Čeští režiséři v zahraničí: Kteří filmaři udělali za socialismu díru do světa?

Úspěšných českých režisérů, kteří byli nuceni tvořit v zahraničí, byla celá řada. Kteří z nich se do dějin kinematografie zapsali nejvýrazněji?

Zatímco u nás během několika desetiletí slavily úspěchy například komedie Jiřího Menzela, řada jeho režisérských kolegů se snažila vydobýt si slávu za hranicemi – někteří úspěšněji, jiní méně. Sovětská okupace v roce 1968 vytvořila jeden z nejzásadnějších milníků v historii naší kinematografie, který výrazně proměnil sestavu filmařů tvořících u nás a v zahraničí. Zaměříme se na ty, kteří se nejvíce proslavili v dobách československého socialismu.

Neuvěřitelná generace

Naše nejsilnější filmařská generace se objevila v 60. letech. Tvůrci československé nové vlny jako Miloš Forman, Věra Chytilová, Jan Němec, Pavel Juráček, Jiří Menzel, Juraj Herz a mnozí další tvořili po boku zkušenějších kolegů, jako byl Otakar Vávra, Karel Kachyňa či Vojtěch Jasný – kteří v této uvolněné době rovněž natáčeli svá nejlepší díla. V těchto letech patřilo Československo k nejvyhlášenějším světovým kinematografiím. Naše díla se objevovala nejen v hlavních soutěžích nejprestižnějších festivalů, ale i při oscarových ceremoniích. Mezi lety 1965 a 1968 se nominace na nejlepší zahraniční film postupně dočkala díla Obchod na korze, Lásky jedné plavovlásky, Ostře sledované vlaky a Hoří, má panenko. První a třetí z těchto filmů dokonce nejcennější sošku získaly. Duo Ján Kadár a Elmar Klos se tak společně s Jiřím Menzelem zapsalo do zlatého fondu našeho filmu.

Přestože zbylé dva nominované filmy Miloše Formana nevyhrály, tento režisér si spravil chuť o necelou dekádu později. Po emigraci v roce 1976 získal Oscara za neskutečně silné drama Přelet nad kukaččím hnízdem a roku 1985 si tentýž triumf zopakoval díky Amadeovi. Jelikož posléze získal celou řadou dalších nominací a mezinárodních cen, nemůže být pochyb o tom, který český filmař je historicky nejúspěšnější.

Společně s Formanem emigroval i jeho tuzemský spolupracovník Ivan Passer. Stejný osud potkal i Vojtěcha Jasného či Jana Němce. Přestože se všichni tři dostali v zahraničí k natáčení filmů, své domácí úspěchy už nezopakovali. Intimní osvětlení Ivana Passera (který zemřel letos v lednu) zůstává dodnes fascinujícím podobenstvím, mnohem bohatším než jeho zámořská žánrová tvorba jako například Cutterova cesta či Zrozen k vítězství.

Jan Němec, mimochodem autor Démantů noci či O slavnosti a hostech, dokázal v Západním Německu natočit adaptaci Kafkovy Proměny, jinak ale spíše paběrkoval. A loni zesnulý Vojtěch Jasný, který v roce 1958 částečně předznamenal novou vlnu filmem Touha a posléze díly Až přijde kocour a Všichni dobří rodáci, vytvořil stěžejní česká díla 60. let, svou pozdější rakouskou a západoněmeckou tvorbou bohužel také příliš neoslnil.

Dvě legendy animace

Velkých úspěchů a mezinárodního věhlasu dosáhla i česká animace. Jedním ze zakladatelů našeho animovaného filmu byl Karel Zeman, nepřiznaný pokračovatel tradice Georgese Mélièse a ohromující filmový kouzelník. Od konce druhé světové války natáčel animované filmy, k nimž se po sovětské okupaci vrátil – během 50. a 60. let však mezitím vytvořil půltucet nesmírně vlivných snímků, jež kombinují hraný styl s animací a jež byly svého času světovým unikátem. Jeho využití populárně vědeckých poznatků s hravostí sci-fi žánru se nejvýrazněji projevily v adaptacích románů Julese Verna – Vynález zkázy, Ukradená vzducholoď a Na kometě. Zapomenout nesmíme ani na jeho prvotinu Cesta do pravěku, která částečně inspirovala Stevena Spielberga při práci na Jurském parku. Poctu Zemanovi složili mimo jiné Tim Burton či Wes Anderson a dodnes bývá řazen mezi nejvlivnější tvůrce na poli animace.

Za zřejmě nejzásadnějšího žijícího filmaře lze považovat Jana Švankmajera, jehož celoživotní dílo překračuje hranice filmu. Svými animacemi ovlivnil například Terryho Gilliama, stavební kámen britské komediální skupiny Monty Python, a jeho surrealistický styl prostoupil řadu našich klasik – například filmy Tajemství hradu v Karpatech, Adéla ještě nevečeřela, Tři veteráni či seriál Návštěvníci. Celovečerní filmy začal natáčet až koncem 80. let, nejvýrazněji se mezi ně zapsala díla Lekce Faust a Spiklenci slasti. V kratších formátech se však pohyboval už od 60. let a v nich byla také jeho největší síla – výtečné Možnosti dialogu si v roce 1983 odnesly Zlatého medvěda z prestižního berlínského festivalu. Pozornost si dodnes zaslouží i další kusy: Jídlo, Konec stalinismu v Čechách nebo Tma/Světlo/Tma. Sám Švankmajer přitom navazoval na styl Karla Zemana.

Přestože kariéra všech těchto tvůrců byla poznamenána bouřlivými proměnami 20. století, svou významnou stopu zanechali nejen v našem filmu, ale i ve světové kinematografii. Na to by se nemělo zapomínat.