Praha 6 odstranila sochu generála Ivana Stěpanoviče Koněva na náměstí Interbrigády v Bubenči počátkem dubna.
Kdyby nám někdo před půl rokem vyprávěl, že za pár měsíců nebudeme smět opustit území Česka, ba dokonce bude až na výjimky zakázán volný pohyb osob, asi bychom ho pokládali za šiřitele fake news. Co bylo nedávno nepředstavitelné, dnes je přijímáno, když ne jako samozřejmost, pak přinejmenším coby pochopitelná nezbytnost. Vždyť přece nikdo nemohl tušit, že přijde COVID-19. Koronavirus nám v přímém přenosu ukazuje, jak snadno a zásadně se může změnit „obraz doby“, což souvisí i s tuzemskými debatami o památnících.
A teď obráceně. Jak se na náš boj s novým typem koronaviru budou dívat lidé řekněme za padesát let? Pokoušet se o prognózy samozřejmě nemá smysl, každopádně však lze připustit, že v očích příštích generací budeme za nešťastníky, kteří se ve své době ještě neuměli bránit pandemiím. Merkelová, Trump, Si Ťin-pching nebo třeba Babiš s Hamáčkem se mohou ve zpětném pohledu jevit buď jako hrdinové své doby, nebo jako neskuteční packalové. Budoucí interpretace bude ovšem záviset mnohem více na politických a společenských událostech za celých těch padesát let, které od dnešní pandemie uplynou, než na tom, jak tyhle politiky (každý jinak) vnímáme teď. A už vůbec ne na tom, jak „je to doopravdy“.
Časy šílené a šílenější
Jak to souvisí s našimi spory o památníky? Vezměme za příklad jeden přicházející a jeden odcházející pomník – návrat mariánského sloupu na pražské Staroměstské náměstí a odstranění sochy sovětského maršála Ivana Stěpanoviče Koněva z pražského náměstí Interbrigády. První byl zbořen v roce 1918, Koněvova podobizna odkazuje na události druhé světové války. V obou případech šlo o dobu vymknutou z kloubů daleko šíleněji, než je koronavirový dnešek, jehož atmosféru jsme si ještě nedávno nebyli schopni představit.
Značná část historizující diskuse z klidné doby „předkoronavirové“ se odvíjela téměř výhradně od současných politických sporů. Jako by mariánský sloup nezbořil anarchista Franta Sauer a jeho kumpáni (zda to bylo správné a zda se tehdejší bořitelé rovněž nedopustili přehnané „aktualizace“ ve vztahu k památníku, nyní nechme stranou), ale dav příznivců Miloše Zemana a Andreje Babiše vedený Jiřím Ovčáčkem.
Debata o Koněvově soše je z historických souvislostí vytržena ještě více. Ke škodě věci jsou k tématu nejvíce slyšet „přemrštěnci“, jak se dříve říkalo extrémistům. Poté, co radnice Prahy 6 nechala začátkem dubna Koněva odstranit a přesunout do depozitáře, nahradila maršála rudá hlava Josifa Vissarionoviče Stalina opatřená černou rouškou. Kromě ruského velvyslanectví se k věci vyjádřili naši komunisté nebo třeba ruští „nacionální bolševici“, kteří v Moskvě házeli dýmovnice přes plot české ambasády. Tohle všechno je však mimo historický kontext konce druhé světové války.
Hra se symboly
Není pochyb, že v květnu 1945 se většina Pražanů z příchodu rudé armády radovala – ne nutně proto, že by schvalovala sovětské zřízení (i když i takových bylo zvláště mezi špičkovými intelektuály a umělci ohromné množství), ale protože se Československo zbavilo nacistické nadvlády. Zkusme si vynásobit současné obavy a zmatky kvůli koronaviru zhruba tisíckrát a možná se dostaneme alespoň přibližně do atmosféry jara 1945. Koněv je hlavně symbolem konce temného období protektorátu.
Nynější rozhodnutí o odstranění sochy bylo ovšem zjevně činěno ze současné perspektivy, kdy Koněv = Stalin = Putin = Zeman, Babiš, KSČM... Mariánský sloup dnes naopak reprezentuje „pravdu a lásku“, občanskou společnost, „demokratickou opozici“. S kritickým uvažováním o historii to nemá nic společného.
