i policisty
Jeho pokus byl ale marný, pracovníci věznice ho odzbrojili. Jak se ale vězeň dostal ke zbrani?
Odpověď na tuto otázku v sobě ukrývá krátká, ale intenzivní milostná romance. Než se k ní dostaneme, musíme se s životem slavného masového vraha trochu představit.
Krvavá cesta
Jednu věc musíme Sergeji Madujevovi přiznat – v životě neměl moc na výběr. Matka recidivistka odsouzená za spekulantství ho porodila 17. června 1956 přímo v jednom z nápravných zařízení. Otec původem z Čečenska seděl ve vězení za odpor při deportaci a k rodině se po odpykání trestu už nevrátil.
Černá kronika SSSR
Zatímco společnost měla směřovat k zářným zítřkům, v zemi sovětů se vraždilo, loupilo, kradlo. A protože Sovětský svaz byl skutečně velký, i zločiny tu byly pro nás svým rozsahem skoro nepředstavitelné. I když se aspoň o některých v sovětském dobovém tisku psalo, v Československu byste zmínky hledali jen těžko. Náš vzor totiž měl být bezchybný. Největším, nejzávažnějším a nejzajímavějším zločinům se bude věnovat seriál Černá kronika SSSR.
Když Madujevovi bylo šest let, roznášel zákazníkům drogy. Později začal krást, aby jeho sourozenci měli co jíst. Když ho matka nutila, aby na sebe vzal vraždu spáchanou jiným člověkem, utekl z domova. První nepodmíněný trest dostal za spoluúčast při krádežích v roce 1974, odseděl si celých šest let. Pouze rok po propuštění byl dopaden znovu, tentokrát mu soud za loupeže vyměřil 15 let.
Madujevovi se z nápravného tábora podařilo utéct po sedmi letech, v roce 1988. Za tu dobu se Sovětský svaz hodně změnil, zemřeli tři generální tajemníci ÚV KSSS – Leonid Brežněv, Jurij Andropov a Konstantin Černěnko – k moci se dostal Michail Gorbačov se svou vizí „přestavby“.
Čtěte také
Stačilo, aby se v ekonomice jen mírně rozvolnila pravidla, a objevili se první na sovětské poměry bohatí lidé. Někteří k penězům přišli legálně, jiní využili rychle se rozpadajícího společenského řádu. Právě na ně se Madujev specializoval, brzy policie řešila případy drzých loupeží na Sibiři, v Čečensku i v okolí Moskvy.
Zabíjet dokázal až lehkovážně, zastřelil například dveřníka v jedné z leningradských kaváren kvůli naprosto malichernému sporu. Při loupežném přepadení v Rostovské oblasti zavraždil obchodníka s kožešinami a jeho manželku. Když dům spolu s komplicem Romanem Černyševem opouštěli, ještě založili požár. V plamenech uhořel roční chlapeček, který v době přepadení spal v prvním patře. „Kdybych o něm věděl, sám bych ho z ohně vynesl,“ řekl později Madujev vyšetřovatelům u výslechu.
Pistole vz. 27
Nestává se často, abychom u kriminálních zločinů spáchaných v SSSR našli i československou stopu. V případě Sergeje Madujeva takovou stopou je pistole vz. 27, která v sovětských podmínkách působila exoticky, i když jich v letech 1927 až 1948 bylo vyrobeno 650 000. Zbraň ráže 7,65 v předválečném Československu odebírala zejména policie a četnictvo. Madujev pistoli získal od lidí, kteří se živili nelegálním hledáním předmětů na místech bojů z období 2. světové války. Zbraň použil při trojnásobné vraždě v Rostovské oblasti, což potvrdila balistická zkouška.
Skutečně by Madujev, kterému kriminalisté přisuzovali nejméně deset vražd, nasadil život, aby zachránil nemluvně? Při přepadení v Grozném se postavil svému komplicovi, když chtěl znásilnit manželku přepadeného. Jindy zase přivolal sanitku k oběti, kterou při přepadení postihla srdeční slabost, a zůstal na místě až do příjezdu lékaře.
Bandita jako by měl svůj vlastní morální kodex. Okrádal většinou ty, kdo k penězům nepřišli čistým způsobem. To byl i případ překupnice se zlatem Rozy Jurijevových, kterou smrtelně zranil, když začala křičet o pomoc. Spolu s kumpánem si tenkrát přišli na závratnou částku 134 000 rublů. Neváhal si ale přisvojit ani peníze ze společné zločinecké kasy, takže nakonec po Madujevovy šla nejen policie, ale také podsvětí.
Za Madujevem a jeho komplicem Černyševem se po celém Sovětském svazu táhla dlouhá a krvavá stopa, která skočila v uzbeckém Taškentu. Mělo to být další přepadení jednoho ze sovětských boháčů, jenže něco se zvrtlo. Obchodník byl ozbrojený a bránil se. Než ho Madujev zabil, stačil ještě zranit Černyševa.
Čtěte také
Sériový vrah netrpěl sentimentem, a aby ho komplic při útěku nezdržoval, nebo neudal policii, tak ho na místě dorazil. Stejně dobře to ale mohla být i rána z milosti, Černyševa by totiž stejně čekal trest smrti.
Láska přes mříže?
Přepadení v Taškentu bylo Madujevovo poslední. Když chtěl opustit město, zadržela ho policejní hlídka. Madujev vytáhl z kapsy granát, ale marně, policistům se ho podařilo odzbrojit. Navíc se ukázalo, že šlo jen o atrapu. Bandita se nakonec do Moskvy, kam měl původně namířeno, dostal, ale cílovou stanicí byla slavná věznice Butyrka.
Jenže si tu nepobyl dlouho, jednoho dne u něj v cele našli provaz, pomocí kterého chtěl uprchnout. Pak bandita putoval do další legendární věznice Kresty v Leningradu.
„Viděla jsem v něm především muže. Muže, u kterého jsem chtěla objevit dobrou stránku. Snažila jsme se mu porozumět … Bohužel, citům nelze poručit,“ svěřila se později tehdejší vyšetřovatelka Natalia Voroncova, která patřila do týmu, jenž měl na starost Madujevovy zločiny.
Čtěte také
Byla to právě ona, kdo vrahovi přinesl do cely revolver nagant. Sebrala ho z krabice s důkazními materiály. Přesně touhle zbraní Madujev zabíjel v Taškentu. Podlehla snad kouzlu zkušeného manipulátora? To je nejpravděpodobnější verze.
Ale máme tu ještě jednu pozdější výpověď: „Já jsem ho nemilovala. Měl deset prokázaných zločinů a dalších více než deset mu chtěli přišít.“ To vrhá na její jednání trochu jiné světlo. I když představa, že vrahovi přinesla revolver jen proto, aby nebyl odsouzen za něco, co nespáchal, zní velmi málo pravděpodobně. Za to Madujev měl jasno: „Nikdy jsem ji nemiloval, jen jsem ji využil.“
Jak vrah unikl trestu smrti
Za pomoc při útěku byla Voronocovová odsouzena k sedmi letům vězení, z nichž si pět odpykala. Madujeva pracovníci vězeňské služby brutálně zbili. Ale nezlomili ho. Uprchnout se pokusil ještě dvakrát. Jednou s pomocí makety pistole, kterou užmoulal z chleba, podruhé mu skutečnou pistoli do cely propašoval jeden ze zaměstnanců věznice. Ten se později hájil tím, že ho vězeň zhypnotizoval, ale soud se přiklonil k pravděpodobnější verzi, že dostal úplatek.
Soud nad Madujevem se vlekl, jeho spis obsahoval 85 svazků, nakonec ale 10. července 1995 padl rozsudek, zněl podle očekávání – smrt. Jenže než byl verdikt naplněn, začalo v Rusku platit moratorium na trest smrti. Život mu to prodloužilo jen o pár let, zemřel v roce 2000 v přísně střežené věznici pro doživotní vězně Černý delfín v Orenburské oblasti. Nezabila ho střela do týlu, ale cukrovka společně s nemocným srdcem.
Čtěte také
Pro úplnost na závěr jedna legenda, která se v souvislosti s případem občas vyskytuje – Madujev uloupil statisíce rublů, to byly na sklonku sovětské éry ohromné peníze. Ale policie z nich našla jen velmi málo. Leží dodnes někde banditův poklad? Další badatelé jsou skeptičtí. Madujev rád utrácel, potrpěl si na luxus a dokázal být i štědrý, takže je jen málo pravděpodobné, že by po něm nějaké jmění zůstalo… a i kdyby, dnes už by ty rubly byly zcela bezcenné.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Malá měla modřiny, OSPOD mi řekl, že si to udělala na bobech, řekla matka zmizelé Valerie Kvasničkové
