Dokument Sociální dilema si vypomáhá i hranými pasážemi.
Zdroj: Netflix

Dokument Sociální dilema si vypomáhá i hranými pasážemi.
Zdroj: Netflix

Aktuálně se velké pozornosti dočkala dokumentární novinka, kterou si můžete přehrát na Netflixu. Snímek Sociální dilema stojí na rozhovorech s bývalými zaměstnanci technologických gigantů a ukazuje, že v pozadí sociálních sítí se odehrávají mocenské boje, z nichž běžný uživatel vyjde vždy jako poražený.

Obavy jsou rozhodně namístě. Algoritmy, podle nichž nám Facebook vybírá doporučené příspěvky či Google personalizuje výsledky vyhledávání, jsou pro naprostou většinu uživatelů natolik neprůhledné, že vlastně nezbývá než jim věřit. Věřit, že to s námi často skloňovaný Velký bratr (v podobě téměř libovolné ikonky v našem chytrém telefonu) myslí dobře a nabízí nám to, co doopravdy chceme – ačkoli si to možná ještě ani neuvědomujeme. Snad nikdo však nepochybuje o tom, že mechanismy, na nichž sociální sítě a podobné moderní služby stojí, jsou dostatečně chytré, aby mohly sledovat i rozličné vlastní zájmy.

Opakování pravd

Sociální sítě staví na tom, že lidé jsou sociálními bytostmi – už podle názvu těchto termínů je proto patrné, že nám podobné technologie budou blízké. Ačkoli jsme se díky Facebooku, Instagramu, Twitteru a dalším sítím snadněji napojili na větší množství lidí, povětšinou se jedná o povrchní vazby, vyzývající nás spíše k touze po sebepotvrzení, nežli skutečné hloubce mezilidského zážitku.

I vědecká obec postupně proniká do řady problémů, jež jsou s používáním sociálních sítí spojeny – růst závislosti, uzavírání se v sociálních bublinách, rychlé šíření fake news. Veškeré zkoumání probíhá za pochodu, a tak přestože známe data o růstu sebepoškozování i sebevražd u mladých lidí v poslední dekádě, identifikace konkrétních problémových mechanismů je už složitější.

Dokument však dobře popisuje dvě zásadní rizika, která jsou s užíváním sociálních sítí spojena. Produktem totiž není samotná platforma, kterou zákazník-uživatel používá; zákazníkem je inzerent a produktem je sám uživatel. Personalizace reklam nikdy nebyla přesnější, a to jen díky tomu, co jsme sami na sebe ochotni prozradit. Pod pojmem kapitalismus dohledu se ukrývá potřeba sbírat a analyzovat obrovská množství dat, s nimiž lze následně obchodovat. Děsivý, leč extrémně funkční model. A s ním souvisí i druhá důležitá myšlenka filmu, která by neměla zapadnout. Produkty od technologických gigantů nejsou určeny k tomu, aby nám sloužily, ale aby o nás mohly získávat informace a udržet naši pozornost. To vše za pomoci pestré škály psychologických výzkumů, v čele s principy operantního podmiňování od B. F. Skinnera. Dochází k vytváření návyků až závislostí zcela v souladu s postupy, které se před více než 80 lety ukázaly platné na krysách…

Nenápadní jezdci apokalypsy

Už v 60. letech popisoval Umberto Eco dva směry, kterými se může přemýšlení o mediálních výdobytcích ubírat. Ve své knize Skeptikové a těšitelé rozděloval vyhraněné odborníky na apokalyptiky a integrované. Zatímco apokalyptik očekává od médií a technologických novinek jen to nejhorší, lidé integrovaní v soudobé společnosti se snaží potenciální problémy vyhlazovat a umenšovat. Je jasné, že Mark Zuckerberg má na technologickém rozvoji velký zájem, a tak jeho integrující (tedy těšitelská) pozice není překvapením – stejně jako pro nás není překvapením, že takovému člověku prostě nemůžeme jeho názory na vývoj sociálních sítí a současný život příliš věřit. Eco však upozorňoval, abychom se měli na pozoru i před druhým extrémem, který momentálně představují tvůrci i účastníci tohoto dokumentu.

Hned v jeho úvodu vidíme nezbytnou kataklyzmatickou pětiminutovku, během níž se rychle sestříhanými záběry z mnoha zdrojů dozvíme, že vinou sociálních sítí se náš svět řítí do záhuby. Netrvá dlouho a objeví se i animace s loutkami, která měla v nacistické i komunistické propagandě tak výrazné místo, že citlivý evropský divák okamžitě zpozorní. Paralely s drogovou závislostí nastiňuje dynamicky sestříhaná pasáž připomínající frenetické výjevy slavného protidrogového thrilleru Requiem za sen a nechybí samozřejmě ani manipulativní technika očkování – tedy předložení slabého protinázoru, který je následně rozdrcen, a divák se tak utvrdí v narativu, který mu dílo předkládá.

Potrefená husa

Vrcholem tvůrčí drzosti je pasáž věnovaná zneužívání fake news ze strany politiků. Zde dělá dokument přesně to, proti čemu brojí – totiž podsouvá právě jeden sugestivně podaný názor. Sám Netflix je bezesporu platformou s určitými cíli, vybírající produkty do svého portfolia tak, aby uživatele zaháčkoval a pak nepustil; nemluvě o doporučování těch titulů, jež by se divákům mohly líbit. Jednostranná prezentace názoru může být validní strategií rétorického dokumentu a požadavek na objektivitu si jako diváci nemáme právo vynucovat, ale je skutečně paradoxní sledovat, jak angažovaný dokument na soukromé komerční platformě brojí proti manipulativním technikám, jež v danou chvíli sám využívá.

A ještě jedno rýpnutí si nelze odpustit – stejně jako pro kritizované sociální sítě je i pro Netflix podstatná doba, kterou s jeho obsahem strávíte. I proto mezi nabídkou jeho vlastní tvorby narážíme na stále více děl, která mají zjevně přepálenou stopáž a trvají o poznání déle, než by musely. V tomto dokumentu je to patrné na hraných pasážích, které díky dostatečným produkčním kvalitám (jež si Netflix dokáže pohlídat – a také zaplatit) nevypadají vyloženě trapně, jsou však jen zcela zbytečnou omáčkou rozmělňující leckdy podnětné rozhovory s insidery. Tato platforma se tedy zoufale snaží udržet uživatele u obsahu, který pojednává o negativech plynoucích z toho, že se platformy snaží udržet uživatele u obsahu. Chucpe.

Pochybné, leč důležité

Jakkoli předchozí řádky vyznívají kriticky, dokumentu se daří na dané téma rozpoutat diskuzi a v zahraničních médiích přitáhl k tématu mnoho pozornosti. Je samozřejmě otázkou, nakolik se jím budou chtít zabývat ti, kteří jsou pochybným obsahem ze sociálních sítí nejohroženější – tedy veselí šiřitelé fake news a snadno manipulovatelní konspirátoři, kteří si na své nezmanipulovatelnosti hrdě (a samozřejmě zcela mylně) zakládají. Přestože tedy snímek řekne máloco nového, dokáže shrnout některé principy, s nimiž se nevědomky každodenně setkáváme – a částečně tak pomáhá definovat agendu, jež je v tématu technologických novinek často nepřehledná.

Dokument chytře drží strukturu a přes rozvleklou střední pasáž nasměřuje diváka k očekávání totálního zmaru a neodvratné apokalypsy, pokud nedojde k nekompromisní regulaci technologických gigantů ze strany státních či nadnárodních institucí. Následná výzva ke smazání účtů na sociálních sítích je pro většinu z nás přece jen těžko představitelná (což je bezesporu součást samotného problému), ale závěrečné doporučení k vypnutí notifikací na mobilních telefonech bychom zvládnout mohli. Tak sami rozvažte, kam až v obraně před sociálními sítěmi chcete zajít.

K tématu

KOMENTÁŘ: Omezení pro Oscary dává smysl, inkluze není žádný diktát

• 10. září 2020

Mojmír Sedláček

redaktor FTV Prima

Všechny články autora

Sdílejte článek

Facebook Twitter