EXKLUZIVNĚ muž, který přežil atomovou bombu v Nagasaki: Myslel jsem, že na mě spadlo slunce

Bylo to líné dopoledne. Letecké sirény odezněly a život v japonském městě Nagasaki se dal opět do pohybu. Tehdy desetiletý Seiičiro Mise netušil, že bude svědkem jedné z největších válečných katastrof novodobé historie. A že nyní, 79 let od výbuchu „Tlouštíka“, bude společně s dalšími Japonci známý především jako „hibakuša“ – přeživší atomové bomby. S redakcí CNN Prima NEWS se podělil o svůj tragický příběh, který obrátil jeho život vzhůru nohama. S následky nukleární katastrofy musí žít dodnes.

Pojďme se vrátit zpět v čase. Co jste dělal dopoledne 9. srpna 1945?
Vlastně nic zvláštního. Hrál jsem v ten den doma na malé varhany a snažil se napodobit zvuk amerického bombardéru B-29. Byla to taková dětská kratochvíle i tvrdá realita. Slýchávali jsme ten motor nad svými hlavami poměrně často, žili jsme zkrátka ve válce. Pro nás takhle vypadal úplně normální den, bez mimořádností a neobvyklostí.

Napodoboval jste zvuk letadla?
Ano, dokonce jsem před babičkou vtipkoval, že ty zvuky znějí jako výbuchy. Babička mě okřikla, ať přestanu, nebo vystraším sousedy.

MOHLO VÁM UNIKNOUT: Z lidí visela kůže, hořící děti utíkaly do řeky, líčí přeživší atomové bomby v Hirošimě

A co vaši příbuzní? Co zrovna dělali oni?
Maminka prala prádlo a babička vařila oběd, pokud si to pamatuji správně. Bratr a sestra si hráli, ale už si přesně nepamatuji jak. Mám velkou rodinu – celkem sedm sourozenců – takže popravdě netuším, kde toho dne všichni byli. Nevěnoval jsem tomu velkou pozornost. Bylo to líné dopoledne, jako mnoho dalších předtím.

Vždy, když jsem mluvil s přeživšími atomové bomby v Nagasaki, tvrdili, že toho dne neviselo ve vzduchu žádné napětí, žádné nebezpečí. Jak to bylo u vás?
Prakticky stejně, řekli vám to správně. Pamatuji si, že ještě dopoledne vyhlásily místní úřady letecký poplach, ten ale po chvíli zrušily. Jakmile skončily sirény, které nás běžně varovaly před americkým bombardováním, myslel jsem si, že jsem v bezpečí – že už nám nic nehrozí a není nutné se schovávat do krytů. Nikdo nicméně netušil, co se v následující hodině odehraje…

Musím se zeptat. Pamatujete si přesně onen moment, kdy vybuchla atomová bomba?
Velice dobře. Zničehonic se rozsvítilo nebe. Úplně jinak, než tomu bývá normálně při rozbřesku. Byl to oslňující záblesk – takový, jaký jsem nikdy v životě ještě neviděl. Myslel jsem si, že na mě spadlo slunce. Než jsem se stihl zorientovat, co se vlastně přihodilo, zářivé světlo najednou nahradila úplná tma. Jako kdybych oslepl.

Když jsem se konečně vzpamatoval a rozhlédl se kolem, viděl jsem zkázu a oheň. Tam, kde byla původně zeď našeho domu, nebylo najednou nic. A venku byli lidé, kteří krváceli, hořeli, plakali. Byl jsem v šoku. Nedocházelo mi, co se stalo.

Co bylo pak?
Najednou jsem uslyšel silné dunění. Rychle jsem si lehl na tatami (tradiční japonská rohož, pozn. red.) a prsty si zakryl uši a oči. Učili nás to ve škole. Vnímal jsem burácení, padající zdi a žár. Bydleli jsme relativně daleko od epicentra, asi 3,5 kilometru, i tak ale z našeho domu nezbylo skoro nic.

Jak vypadalo Nagasaki po výbuchu atomové bomby?
Všude byla šílená spoušť, nikde nezůstal kámen na kameni. Z dřevěných domů zbyly černé trámy. Kam jsem dohlédl, tam hořelo. Viděl jsem lidi, kteří měli ošklivé popáleniny po celém těle, některým visela kůže z rukou. Kašlali z kouře a naříkali, že mají žízeň. Vody se jim ale nedostávalo. Nikdy jsem se v životě nebál tak moc jako toho dne. Byla to noční můra.

Řada lidí mi též popisovala temná mračna a černý déšť…
Ano, kapky deště byly abnormálně černé. V té době jsem vůbec nerozuměl tomu, co se kolem mě děje, ale bylo mi jasné, že „něco“ rozpoutalo úplnou apokalypsu. Černý déšť není normální. Všichni křičeli, že potřebují vodu, ale to, co padalo z nebes, se pít nedalo. Přišlo mi, že ani ten déšť nedělal nic s požárem města.

Přežila vaše rodina?
Měli jsme to štěstí, že jsme přežili všichni. Maminka s babičkou, já i všichni sourozenci, někteří byli mimo město. Bohové nás ochránili.

A sousedé?
Ti v našem bezprostředním okolí taktéž přežili. Ale čím blíž byl člověk centru města, tím horší to bylo. Pamatuju si nehybná zčernalá těla, nesnesitelný pach spáleného masa, plačící děti, často mnohem mladší, než jsem byl tou dobou já…

Nedlouho poté Japonsko oznámilo kapitulaci. Vím, že jste byl ještě mladý, ale jaké jste z toho měli pocity?
Víte, bylo to zvláštní. Američanů jsme se strašně báli – byla válka, jinak to asi být ani nemohlo. Věděli jsme, že se ve válkách dějí strašlivé věci, atomová bomba byla ostatně jednou z nich. Zároveň jsem byl ale zvědavý, jak naši bývalí nepřátelé vypadají. Na nás byli během poválečné okupace hodní. Chodili jsme za nimi s dalšími dětmi pro žvýkačky a čokolády. Ale to bylo až týdny po výbuchu.

Jak výbuch atomové bomby ovlivnil váš život?
Bylo to obtížné, ale přežívali jsme, jak to jen šlo. Maminka pracovala od rána do večera, aby nás uživila v zemi, z níž po válce tolik nezbylo. Ale i díky tomu jsem nikdy vyloženě nehladověl.

Událost samozřejmě ovlivnila všechny zdravotně. Polovina rodiny dostala rakovinu. Trpěli jsme zdravotními problémy, od dušnosti po špatné trávení. Od výbuchu atomové bomby uběhlo 79 let a stále trpím závažnými komplikacemi, kterých se už nedá zbavit, jen přetrpět. Na rakovinu zemřelo několik mých sourozenců, včetně nejmladší sestry.

Politici vzpomínají na vraždu Milady Horákové: Její smrt odhalila pravou tvář rudého teroru

Politici si v rámci Dne památky obětí komunistického režimu připomínají 74. výročí smrti Milady Horákové. Premiér Petr Fiala (ODS) na síti X uvedl, že se vzpomínky týkají i občanů, které totalita připravila o svobodu. Předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová (TOP 09) uctila památku perzekuovaných slovy, že odvaha Horákové odhalila pravou tvář rudého teroru.

Jak se člověk srovnává s takovou hrozivou zkušeností?
Bolestivě. Víte, přežil jsem atomovou bombu – dokonalou zbraň genocidy. Věc, která vyzařovala radioaktivitu, jež měla zabíjet. Něco takového už nesmí nikdo použít, nikdo vlastnit. Žiju hlavně proto, abych svůj příběh předával dál, stejně jako další přeživší.

Na to jsem se chtěl zrovna zeptat. Poučil se svět z této katastrofy? Alespoň trochu?
Vždy jsem jako hibakuša doufal, že jaderné mocnosti budou naslouchat přeživším z Hirošimy a Nagasaki. Že udělají ten klíčový krok k tomu, který by zbavil svět jaderných zbraní. Skutečnost je nicméně zcela opačná. Je nešťastné, že se státy soustředí na zbrojení nukleárními hlavicemi a nedělají nic pro to, aby je odstraňovaly ze svého arzenálu. Čili ne, svět se nepoučil z našeho utrpení.

Jednou tu už nebudeme. Až umře poslední z nás, nebude tu už nikdo, kdo by poslouchal naše varovné hlasy.

Které země máte na mysli?
Nejen Rusko a USA. Všechny státy, které mají ve svých skladech jaderné zbraně. Je to zklamání.

Co byste na závěr vzkázal Evropě, která s obavami sleduje válku na Ukrajině a ruskou hrozbu jaderných zbraní? Ostatně je to konflikt, který se neodehrává daleko od českých hranic…
Nejen Evropě. Chci, aby si lidé po celém světě uvědomovali hrůzu, kterou přinesly jaderné zbraně. Pokud znovu dojde k jejich použití, nevyhnutelně by to vedlo ke zničení celého světa. Místo vyzbrojování se nukleárními hlavicemi bychom měli vést dialog, mluvit mezi sebou.

Jednou tu už nebudeme. Až umře poslední z nás, nebude tu už nikdo, kdo by poslouchal naše varovné hlasy. Bojím se, že pak bude muset svět prožít další podobnou katastrofu, aby si uvědomil, že tudy budoucnost nevede.

Článek vznikl ve spolupráci s neziskovou organizací Peace Wing Nagasaki, Nihon Hidankjó a Městským archivem Nagasaki.