reklama

České Švýcarsko, jak ho neznáte. Podzim vymaloval národní park do překrásných barev

Nejmladší tuzemský národní park České Švýcarsko stojí tak trochu ve stínu svých starších „sourozenců“. Je to ale trochu nespravedlivé. Vedle Pravčické brány v něm najdeme spoustu dalších zajímavých míst včetně takových, které bychom hledali spíše v amerických národních parcích jako Zion nebo Bryce Canyon. Obzvláště když do okolí řeky Kamenice dorazí podzim.

„Pojedeme se podívat do Hřenska? Je poslední hezkej podzimní víkend,“ navrhuje manželka o poslední říjnové neděli ráno. Inu, naložíme děti do auta a vyrážíme. Na Pravčické bráně jsem byl naposledy jako dítě, tak proč si to po tolika letech nezopakovat.

K mému překvapení ale neparkujeme dole ve Hřensku, kde obvykle svá auta turisté odstavují, ale pokračujeme podél řeky Kamenice směrem na Jetřichovice. Ale jen asi tři kilometry, než dorazíme k osadě Mezní Louka. Vůz necháme na parkovišti, zaplatíme 150 korun a vyrážíme po červené značce k Pravčické bráně. „Ukazuje mi to asi 5,5 kilometru a měli bychom tam být za dvě hodiny,“ hlásím. Skučení ratolestí ignorujeme, nenecháme si zkazit nádherný podzimní den.

Amerika uprostřed Evropy

Přibližně po 500 metrech potkáváme zážitkový areál Rysí stezka. Asi kilometrový okruh se skládá z desítky úkolů pro děti. Mají se naučit například rozpoznávat různé druhy stromů, které v národním parku České Švýcarsko rostou, získat představu o rozpětí křídel různých ptáků nebo se dozvědět, jak smrkový porost likviduje kůrovec.

„Pojďte, máme před sebou ještě docela dlouhou cestu,“ nabádám. Během deseti minut se ocitneme v úplně jiném světě. Stezka vede po úpatí pískovcového masivu, který se táhne až k Pravčické bráně. „Mámo, vidíš ta panorámata?“ ptám se manželky. Výhledy jsou vskutku úchvatné. Okamžitě se mi vybaví skoro čtvrtstoletí staré vzpomínky z návštěvy některých amerických národních parků. Skalní útvary mi nejvíce připomínají ty ze Zionu, byť v menším měřítku.

Jiné zase dávají vzpomenout na Bryce Canyon, jen nejsou tak barevné. S pastelkami si příroda v Českém Švýcarsku vyhrála jinak. To když vymalovala listí buků, dubů, bříz či habrů do všech možných odstínů červené, hnědé nebo žluté. Kocháme se krajinou a asi po hodině jsme v polovině cesty. Terén je místy náročný (občas je nutné vystoupat pár desítek schůdků), místy jdeme téměř po uhrabané pěšince.

Na oblouk vstup zakázán

Najednou zpoza vrcholků stromů vykoukne charakteristický pískovcový „překlad“ Pravčické brány. Jsme už blízko. Naše nejmladší dítko se s námi sice dohaduje, že je to spadlý strom, ale brzy pochopí, že jde o kouzelnou hru přírody.

Za čtvrthodinku se ocitáme pod pískovcovým okem. Kdo chce na vyhlídky, musí zaplatit vstupné. Dospělí 95, děti a senioři 30 korun, děti mladší pěti let mají vstup zdarma. Ještě před 40 lety se dalo vstoupit i na oblouk Pravčické brány. V roce 1982 se ale turistům uzavřel, protože bylo zjištěno, že častá návštěvnost způsobovala zvýšenou erozi jejích vrchních partií, což urychlovalo zkázu celého útvaru.

Pravčickou bránu si ale můžete prohlédnout z různých vyhlídkových bodů, což je nakonec mnohem více naplňující než to, že si můžete říci „stál jsem na Pravčické bráně“. Pokud se bránu chystáte navštívit ještě letos, případně si dát něco dobrého v restauraci zámečku Sokolí hnízdo, můžete tak až do března učinit o víkendech mezi 10. a 16. hodinou. České Švýcarsko stojí za návštěvu i v zimě, kdy jsou vrcholky skal pocukrovány sněhovým popraškem.