Když se Anna Filipenská rozhodovala, co bude v životě dělat, padla její volba na hodinářství – řemeslo, které je dnes považováno za lehce extravagantní. Přesto by ho nikdy neopustila. Fascinuje ji jemná motorika hodinářských strojků, moc ovládat čas a také to, že hodináři patří mezi řemeslníky mezi opravdovou elitu.
„Hodinky jsem měla ráda už od malička díky mému tatínkovi, který je sbíral a zásoboval mě jimi,“ vzpomíná Anna. Hodinky ji fascinují dodnes.
Po absolvování střední školy v Jihlavě, kde hodinářskému řemeslu vyučují, začala pracovat v prestižní firmě, která se zabývá opravou hodinek. Rukama jí procházejí kousky za statisíce korun. Anna musí jejich závady identifikovat a navrhnout opravu. „Studium Aničky celou dobu odráželo to, že už od malička věděla, že chce být hodinářkou. Školu dokončila s vyznamenáním a mohla si vybírat, kde bude pracovat,“ pyšní se úspěšnou absolventkou Jaromír Ondráček, učitel Anny.
Hodinář je něco jako chirurg – jen neopravuje srdce lidské, ale srdeční sval ukrytý ve stroji času. Chronometry vynikají jemnou motorikou, každý nesprávný pohyb šroubovákem může způsobit vážný problém. Díly jsou často tak malé, že se dají uchopit pouze pinzetou a za pomocí velké lupy. Na strojky se nesahá holými prsty, nýbrž speciálními návleky.
Kromě miniaturního nářadí používají hodináři leštičky, lisy a přístroje na tlakové zkoušky. „Dobrý hodinář si najde práci vždy, ale musí být šikovný. Pokud nevíte, na jakou školu jít, poradím vám jednu věc: Nebojte se řemesla,“ uzavírá hodinářka Anna.