Dominika Gottová: Na tátu vzpomínám každý den, mrzí mě, že se nedožil mého návratu

Před rokem jste s tatínkem u něj doma v rodinném kruhu oslavili jeho osmdesátiny. Tušila jste, že je to s ním po zdravotní stránce tak zlé?
On na sobě nedal nic znát, na nic si nestěžoval. Naopak to vypadalo, že se mu daří lépe. Celý den, skoro až do večera, jsme seděli i se sestrami na terase. I s nimi to bylo velmi dojemné setkání. Dlouho jsme se takhle všechny nesešly. S tátou jsme si hodně dlouho povídali... Musela jsem mu dát slib, že sem budu jezdit častěji.

To jste ještě žila ve Finsku a do Čech jste se natrvalo vrátila až po jeho smrti. Nemrzí vás, že jste tento krok neučinila dříve?
Velmi mě mrzí, že se toho už bohužel nedožil. Z mého návratu by měl určitě velkou radost, přál si to. Dřív to ale z různých důvodů nebylo možné.

Co se vám jako první vybaví, když si na tatínka vzpomenete?
Nejraději vzpomínám na ty doby, kdy byl ještě zdráv, scházeli jsme se u dobrého jídla a pití a on mi vyprávěl své oblíbené židovské vtipy. I když už tu není, v našich srdcích je pořád a do smrti také bude. Vzpomínám na něj každý den.

Když jste se narodila, vyrůstala jste pouze s matkou. Dokonce to vypadalo, že o vás neprojevoval příliš velký zájem. Stejně tak se moc nepodílel ani na výchově. Jak moc vás to zpětně mrzí?
On byl pracovně velmi zaneprázdněný, spíše jsme ho vídaly v televizi. Já jsem to moc neřešila, prostě to tak bylo. Nebyl tím mazlícím se tatínkem. Jednou za čas k nám přišel, pozdravil mě dospěláckým podáním ruky a pusou. Ale přinesl vždycky nějaký krásný dárek. Co vím, konzultoval to s Darou Rolins, se kterou jsme skoro vrstevnice.

Prý jste jako dítě ani nevěděla, kdo je váš otec. Je to pravda?
Pamatuji si, že jednou jsme s mamkou seděly u nás doma, dívaly se na televizi a já se ji zeptala: „Kdo je ten úžasný zpěvák?“ A ona odpověděla: „To je tvůj táta.“ Když jsem byla hodně malá, spíše než otec to byl pro mě dětský hrdina.

Byla jste ve škole za hvězdu, když jste měla tak slavného tátu?
Nikdy jsem nebyla ráda středem pozornosti. Spolužáci to samozřejmě věděli a občas se na něco vyptávali. Že by si mě kvůli tomu nějak předcházeli nebo jsem díky tomu měla lepší známky, to ne. (smích)

Jak vycházíte se svými sestrami?
Myslím, že máme hezký vztah. Sice se moc často nevídáme, ale žádný problém mezi sebou nemáme.

Nežárlíte trochu na nejmladší sourozence: Charlotte Elu a Nelly Sofii, kterým se tatínek opravdu věnoval a vyrůstaly jako plnohodnotná rodina?
Jsem za ně ráda. Holčičky jsou úžasné a velmi šikovné. Je mi strašně líto, že už tu táta není a nemůžeme si ho užívat dál. Stále tomu nemůžu uvěřit...

Hodně se hovoří o vašem vypjatém vztahu s vdovou Ivanou Gottovou. Jaká je skutečnost?
Jsou to fámy. Máme normální vztah. Napsalo se o mě strašně moc lží. Udělala jsem totiž velkou chybu. Když jsem se vrátila do Čech, jako jediná z rodiny jsem komunikovala s novináři a řada z nich toho zneužila. Dodnes o mě vychází články, v nichž jsou moje citace, které jsem nikdy neřekla. Moje sestra Lucka nikdy nic neřekla a má od nich klid. Stejně tak Ivana, také nedala žádné vyjádření a má klid. Už to budu dělat stejně jako ony.

Téměř dvacet let s přestávkami jste žila ve Finsku. V čem je život v severské zemi jiný než v Čechách?
Abych řekla pravdu, nikdy jsem si tam pořádně nezvykla. Miluji léto, slunce, tam byla pořád tma a zima. Cítila jsem se tam dost osamocená. Nebylo ani kam jít. Jsem ráda, že jsem zase zpátky doma. Prahu miluji. Je to nádherné město s překrásnou architekturou. Spousta možností, kam si ve volném čase může člověk zajít. Ve Finsku nebylo v podstatě nic.

Co pro vás po návratu do ČR bylo nejtěžší?
Ten nový začátek. Najít si nové zaměstnání. Předtím v Helsinkách jsem měla dobrou práci. Ač jsem tady hledala, jak jsem hledala, žádná nebyla tak finančně ohodnocená jako tam. Člověk se musí sakra otáčet, aby si na sebe vydělal. Za tu práci v restauraci, kde dělám, jsem ale vděčná. Je to sice hodně časově náročné, pracuje se na směny, ale jsem ráda, že to mám. Díky tomu jsem si mohla pořídit i bydlení. Jsem teď spokojená.

Jak se na vašem zaměstnání projevila pandemii koronaviru?
Dva měsíce bylo zavřeno, ale pobírala jsem osmdesát procent mzdy. Moc se z toho nedalo ušetřit, ale pořád lepší než nic. Jsem šťastná, že už se svět vrátil do normálu. Do práce jsem se těšila. Lidi už mi chyběli.

Práce v šoubyznysu by vás nelákala?
Ne. To je nejistá branže. Jednou jste nahoře, jednou dole. Já potřebuji k životu jistotu. Že mi každý měsíc přijde určitá částka na účet. Ale bavilo by mě mít kosmetický salon. To je obor, kterému bych se jednou ráda věnovala naplno. Ale rozhodně to nebude hned.

V ČR už hodláte zůstat natrvalo?
Myslím, že ano. Chci se konečně usadit a postavit na vlastní nohy. Postupnými krůčky se mi to daří. O tom, že bych frnkla zase do světa, neuvažuji. Ale jak se říká, když chcete Pána Boha pobavit, seznamte ho se svými plány. Člověk nemá nikdy říkat nikdy.