Hana Zagorová svého dědečka a fotografa Pavla Zagoru v médiích nikdy nevzpomínala. Jak to bylo v jejím srdci, to ví bůh. „S Hanou Zagorovou už jsme se nestačili spojit, i když to bylo v plánu,“ lituje historik Jiří Neminář z Muzea Hlučínska. S kolegy finišuje na přípravách výstavy právě o zpěvaččině dědovi. Ten na fotopapír zaznamenal už první světovou válku, během té druhé pak fotil vojáky wehrmachtu rekrutované v jeho domovině. „Často to byla jejich poslední fotka, pak ve válce padli,“ vysvětluje Neminář.
Zpěvaččin dědeček Pavel Zagora byl majitelem nejznámějšího fotoateliéru na Hlučínsku. Ve specifickém regionu mezi Opavou a Ostravou, který v novověkých dějinách patřil skoro dvě století pod Berlín. „Kromě snímků, které vznikaly přímo v jeho ateliéru v Hlučíně, fotil často třeba svatby, a to i v širokém okolí. Snad každá rodina tady má doma nějaké snímky označené vpravo dole jako Ateliér Zagora, Foto-Zagora anebo Paul Zagora Hultschin,“ vypráví pro CNN Prima NEWS historik Jiří Neminář z Muzea Hlučínska v Hlučíně.
Existuje snímek vnučky Haničky?
Pavel Zagora profesionálně fotografoval skoro čtyři desítky let, v letech 1908 až 1945. Hned po druhé světové válce však jeho ateliér zabral národní správce. „Zagora přišel nejen o fotoateliér, ale také o vlastní dům, takže museli vzít s manželkou zavděk starým baráčkem s hliněnou podlahou. Až do konce života se pak snažil domoci nějaké spravedlnosti. Marně, zemřel v roce 1963,“ říká historik.
ČTĚTE TAKÉ: Tyran a arcipizda z KGB. Ruskému cenzurnímu úřadu unikl seznam zakázaných urážek Putina
Stačil alespoň vyfotit vnučku Haničku, která se narodila v roce 1946? „Nevíme o tom. Chtěli jsme se zeptat přímo Hany Zagorové, ale už jsme to nestihli, bohužel,“ pokrčí rameny Neminář. Sedíme pod renesančními klenbami hlučínského zámku, od 21. února tady veřejnost spatří výbor ze Zagorových snímků. Na stole leží kupa fotek, zdaleka ne všechny se vejdou na panely do výstavní síně. Prohlížíme si ateliérové rodinné fotografie, svatební snímky, ale také portréty mužů v uniformách wehrmachtu.
Historik Jiří Neminář během příprav výstavy o fotografovi Pavlu Zagorovi, dědečkovi Hany Zagorové. Zdroj: Ivan Motýl
Zagorová: Místní se cítili jako Němci
Jsme na Hlučínsku, v úzkém prostoru severně od řeky Opavy a jižně od polských hranic. V letech 1742 až 1920 a znova v období 1938 až 1945 tohle území patřilo pod Berlín, tedy 186 roků. Kolik mají dnešní obyvatelé Hlučínska německé krve, to ale záleží na jejich osobních pocitech. Je to zvláštní národnostní enkláva, v níž se v roce 1946 narodila i zpěvačka Hana Zagorová, konkrétně v Petřkovicích na Hlučínsku. Ke svým částečným německým kořenům se ovšem podle největší mediální databáze Newton Media v posledních třiceti letech vyjádřila jen dvakrát.
„Moji rodiče byli typickými lidmi ze Slezska. Typičtí se vším všudy, tatínek byl i v německé armádě. Místní lidé se často cítili jako Němci, určité sortě lidí byla německá nátura i bližší,“ vyprávěla v roce 2020 v regionálním vydání Deníku. U Zagorů doma se ale mluvilo hlavně česky.
Vojáci wehrmachtu, kteří nemuseli do odsunu
„Když byl region v roce 1920 připojen k Československu, všichni se automaticky stali československými občany. Ale jakmile bylo Hlučínsko v roce 1938 opět připojeno k Německu, všichni zase byli prohlášeni ze Němce. Tak to tady chodilo, s tím se každý musel naučit žít,“ vysvětluje Neminář. Na hranicích o národnosti rozhoduje politika, nikoliv pocity občanů.
Ač všichni zdraví muži z Hlučínska museli za druhé světové války narukovat do německého wehrmachtu, přesto byli v letech 1945 až 1946 jen výjimečně zařazováni do odsunu. „Lid Hlučínska je součástí českého národa. Mnohaletou propagandou byl však českému národnímu uvědomění odcizen. Proto také vláda, vědoma si této situace, učinila zvláštní výjimku. Hlučínskému lidu byla dána možnost probuditi se k českému národnímu vědomí,“ zaznělo při 37. schůzi poválečného prozatímního československého Národního shromáždění.
Tři synové fotografa Zagory
Na Hlučínsku mohl zůstat i fotograf Pavel Zagora, jehož tři synové Walter (narozen 1913), Josef (1915) a Alfréd (1924) museli za války také postupně rukovat do wehrmachtu. Všichni válku přežili. „Otcem Hany Zagorové byl prostřední z nich, Josef Zagora,“ ukazuje Neminář rodinné snímky, na kterých společně pózují všichni tři bratři se svými rodiči.
„O Josefově službě ve wehrmachtu zatím mnoho nevíme. Byl to stavební inženýr, za války nastoupil k německému letectvu, ale pak došlo k něčemu, co vedlo k jeho vyloučení z armády jako nespolehlivého. Co to bylo, jsme dosud přesně nezjistili, údajně měl vzít na palubu letadla svého bratra, což bylo zakázané. Nalezený dokument pouze říká: ,Po odpykání trestu bude z armády vyloučen.‘ Když Josef Zagora svlékl uniformu, skončil v totálním nasazení v německých Brémách a později i v Praze,“ vypráví historik.
Rodina Zagorova. Zleva fotograf Pavel Zagora, syn Alfréd, manželka Marie, syn Walter a syn Josef, otec zpěvačky Hany Zagorové. Zdroj Muzeum Hlučínska v Hlučíně. Zdroj: Muzeum Hlučínska
Zpěvačka neměla němčinu ráda
Vyloučení otce Hany Zagorové z německé armády bylo štěstí v neštěstí, na tři tisíce mužů z Hlučínska totiž v uniformách wehrmachtu padlo na bojištích. V Polsku, Belgii, Francii, Africe i jinde, nejvíce v Rusku. Totální nasazení bylo mnohem bezpečnější, i když hrozily letecké nálety spojenců. Josef Zagora se v roce 1943 oženil s petřkovickou dívkou Edeltrudou Annou Boczianowskou. O rok později se jim narodila dcera Evelyna a v roce 1946 druhá dcera Hana.
Na službu u německého letectva Luftwaffe Josef Zagora před dětmi prakticky nevzpomínal. Po válce se doma v Petřkovicích mluvilo česky, byť s několika výjimkami. „Němčinu jsem neměla ráda, protože rodiče tak mezi sebou mluvili, když chtěli, abychom jim se sestrou nerozuměly. Němčina, to pro mě byly tajnosti. Strašně jsme se nechtěly učit německy,“ vyprávěla Hana Zagorová v roce 2000 pro Lidové noviny. Německy se doma hovořilo také s babičkou z matčiny strany, která žila ve společné domácnosti. A to je druhá a poslední zmínka v médiích, kterou zpěvačka učinila ve vztahu k německým kořenům.
Hana Zagorová v dětství. Zdroj: CNN Prima NEWS
Za štěstím z Rakouska do Německa
Aby toho nebylo málo, národnostní zmatek na Hlučínsku dříve zpestřovali i Židé. Zámek v Hlučíně, na kterém se připravuje výstava o Pavlu Zagorovi, patřil Rothschildům. A ti si koupili i letní zámecké sídlo v nedalekých Šilheřovicích, v samotném Hlučíně pak Židé kolem poloviny 19. století tvořili až desetiprocentní menšinu.
Do této pestré a nevyjasněné národnostní směsice přichází v roce 1908 mladý Pavel Zagora z Těšína, kde se narodil v roce 1888. Těšín tehdy ležel v Rakousku-Uhersku (dnes je to napůl rozdělené česko-polské město, pozn. red.), Hlučín patřil k Německému císařství. Zagora tak vlastně s fotografováním začal v cizině.
„Jeho počátky v Hlučíně jsou trochu obestřeny tajemstvím, zřejmě pracoval ve fotografickém ateliéru Borger. Už z roku 1911 máme fotku signovanou razítkem Zagora, brzy se tedy osamostatnil,“ líčí Neminář, jak fotograf odstartoval zářnou kariéru. V roce 1912 se navíc oženil s hlučínskou rodačkou Marií Przibyllovou, takže se s Německem spojil i milostně. Przibyllová zemřela až v roce 1972, ale tuhle babičku Hana Zagorová v médiích také nikdy nepřipomínala, stejně jako mlčela o dědečku Pavlovi.
Letcem za první světové
První světovou válku si Pavel Zagora odsloužil u letectva na italské frontě. „Dochovalo se fotoalbum z té doby, ale nevíme, zda byl autorem všech těchto fotek,“ otvírá album badatel Neminář a ukazuje úchvatné snímky alpských štítů z kokpitu leteckých bitevníků. I ze zázemí na italské půdě.
Po připojení Hlučínska k Československu v roce 1920 se Pavel Zagora hlásil k moravské národnosti, tím navazoval na místní tradici považovat se za takzvané pruské Moravce. Jakožto úspěšný živnostník a tak trochu i umělec se také brzy vyšvihl mezi hlučínskou elitu, ateliér si postavil v zahradě svého domu v Opavské ulici číslo 40.
Když pak Hitler v říjnu 1938 připojil Hlučínsko rovnou ke třetí říši jako takzvaný Altreich (starou říši), stali se z Čechoslováků opět Němci. A jak už bylo řečeno, Zagorovi tři synové rukovali k wehrmachtu. Samotný Pavel Zagora už díky vysokému věku do války nemusel, k jeho téměř každodenní rutinně přibylo portrétování vojáků. Celých skupin odvedenců, kteří dostali povolovací rozkaz na frontu. Nebo fotil sousedy, když na pár dnů dostali opušťák a mohli si oddechnout od války.
Snímek z fotoalba Pavla Zagory, když za prvé světové války sloužil u letectva v Itálii. Přelet italských Alp. Zdroj Muzeum Hlučínska v Hlučíně. Zdroj: Muzeum Hlučínska
Co fotka, to rodinná tragédie
Probírání se hromadou válečných snímků se však ukázalo jako hodně smutná práce. „Jedna tragédie za druhou, tyhle rány navíc nejsou v rodinách úplně zaceleny,“ vypráví Neminář. Většinu Zagorových snímků získalo muzeum od konkrétních rodin, v nichž si pořád dobře pamatují, kdo z rodiny padl v uniformě wehrmachtu. „Zagorovy portréty se velmi často stávaly i posledními snímky těchto mužů.“ Někdy dokonce zahynuli jen pár týdnů či dnů po návštěvě fotoateliéru.
„Každá z těchto fotek má za sebou silný příběh,“ říká historik Muzea Hlučínska a ukazuje jednu svatební fotku. Novomanželka se jmenuje Helena Matzurová, manžel v uniformě wehrmachtu Vilém Platzek. I tento šťastně vyhlížející pár čekala brzká tragédie. „Platzek krátce po svatbě padl,“ vypráví historik, který výstavu připravuje společně s kolegy historiky Janem Gromnicou a Metodějem Chrásteckým.
Svatební foto z ateliéru Pavla Zagory. Vilém Platzek a Helena Matzurová, Platzek krátce poté padl. Zdroj Muzeum Hlučínska. Zdroj: Muzeum Hlučínska
Na další fotografii je zachycena jiná rodina z Hlučínska, které válka tragicky změnila život: „Dva synové na snímku padli v uniformách wehrmachtu, čtrnáctiletá dcera zahynula na konci války ve dvoře vlastního domu, na který dopadla dělostřelecká střela nebo ruční granát, když se o Hlučínsko tvrdě bojovalo – v takzvané Ostravské operaci v dubnu 1945. Dovedeme se vůbec vžít do pocitů matky, která tak rychle přišla o tři děti?“
Nedovedeme, ale množství ukrajinských nebo ruských matek nyní zakouší totéž. Každá válka je děsivá a všechny mámy sotva odrostlých synů, kteří teď denně umírají, prožívají nepředstavitelná muka. V tom je možná i největší síla fotografií Pavla Zagory. Je to poselství o nesmyslnosti válčení, protože mladí lidé mají žít, a ne bojovat a umírat. „Nevím jak vy, / ale já strašně ráda žiju / a s každým nadýchnutím cítím, / jak žízeň po životě piju,“ zpívala také Hana Zagorová v písní Žízeň po životě.
