Další díl miniseriálu Řemeslo nenahradíš: Vitrážista

Povolání vitrážisty není rozhodně běžné. Je tak výjimečné, že ho nezná ani wordový program. Jenže to se může brzy změnit. Výroba vitráží totiž lidem nabízí přesně to, co jim dnes často chybí – snaha vytvořit dílo od prvotní myšlenky až po hmatatelný předmět. A Jan Černohorský právě tohle umí. Řemeslo má navíc v rodině.

„Začínal jsem na gymnáziu, pak studoval architekturu, a nakonec mě to přitáhlo k vitrážím. Na nich mě baví, že je to kreativní práce a nikdy vás nenechá dojít ke stereotypu,“ vysvětluje Jan Černohorský.

Staletí stará technologie vitráží může člověka zcela pohltit. Kombinuje architektonické umění s rukodělnou kreativitou. Vede přes práci se sklem, kovem i ohněm a končí hotovým řemeslným dílem – vitráží.

„Jan už mě v mnohém předčil. Využívá třeba moderní počítačové technologie, my jsme dřív kreslili na papír a kopírovali přes kopírák. V profesi vitrážisty je důležitý čas a ochota naslouchat, poradit si – to všechno Honza má,“ dodává jeho otec a mistr vitrážista Jiří Černohorský.

Jaké pomůcky vitrážisté používají? Originální. Třeba rajbák – to je nástroj, kterým se rovnávají olověné profily. Právě s olovem se totiž ve vitráži běžně pracuje. A samozřejmě se sklem, kde k ruce přijdou řezák, vylamovací kleště a brousek, jenž zjemňuje hrany řezaného skla.

Možná ještě převažuje mýtus, že u řemesla člověk nemusí přemýšlet. Je to právě naopak. A to je na tom úžasné, že dokážete něco hmotného vytvořit přímo z myšlenky,“ vysvětluje Honza. Ačkoli jsou vitráže k vidění nejčastěji na historických stavbách a kostelech, ke slovu se začínají dostávat i v moderní architektuře. Vitrážemi se dají například oddělit jednací prostory, zasedací místnosti nebo konferenční sály. A to tak vkusně, až z nich přechází zrak.

Tagy:
sklo rodina vitráž řemeslo nenahradíš vitrážista Jan Černohorský