Černá kronika SSSR: Tajemná vražda rudého Robina Hooda
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Grigorij Kotovskij: Od lupiče k legendě Rudé armády
Záhadná vražda velitele v roce 1925 zůstává otazníkem
Souvisela smrt s čistkami ve vedení sovětských vojsk?
Mauzoleum revolucionáře čelí po letech útokům
V moldavském Kišiněvě před hotelem Cosmos postaveném ve stylu sovětské moderny stojí jezdecká socha v životní velikosti. Muž v uniformě z období ruské občanské války je Grigorij Kotovskij – bandita i revolucionář, který se stal legendou už za svého života. Ten ale nebyl dlouhý a skončil za podivných okolností, které smrtí zdaleka neskončily.
„Já jsem Kotovskij!“ ozvalo se v sále plném lidí z oděské lepší společnosti. Revolver v rukách elegantně oblečeného muže, který je pronesl, dokazovala, že se nejedná pouze o zdvořilostní představení. Ostatně to jméno všichni přítomní znali a věděli, že se právě stali oběťmi přepadení slavného lupiče. Ve stejný moment vytáhlo zbraně i několik dalších hostů večírku a začali obcházet přítomné. Peněženky, hodinky, šperky rychle měnily majitele.
ČTĚTE TAKÉ: Přízraky děsily Petrohrad. Vaňka-živá mrtvola skončil na popravišti
Přepadení bandou Kotovského nikdy nepostrádaly jistou teatrálnost a obvykle začínala tím, že se obětem šéf bandy představil. Mnohem dřív, než se ve firmách objevili specialisté na marketing a public relation, Kotovský objevil sílu značky a prezentace, což úspěšně ve svůj prospěch využíval i později v řadách Rudé armády. Jenže to trochu předbíháme. Pro přepadené jeho jméno bylo zárukou, že sice přijdou o peníze, ale zůstanou na živu.
Bouřlivá krev
V obci Hîncești v Besarábii, na samém okraji carského impéria, se 24. června 1881 Grigorij narodil jako šesté dítě v rodině lihovarského technika Ivana Kotovského a jeho ženy Akuliny. Matka zemřela, když mu byly pouhé dva roky a o několik let později ji následoval i otec. Po osiření se jeho život stal závislým na pomoci dalších lidí. Podporoval ho zejména kmotr, statkář Manuk-bej. Díky němu dokončil zemědělské učiliště.
O jeho dospívání máme překvapivě dost informací. Například víme, že lehce koktal, ale jinak to byl všestranný chlapec, který se naučil hrát na několik hudebních nástrojů, kromě ruštiny ovládal také rumunštinu, němčinu a francouzštinu. Rád četl dobrodružné knížky a sportoval, jeho oblíbenou disciplínou byly box a zápas. V něm se dokázal úspěšně postavit i zápasníkům vystupujícím v kočovných cirkusech. A také získal v kroužku eserů první politické zkušenosti.
Kdo byli eseři
Eseři (zkratka SR pro socialisty-revolucionáře) byli jedním z nejvýznamnějších revolučních politických hnutí v Rusku na počátku 20. století. Jejich hlavní podporu tvořili rolníci. Na rozdíl od bolševiků, kteří zdůrazňovali vedoucí úlohu průmyslového proletariátu, stavěli eseři do popředí agrární otázku a přerozdělení půdy.
Školu Kotovskij dokončil v roce 1900 a pracoval jako pomocník správce statků. Měl před sebou klidný život v ospalé provincii. Jenže měl příliš bouřlivou krev. Dostal se do konfliktu se správcem statku a místo opustil.
Podle některých zpráv měl už tehdy menší problémy se zákonem. Druhý pokus živit se poctivě u jiného statkáře dopadl podobě. Představa o poklidném životě se rozplynula. V roce 1905 po něm navíc zatoužila carská armáda, která právě neslavně válčila s Japonskem. Protože se nedostavil dobrovolně, byl odveden násilím. Jenže v uniformě se mu nelíbilo, dezertoval a vrátil se do Besarábie.
Přišel právě včas, aby se zapojil do rolnických nepokojů, které byly součástí revolučních událostí roku 1905. Kotovskij kolem sebe shromáždil skupinu mladých radikálních mužů a začali uplatňovat své představy o sociální spravedlnosti – přepadali bohaté majitele půdy.
Loupežník Kotovskij
Tady začíná růst sláva Kotovského-loupežníka. Historie loupežných band v Rusku je plná pověstí o novodobých Robinech Hoodech, kteří bohatým brali a s chudými se dělili. Jsou to jen představy chudáků, kteří si idealizovali většinou obyčejné bandity a vrahy.
U Kotovského je to trochu jinak. Už od dob studií na zemědělském učilišti měl jisté sociální cítění a světonázor. Určitě mu můžeme přičíst k dobru, že jako lupič zřejmě nikoho nezabil. Pokud jeho banda někoho přepadla a ukázalo se, že je skutečně nemajetný, nebrala mu to málo, co měl. Sám Kotovský se k obětem choval slušně. Dokonce existuje kuriozní historka, podle níž se přepadenému u soudu sám od sebe omluvil za to, že ho nazval „čubčím synem“.
Čtěte také
Poprvé se Kotovskij dostal do vězení v únoru 1906, ale nevydržel tam dlouho, uprchl už v srpnu téhož roku. Jenže v dubnu 1907 už stál opět před soudem, který mu vyměřil 10 let nucených prací. A tentokrát se mu podařilo uprchnout až po šesti letech. Nápravné zařízení Kotovského nenapravilo. Hned se vrátil k starému „řemeslu“. Jeho skupina operovala na značné vzdálenosti mezi Kišiněvem, Tiraspolem a Oděsou, kterou si oblíbil zejména na sklonku své lupičské kariéry.
Naposledy byl Kotovskij zadržen v červnu 1916 na statku v Besarábii, kde žil pod cizím jménem jako předák zemědělských nádeníků. Při pokusu o útěk byl postřelen do hrudi.
Soud se konal v Oděse a skončil rozsudkem smrti oběšením. Jenže Kotovskij využil nestabilní politické situace a prohlásil se za stoupence nově vzniklé Prozatímní vlády a oběť předchozího režimu, čímž dosáhl změny rozsudku na pouhou podmínku.
Podle romantičtější verze napsal dopis Naděždě Brusilovové, manželce legendárního generála Alexeje Brusilova, a generál se za něj přimluvil. Ovšem šance, že by něco takového opravdu mohlo vyjít, se blíží nule. Faktem je, že Kotovského místo šibenice čekala rumunská fronta.
Soudruh Kotovskij
Na frontu se Kotovskij dostal v květnu 1917 a o pár měsíců později se tak mohl zapojit do revolučních událostí. Už víme, jak dobře se dokázal sebeprezentovat. A tak není překvapivé, že byl zvolen do vojenského výboru 6. armády za levé esery, ke kterým měl blízko už v mládí. Kariéra lupiče okrádajícího statkáře a bohaté obchodníky už nebyla přítěží, ale naopak ozdobou kádrového profilu.
Kotovskij se nakonec přiklonil k bolševikům. Větší radikálnost mu byla vždycky bližší a z hlediska další kariéry zvolil dobře, i když cesta k vrcholu nebyla jednoduchá. Stává se velitelem jízdního oddílu a kryje ústup Rudé armády z Kišiněva.
Černá kronika SSSR
Zatímco společnost měla směřovat k zářným zítřkům, v zemi sovětů se vraždilo, loupilo, kradlo. A protože Sovětský svaz byl skutečně velký, i zločiny tu byly pro nás svým rozsahem skoro nepředstavitelné. I když se aspoň o některých v sovětském dobovém tisku psalo, v Československu byste zmínky hledali jen těžko. Náš vzor totiž měl být bezchybný. Největším, nejzávažnějším a nejzajímavějším zločinům se bude věnovat seriál Černá kronika SSSR.
V Oděse s pomocí místní kriminální autority Míši Japončíka dává dohromady jednotku složenou ze zločinců a odjíždí s ní na frontu. Stává se nejprve velitelem pěší a pak jízdní brigády. Velí jízdní divizi a nakonec celému sboru, na hrudi se mu blýskají hned tři řády Rudého praporu.
Jenže zásluhy nezískává jenom za boj proti bělogvardějcům, Polákům nebo anarchistickým machnovcům. Velí i jednotkám, které potlačují rolnická povstání. A tady dostává obraz hrdiny bojujícího za sociálně spravedlnost vážné trhliny. Ti, které jeho jednotky masakrovaly, nebyli žádní kulaci, ale zoufalí rolníci, jimž Rudá armáda sebrala poslední jídlo.
Zřejmě v období bojů na Ukrajině se Kotovský sbližuje s Michalem Frunzem, reformátorem Rudé armády a lidovým komisařem pro vojenské a námořní záležitosti. Ten rozpoznal schopnosti svého podřízeného a umožnil mu vzestup až mezi nejvyšší vojenské kádry. Navíc byli skoro vrstevníci – Frunze byl o čtyři roky mladší.
Otazníky kolem smrti
V polovině léta 1925 velitel 2. jezdeckého sboru Grigorij Kotovskij odpočíval s rodinou v rekreačním sídle Rudé armády v obci Čabanka nedaleko Oděsy. Bylo mu teprve 44 let a vypadalo to, že stojí na vrcholu kariéry.
Jenže v noci z 5. na 6. srpna tmou zazněl výstřel. Z chat začali vybíhat lidé. Všichni slyšeli ránu, ale nikdo neviděl, co se stalo. Jen tělo Grigorije Kotovského dokazovalo, že střela našla svůj cíl.
Čtěte také
Objevil se i zmatený Meyer Zajder, který se okamžitě k vraždě přiznal. S Kotovským ho spojovala nejen služba v armádě, kde pod ním sloužil, ale také kriminální minulost v Oděse, kde Zajder provozoval vykřičený dům.
A tady začínají spekulace. Jedna z verzí říká, že Zajder zabil Kotovského, protože mu chodil za ženou. Což zní pravděpodobně, protože „soudruh-loupežník“ byl celoživotní proutník. Ovšem je tu tvrzení zcela opačné – Zajder měl chodit za ženou Kotovského. Jenže to bychom se pohybovali na úrovni banální historky o žárlivosti.
Pak tu ale máme události, která smrt Kotovského staví do jiného světla – o dva měsíce později umírá při operaci žaludku lidový komisař pro vojenské a námořní záležitosti Michail Frunze, nadřízený Kotovského, který nad ním držel ruku a zasloužil se o jeho vzestup. Jeho smrt dodnes vyvolává pochybnosti. Navíc v té době za podezřelých okolností umírají další Frunzeho spolupracovníci. Byla to tajná čistka ve vedení Rudé armády řízená samotným Stalinem?
Soud se Zajderem celou záležitost spíš ještě více zatemnil. Vrah jako motiv uvedl, že ho Kotovskij opakovaně odmítal povýšit, což byl motiv značně chabý. Pochyby vyvolává i trest – deset let vězení za vraždu legendárního velitele? Z toho si vrah odpykal jen necelé tři roky a byl propuštěn na svobodu za dobré chování.
V roce 1930 ho zabijí tři bývalí Kotovského spolupracovníci. Oběť uškrtili a pokusili se nafingovat smrt pod koly vlaku. Oficiálně se jednalo o pomstu za smrt oblíbeného nadřízeného. Žádný z pachatelů nebyl potrestán.
Ani po smrti neměl klid
Pohřeb Kotovského byl velkolepý. Rakev s jeho nabalzamovaným tělem byla převezena do Oděsy a vystavena v budově oblastního výkonného výboru, kam přicházely tisíce lidí. Dne 11. srpna 1925 přivezl rakev do Birzuly, kde sídlil 2. jezdecký sbor, jemuž Kotovskij velel, se shromáždily další davy lidí. Na pohřeb přijel mimo jiné legendární velitel Semjon Buďonnyj a na rozloučenou vystřelilo čestnou salvu 20 děl.
Později bylo zachovalé tělo pohřbeno do vlastního mauzolea. Město Birzula bylo přejmenováno na Kotovsk a tento název neslo až do roku 2016. Dnes bychom ho na mapě našli jako Podilsk. Kotovskij se dočkal několika pomníků, včetně jezdecké sochy v Kišiněvě, objevil se na sovětské známce i na medaili. Ještě v roce 2023 ho na pamětní minci vydala Podněsterská republika.
Čtěte také
Grigorij Kotovskij ani po smrti nenalezl klid. V roce 1941 po obsazení města německými a rumunskými vojsky bylo mauzoleum zničeno a ostatky skončily ve společném hrobě. Odtud je ale vyzvedli železničáři a ukrývali až do konce válce.
Nové, podstatně skromnější mauzoleum vzniklo v roce 1965. Ani to ale neušlo zkáze. V září 2016 ho vandalové vykradli a poškodili Kotovského ostatky. Některé předměty se později objevily na aukčních portálech.
Poslední ránu mu zřejmě dá současný trend desovětizace Ukrajiny. Letos mauzoleum přišlo o status kulturní památky a v nejbližší době bude zřejmě zcela zrušeno. Kotovský tak skončí na hřbitově jako každý jiný člověk, kde by snad konečně mohl nalézt klid.
Dál tak asi budou žít už jenom legendy o pokladech Kotovského bandy, které jsou prý zakopané v Moldávii nebo v okolí Oděsy.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Myslivec zavraždil a zakopal v lese přítelkyni. Pak ji pomáhal hledat, vystoupil i v televizi
