Jessica Hindmanová cestovala jako úspěšná houslistka se svým orchestrem po Spojených státech a mnohokrát se objevila i v americké televizi. Nejednalo se ale o orchestr ledajaký. Hudebníci svou hru předstírali a svůj muzikantský um předváděli na playback.
A právě o těchto letech ve lži napsala Jessica Hindmanová knihu. Práce ve falešném orchestru jí sice přinášela stálý příjem, ale někdy šel průběh této práce za hranu rozumu.
Zvukový režisér v panice
Živé vystoupení orchestru při charitativním programu na kabelové televizní stanici PBS mělo právě začínat, ale zvukař ve studiu neslyšel ladění nástrojů. To, co vypadalo pro zvukaře jako naprosté selhání techniky, bylo pro tento atypický soubor hudebníků běžnou praxí. Zkrátka a dobře, že hrají živě jen předstírali — a všichni jim věřili.
„Zvuková zkouška nás prozradila, ale představení v přímém přenosu stejně proběhlo,“ uvedla houslistka Jessica Hindmanová pro BBC.
Tajemný skladatel
Od roku 2002 do roku 2006 Jessica hrála – přesněji předstírala, že hraje – na housle na různých místech — od nákupních center po velké haly. Orchestr procestoval celou Ameriku a dokonce vystupoval i v Číně. Svoji zkušenost popsala žena v knize Sounds Like a Titanic (Zní jako Titanic) zveřejněné v roce 2019. Hindmanová sdílela své osobní vzpomínky, ale nikdy nikoho neoznačila jménem. Zejména nikdy nenapsala jméno dirigenta, který celý tento trik vymyslel. V knize se objevuje jako „skladatel“. Podle autorky prý nejde o přesný popis skutečné osoby, ale o kolektivní image.
Houslistka Hindmanová vysvětluje své předstírání následovně: „Prostě jsem potřebovala peníze. Nemá to nic společného se skladatelem. Nemám zapotřebí ho jmenovat. Kromě toho mi známí hudebníci říkali, že nebyl jediný, kdo dělal takové věci.“
Hindmanová, která měla klasické hudební vzdělání, však chtěla změnit svou práci. Přihlásila se na kurz o Blízkém východě na Kolumbijské univerzitě a měla v úmyslu se stát novinářkou. Aby za své studium zaplatila a uživila se v New Yorku, jednom z nejdražších měst na světě, přijímala nejrůznější nabídky práce a dokonce darovala vajíčka na klinice umělého oplodnění. V roce 2002 viděla jednadvacetiletá Hindmanová na studentském internetovém fóru reklamu: „Oceněný orchestr hledá houslisty a flétnisty“.
Příliš dobré než aby to byla pravda
„Ano, uměla jsem hrát na housle a dělala to 13 let, ale stále ne na profesionální úrovni,“ vysvětluje houslistka. Navrhovaný plat na novém místě by jí zdvojnásobil stávající příjem. A od dětství chtěla navíc hrát na housle v profesionálním orchestru. Pak se ale dozvěděla, že to její náplní práce nebude...
První den poté, co ji orchestr najal, měla úkol prodávat CD na open-air akci v malém městě v New Hampshire. Jessica si hned od začátku pomyslela, že dva muzikanti, kteří tam vystupovali pod širým nebem, hráli příliš hlasitě a nuceně. „Ani s mým hudebním vzděláním jsem ale okamžitě nepochopila, co se děje,“ řekla.
Hudba zněla skvěle, umělci byli mladí a vypadali hezky, CD se skladatelovými díly se prodávala jako horké koláče. „Lidé si to okamžitě oblíbili,“ popsala.
V knize píše, že houslistka skladatele částečně obdivovala. Věřila totiž, že dělal dobrý skutek a přinášel klasickou hudbu lidem, kteří by se k ní jinak nedostali. „Skladatel úspěšně vyplnil mezeru na trhu,“ uvedla. „Lidé, kteří přišli na naše představení, chtěli poslouchat klasiku, ale byli vystrašeni drahými lístky a formálnější atmosférou tradičních koncertů,“ dodala.
Vše bylo legální
Je třeba poznamenat, že představení na playback nejsou nezákonná. Děje se to i při koncertech světoznámých hvězd jako Beyoncé. Tento jev je ovšem běžnější právě ve světě populární hudby. Na slavnostní inauguraci amerického prezidenta Baracka Obamy v lednu 2009, která se konala podle tradice pod širým nebem, soubor vedený slavným violoncellistou Yo-Yo Ma na playback skutečně hrál a nedělal z toho žádné tajemství — chladné počasí totiž mohlo poškodit hudební nástroje.
Hindmanová a její společníci však nehráli na playback jednou, nýbrž neustále. A to jim způsobovalo výčitky svědomí. „Vzhledem k tomu, že jsme nehráli, ale předstírali, měli jsme čas přemýšlet o tom, co ve skutečnosti děláme. Byl to pocit falešnosti a nepoctivosti,“ pokračuje v knize. „Byli tam opravdu dobří hudebníci, kteří se s tím museli vyrovnat, protože jinak by si práci za takové peníze nenašli.
Malá žena ve velkém městě
Nejhorší prý podle autorky bylo vodit za nos příbuzné a přátele. V malém městě v Appalachii, v jedné z nejchudších oblastí USA, odkud Hindmanová pochází, na ni byli hrdí jako na ženu, která se prosadila ve světové metropoli. „Moji rodiče a přátelé mi posílali nadšené zprávy pokaždé, když mě viděli na televizní obrazovce,“ popisuje.
Aby se vypořádala s výčitkami svědomí a také zdlouhavými přejezdy při turné, stala se Hindmanová závislá na kokainu a amfetaminu. Její nové návyky pak byly důvodem, proč začala mít bezdůvodné záchvaty strachu a paniky.
Ve svých 26 letech se žena konečně odhodlala z orchestru odejít a vrátila se domů ke svým rodičům. I s drogami byl konec. Poté získala práci sekretářky, kde součástí sociálního balíčku byla i bezplatná výuka právě na Kolumbijské univerzitě.
Hindmanová vystudovala mimo jiné i literaturu a žurnalistiku, což jí pomohlo napsat knihu Sounds Like a Titanic — přesně tak reagovalo publikum po jednom z koncertů, kde orchestr představil remix tematické písně My Heart Will Go On od Céline Dion.
Od roku 2014 vyučuje Jessica Hindmanová žurnalistiku na Kentucké univerzitě. Některé americké publikace prohlašovaly, že identita skladatele byla odhalena, ale domněnky zůstaly domněnkami. Hudebnice řekla, že během své práce na knize mluvila s některými svými bývalými kolegy, ale skladatele od roku 2006 už neviděla. „Po vydání knihy mě nekontaktoval. Doufám, že z ní má radost,“ řekla Hindmanová pro BBC. „Někdo tvrdí, že stále jezdí turné, ale teď hrají muzikanti již naživo.“