Jean-Paul Belmondo a Jacqueline Bisset ve filmu Muž z Acapulca Zdroj: H.C.E.
Jean-Paul Belmondo během své dlouhé kariéry nabídl divákům mnoho svých hereckých poloh. Zůstal však věrný té své, životní – poloze rošťáka a rebela, jemuž odpustíme téměř vše.
Když 6. září zemřel v 88 letech Jean-Paul Belmondo, francouzská kinematografie přišla o jednu ze svých klíčových tváří. Přestože se rodák z pařížského předměstí rozloučil s filmovou kariérou v roce 2008 snímkem Muž a jeho pes, jeho téměř pět dekád trvající výskyt před kamerou byl skutečně velmi specifický. Na následující detaily o jeho životě bychom rozhodně neměli zapomenout.
Boxerská průprava, buřičská povaha
Belmondo se narodil do spořádané středostavovské rodiny, kde se mu dostalo dobrého vzdělání i vychování. Nespoutaný chlapec se však lumpáren nestranil, míval špatný prospěch, ale i komediální talent. Během dospívání se věnoval boxu, avšak ve věku 16 let u něj propukla silná tuberkulóza. Její léčení si vyžádalo nejen konec studií i sportovní kariéry, ale i definitivní nalezení lásky k herecké profesi. „Box mi dal zaťatost, vůli vyhrát,“ vzpomínal Belmondo na propojení své sportovní kariéry s tou pozdější, hereckou.
To se následně projevilo i na herecké konzervatoři, kde se rychle stal oblíbencem publika, ovšem profesoři jeho impulsivní, fyzický styl herectví neviděli rádi. Na jeden školní večírek dokonce pozval bezdomovce, o němž svým profesorům namluvil, že se jedná o jeho otce. Belmondova nekonformnost vygradovala po jednom představení, kde jej učitelský sbor ohodnotil „pouze“ zvláštním uznáním, zatímco soutěž o nejlepšího herce navzdory názoru publika ovládla jiná jména. Následné neuctivé gesto od Belmonda směrem k porotě mu znemožnilo obsazení do tradičních rolí. To mu však vůbec nemuselo vadit.
Rebel i kaskadér
První velkou roli mu totiž koncem 50. let nabídl Jean-Luc Godard pro svůj debut U konce s dechem. Definiční dílo francouzské nové vlny našlo v Belmondovi ikonickou tvář – mladík s nekonvenčním vzhledem i chováním zapadal do buřičské nátury nových tvůrců, nespokojených s uhlazeností a falešností svých generačních předchůdců. U konce s dechem naplno rozjelo jeho bohatou kariéru, jež byla v prvních letech neřízenou střelou – Belmondo bral jednu roli za druhou, hlavně se snažil o nezapadnutí do nějaké škatulky.
Cartouche z roku 1962 zahájil nejen plodnou spolupráci s režisérem Philippem de Brocou, ale i další Belmondovu polohu – rošťáka, šprýmaře, klauna, který jde z dobrodružství do dobrodružství a u toho se nevyhýbá ani fyzicky náročné akci. Belmondo se zprvu přátelil s Gilem Delamarem, slavným kaskadérem, brzy mu však vzal všechnu práci – veškeré nebezpečné kousky totiž ve svých snímcích odehrál sám. S lehkostí sobě vlastní tvrdil, že během natáčení prý nebyl čas sportovat, a tak byl rád, že si může zacvičit přímo před kamerou. Tento přístup jej následně provázel až do poloviny 80. let, kdy jeho tělo padesátníka už přece jen na všechny náročné exhibice nestačilo.
I touto další proměnou však zvládl Belmondo projít a vedle oprášení divadelních základů dával přednost dramatičtějším rolím v kriminálkách. Vrcholem této pozdní fáze kariéry je nostalgické drama Cesta zhýčkaného dítěte, za něž dostal i svého první Césara (ocenění od francouzských filmových profesionálů). Toho si však odmítl osobně převzít, neboť sochař César Baldaccini, který stál za designem (i jménem) těchto cen, kdysi urazil Belmondova otce Paula, též výrazného sochaře.
Nespoutaný živel
Belmondo měl pověst sukničkáře, přesto se oženil už v 19 letech. S manželkou Élodií Constantinovou měl tři děti: Patricii, která počátkem 90. let zemřela při požáru, Florence a Paula, později automobilového závodníka s dvěma sezonami odježděnými ve formuli 1. Neustálá přítomnost krásných žen však vedla k rozpadu manželství. Ve druhé polovině 60. let chodil Belmondo s Ursulou Andress, švýcarskou herečkou, jež se proslavila jako první Bond-girl a sex-symbol. Z dalších Belmondových vztahů vzešla ještě jedna dcera, Stella Eva Angelina, jež se narodila, když bylo slavnému herci úctyhodných 70 let.
O Belmondovi se tvrdilo, že žil tak, jak působil na plátně. Jeho jméno se v pozdějších fázích kariéry stalo hlavním tahákem, na který lidé chodili do kina. Při natáčení kriminálky Borsalino se střetl se svým kolegou Alainem Delonem, rovněž miláčkem francouzského publika. Přátelská rivalita tehdy kvůli produkčním neshodám přerostla až do soudního sporu, přesto byl patrný rozdíl mezi soustředěným Delonem a neustále uvolněným, hravým až rozptýleným Belmondem. Užívání si života bylo jeho přirozeností, stejně jako touha žít co nejpřímočařeji a nejférověji. A proto ho (nejen) francouzské publikum zbožňovalo.
