Ivana Gottová zveřejnila neobyčejně emotivní ukázky z filmu Karel
Česká hudební ikona Karel Gott zemřel 1. října loňského roku. Skoro celý poslední rok svého života bojoval náš nejpopulárnější zpěvák s leukémií a po téměř celou dobu ho sledoval štáb dokumentaristky Olgy Malířové Špátové. Výsledkem je dvouhodinový dokument zachycující jak Gottovy největší kariérní úspěchy, tak i konec života v rodinném kruhu.
Dcera slavných dokumentaristů Jana Špáty a Olgy Sommerové se nevydala do neprozkoumaných končin. Už v roce 2009 režírovala snímek Fenomén Gott, jehož témata jsou do značné míry stejné jako v případě aktuálního filmu. V obou totiž vidíme vcelku povrchní průlet Gottovou kariérou, sestřih mnoha písní z mnoha koncertů i Mistrova zamyšlení nad prací s publikem a zodpovědností vůči svým fanouškům (a především fanynkám). Zatímco však jedenáct let staré dílo až ke konci ukázalo usazení starého mládence s manželkou Ivanou a malinkými dcerami, novinka už na Gottově rodině staví jako na neodmyslitelné součásti jeho života, provázející ho až ke smutnému konci.
Dokument bez ambicí
Podle slov samotné Ivany Gottové bylo i toto cílem aktuálního dokumentu. Přestože režisérka Malířová Špátová nedomlouvala projekt s vědomím, že se Gottovy zdravotní komplikace vrátily, ústřední manželský pár k filmu vědomě přistupoval jako k budování pomníku; mramorizaci popové ikony, jejích úspěchů a spokojeného závěru života v rodinném kruhu. A podle toho výsledek také vypadá. Sledujeme poslední rok Gottova života, naplněný především rodinnou láskou a občasnými koncerty, ale také opakovanými návštěvami nemocnic. Aktuální záběry jsou prokládány Gottovým vzpomínáním na jednotlivé etapy kariéry, a to od jejího počátku v 60. letech až do udržování popularity ve 21. století.
Snímek opakovaně připomíná, že pro Karla Gotta bylo vždy klíčové budování image. Koncerty pro něj nekončily závěrečným potleskem, nýbrž až podepsáním poslední fotografie do památníčku fanynek. Před lidmi se snažil působit vyrovnaně a s nadhledem, zavděčit se veškerému potenciálnímu publiku a nepolevit z pečlivě pěstěného obrazu profesionála za všech okolností. Je to velmi zajímavý fenomén, do značné míry nesporně spojený s jeho výslednou popularitou – a zároveň zcela odlišný od přístupu mnohých rockových hvězd, kteří na své příznivce naopak ostentativně neberou ohledy.
Podstatnější však je, že tuto image si v naprosté většině situací udržuje Gott i před kamerou. Můžeme vést debaty o tom, zdali není hyenismus ukazovat na filmovém plátně intimní momenty ze života celebrity. Jenže to je už základní problém samotného konceptu: Když se tvůrci filmu nespokojí s tradičním převyprávěním životopisných reálií, nýbrž dávají nahlédnout do umělcova soukromí, může se náročnější divák cítit podveden určitou kašírovaností předkládaného materiálu. Tím se vracíme k otázce udržování image. Je logické, že Ivana Gottová, jež je zároveň i producentkou filmu, jistě nechtěla zobrazovat kontroverznější či vyhrocenější momenty; sám Karel Gott je přitom i ústředním vypravěčem příběhu, takže nebývá konfrontován s odlišnými pohledy na leckteré události jeho života. Namísto toho se mohou jeho příznivci dojmout nad spořádaně všedním trávením Vánoc na pohádkově zasněžené horské chatě či poslední oslavou narozenin v obklopení svého věrného fanklubu.
Neochota k pohledu do zrcadla
Těžko říct, jestli bylo vůbec možné natočit skutečně hluboký a otevřený portrét někoho, kdo masku věčného profesionála tak úzkostlivě nesundával, až mu pravděpodobně zcela přirostla ke tváři. Navíc málokdo byl tak dlouhou dobu pod tak zevrubným drobnohledem celé společnosti. Možná proto ani nemohl být otevřenější. Nikdy nechodil do konfliktu, chtěl si dělat své a být oblíben. Prostě hodný hoch, jakkoli se ho Malířová Špátová občas snaží tlačit do kolonky rebela. Obdobně vyhověl i požadavku filmu a přednesl o sobě takový obraz, jaký lidé chtějí vidět. Přitom zrovna v jeho malířské tvorbě se občas vyskytuje otevřená nahota, určitá nejednoznačnost a nebanálnost. Ovšem kromě zajímavé a v lecčem symptomatické informace, že Gott chtěl odmala malovat, ale přesto skončil u zpěvu, se tato linka dále nerozvíjí. Škoda.
V souvislosti s Gottovým loňským úmrtím se objevovaly články o tom, jak nám jeho konformismus nastavoval zrcadlo. A proto se na něj trochu zlobíme, zároveň ho však nechceme odsoudit – odsoudili bychom totiž i sebe. Dlouhodobá stigmatizace Antichartou proto vyznívá lacině, ovšem film nereflektuje ani to – nezastává vědomý režisérský postoj, neargumentuje, nepředkládá divákovi materiál k výkladu. Nechává mistra určovat agendu a oddaně naslouchá všemu, co on řekne, včetně dodnes trochu podivné bagatelizace podpisu Anticharty. Pietní portrét tedy máme, inspirativní dokument ne.
Filmový Karel prostě jde na ruku – ať už pečlivě vytvářené legendě o pracovitém, přitom však vždy skromném umělci, anebo svým potenciálním divákům, kteří žádnou další problematizaci pohledu na svůj idol nepotřebují. Budiž. Z těchto úhlů pohledu lze dokument označit za vydařené dílo v tom ohledu, že z něj cílové publikum bude odcházet uspokojeno. A možná je to tak dobře – pietní vzpomínka na jednoho z našich nejvýraznějších umělců posledního půlstoletí je rok po jeho smrti adekvátní; na zevrubnější zhodnocení jeho dějinné úlohy můžeme ještě nějakou dobu počkat.
Film má plánovanou premiéru 15. října.
