Černá kronika SSSR: Přízraky děsily Petrohrad. Vaňka-živá mrtvola skončil na popravišti
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
- Petrohrad děsili lupiči v maskách oživlých mrtvol
- Skokani využívali pružiny k rychlým útokům
- Policie dopadla bandu díky nastraženým volavkám
- Jak skončil šéf gangu Vaňka-živá mrtvola?
Osamělá žena kráčí chabě osvětlenou petrohradskou ulicí. Na zdech domů se objeví strašidelné stíny, ohromnými skoky se k vyděšené oběti přibližují nepřirozeně vysoké přízraky v pohřebních rubáších a se špičatými čepicemi na hlavách, tváře ukrývají pod maskami. O pár vteřin později se žena kácí k zemi s podříznutým hrdlem…
„Tohle je i na ruskou televizi velký nesmysl, scénáristi dneska už fakt neví, co by vymysleli,“ vypnul jsem YouTube s detektivním seriálem Páni-soudruzi, který začíná dílem Poprygunčiki – tedy Skokani. O několik měsíců později jsem narazil na materiály, které mě donutily názor zkorigovat. Ten seriál měl k pravdě naopak velmi blízko. V Petrohradu skutečně řádila banda lupičů, která na své oběti takovým způsobem útočila. Jejímu šéfovi se říkalo Vaňka – živá mrtvola.
ČTĚTE TAKÉ: Dezertéři v letadle pálili kulometem do cestujících. Zavraždili i policisty
Hned na začátku se musím skutečných Skokanů zastat – na rozdíl od seriálových padouchů nevraždili. Jejich zbraní nebyly nože a revolvery, ale strach. Zjevení oživlých mrtvol oběti paralyzovalo natolik, že nekladly odpor. V souvislosti s řáděním bandy se mluví o dvou nepřímo zaviněných úmrtích. Zřejmě se jednalo o infarkt a také o umrznutí svlečené oběti.
Živá mrtvola mění profesi
Ivanu Balgauzenovi, jenž svou zločineckou dráhu začal ještě před rokem 1917, se v podsvětí neřeklo jinak než Vaňka-živá mrtvola. Nebyla to hezká přezdívka, ale on si ji nevybral. Ivanů v podsvětí bylo mnoho a kriminálníci si navzájem často dávali přezdívky podle zevnějšku.
Černá kronika SSSR
Zatímco společnost měla směřovat k zářným zítřkům, v zemi sovětů se vraždilo, loupilo, kradlo. A protože Sovětský svaz byl skutečně velký, i zločiny tu byly pro nás svým rozsahem skoro nepředstavitelné. I když se aspoň o některých v sovětském dobovém tisku psalo, v Československu byste zmínky hledali jen těžko. Náš vzor totiž měl být bezchybný. Největším, nejzávažnějším a nejzajímavějším zločinům se bude věnovat seriál Černá kronika SSSR.
V bouřlivých dobách bolševického převratu se v uniformě rudého námořníka podílel na „vyvlastňování“ majetku boháčů, jiným slovem loupil. Pak se svou bandou přešel k prostým bytovým loupežím už bez revoluční zástěrky. Jenže „řemeslo“ časem přestalo vynášet. Možná byla v Petrohradu, který se hemžil podobnými tlupami, příliš velká konkurence, nebo prostě po revoluci ubylo boháčů.
Bylo zapotřebí změnit profesi. Vaňka-živá mrtvola se rozhodl věnovat se i se svou bandou, která v době největších loupežnických úspěchů čítala až dvacet lidí, přepadávání bohatých, nejlépe opilých spoluobčanů.
Ani v tomto oboru nebyl ani zdaleka jediný, ovšem určitě nejoriginálnější. Začal oběti přepadat v okolí petrohradských hřbitovů. Jeho družka Marija Poljevová zvaná Solená Manka, bandě k tomuto účelu ušila bílé rubáše a další z členů bandy, klempíř Děmidov vyrobil pružiny, na nichž se lupiči dokázali k oběti rychle přiblížit.
Pérák a ti druzí
Petrohradský případ je zcela konkrétní – existují policejní protokoly, známe pachatele i to, jak skončili. V oblasti městských legend bychom našli příběhy podobné. Například v Londýně se v roce 1837 začal objevovat Skákající Jack. Zpráv o něm bylo tolik, že se jím musela zabývat i policie. U nás se historky o tajemném skokanovi objevily o sto let později, údajně působil na Mostecku, Ústecku, později i v okolí Havlíčkova Brodu. Linka městské legendy pak pokračuje slavným Pérákem, který díky pružinám na nohou unikal nacistům.
Psychologický efekt byl velkolepý, oloupené oběti svůj hrůzný zážitek vyprávěly známým a ti zase svým známým. V tom možná byl ten nápad kontraproduktivní. Hrůzná pověst pachatelům pomáhala, ale také k nim přitahovala pozornost. Loupežných band bylo tehdy v Petrohradu víc, ale policie samozřejmě bude řešit přednostně tu, o které se nejvíc mluví.
Skokani se dostali i do literatury. Alexej Tolstoj popisuje přepadení Dáši Bulavinové v románu Osmnáctý rok, druhé části trilogie Křížová cesta: „Za soumraku na Martově poli se na Dášu vrhli dva muži vyšší než člověk v rozevlátých rubáších. Nejspíš to byli ti známí „skokani“, kteří si přivazovali k nohám zvláštní pružiny a v těch fantastických dobách děsili celý Petrohrad. Zaskřípali a zasyčeli na Dášu. Ta upadla. Strhli z ní kabát a odskákali přes Labutí most.“
Kyklopova past
V době, kdy v okolí petrohradských hřbitovů řádili skákající bandité v rubáších, vedl petrohradskou kriminálku Vladimir Kiškin. Neohřál se zde dlouho, ale tento případ úspěšně dovedl do konce.
Jeho úvaha byla jednoduchá – nejprve analyzoval místa přepadení a typy obětí. Podle toho sestavil plán. Většina přepadení se stala v okolí Ochtinského a Smolenského hřbitova a poblíž Alexandro-Něvské lávry. Tady nasadil volavky, policisty převlečené za boháče, kteří dávají najevo, že jsou při penězích.
Muži v kožiších ze skladu věcí zabavených policií vytahovali tučné svazky bankovek a štědře hostili náhodnou společnost. Bylo jen otázkou času, než se Balgauzenova banda chytí do pasti.
Kdo byl Kyklop?
Život Vladimira Kiškina, kterému se říkalo Kyklop, protože o jedno oko přišel ještě před revolucí, byl stejně zvláštní, jako doba, v níž žil. Roku 1883 se se narodil do šlechtické rodiny, vystudoval práva, sloužil v carské armádě a za 1. světové války padl do německého zajetí. Pracoval v kovárně námořního učiliště a sympatizoval s anarchisty. V roce 1918 vstoupil do komunistické strany. Účastnil se bojů proti vojskům generála Judeniče i potlačení vzpoury kronštatských námořníků.
Šéfem petrohradské kriminálky byl v letech 1920-1921. A případ Skokanů byl v této kariéře nejvýznamnější. Pak působil v NKVD až do osudného roku 1938, kdy byl popraven při stalinských čistkách.
Jedné noci se opuštěnou ulicí potácela skupinka vesele opilých, dobře oblečených mužů, ideální kořist pro Skokany. A ti se vzápětí také objevili. Jenže policisté na duchy nevěří. Opilci jako by rázem vystřízlivěli a místo peněženek na lupiče vytáhli revolvery. Na ulici bylo najednou živo, z okolních vchodů a průjezdů se vyrojili další ozbrojení policisté.
Klást odpor nemělo smysl. Při výslechu pak lupiči „shodili“ své komplice a prozradili jejich úkryt. V bytě policie zadržela zbytek bandy včetně Vaňky-živé mrtvoly. Podle kořisti čítající 37 zlatých prstenů, 97 kožichu, 127 obleků a dámských šatů kriminalisté odhadli, že za rok a něco banda provedla přes sto loupežných přepadení.
Čtěte také
Soud neměl pro originalitu lupičů pochopení. Vaňku-živou mrtvolu čekal trest smrti stejně jako klempíře Děmidova, který vyrobil skákající pružiny. Zbytek bandy putoval do vězení. Takový osud čekal i Solenou Manku, která si svůj trest odpykala a později se s ní obyvatelé Petrohradu, který se mezi tím přejmenoval na Leningrad, potkávali v tramvaji – pracovala totiž jako průvodčí.
Historie Skokanů tak úplně rozprášením bandy neskončila. Jejich napodobitelé se objevili na podzim 1925 v okolí slavného Vagankovského hřbitova v Moskvě. Používali stejnou metodu: bílé hábity, překvapivý útok ze tmy a charakteristické skákání.
Jenže moskevská skupina byla výrazně násilnější než původní petrohradští loupežníci – oběti nejen okrádala, ale i vraždila. Podobný nebyl jenom modus operandi, ale i konec banditů. Také v tomhle případě policie použila volavku. Část bandy byla zabita při přestřelce, další byli popraveni, nebo je čekalo dlouhé vězení.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Homosexuální pár z Prahy u sebe nechal bydlet prostituty. Ti hostitele zavraždili a uvařili
