Jak se stal Gottwald premiérem. Před 80 lety mu pomohli „zlatokopové“ ze Sudet
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Komunismus jsme si vybrali sami. V parlamentních volbách na sklonku jara 1946 nechali Češi zvítězit KSČ a Klement Gottwald se stal premiérem.
Po dalších 80 letech už bývalé Sudety nejsou baštou Gottwaldových voličů, zato tam výrazně bodují Babiš, Okamura i Turek.
O přidělování zabaveného majetku v Sudetech rozhodovali už od roku 1945 komunisté. Voliči z pohraničí se jim odvděčili ve volbách.
V roce 1946 mohli voliči vybírat jen ze čtyř stran, byly to svobodné volby?
Rabující vyžírkové a zlatokopové. I tak dobové české prameny označovaly osídlence Sudet po vyhnání Němců. Avšak právě noví obyvatelé pohraničí na sklonku jara 1946 zásadně pomohli Komunistické straně Československa (KSČ) k volební výhře a jmenování Klementa Gottwalda prvním komunistickým premiérem v historii země. „Ve všech českých osidlovaných oblastech jsme získali nadpoloviční většinu všech hlasů,“ ohlásila KSČ v červnu 1946 v Rudém právu. Voliči přitom v tehdejších volbách do Ústavodárného Národního shromáždění republiky Československé (jednokomorového parlamentu) mohli hlasovat i pro nekomunistické partaje, dobrovolně však vsadili na KSČ a Gottwalda. V roce 1946 volilo pohraničí komunisty, ale i po 80 letech bývalé Sudety hlasují jinak než zbytek republiky a rekordy tam trhají populisté.
Už 2. července 1946 se tak předseda KSČ Klement Gottwald stal prvním dělnickým předsedou vlády. A tomuhle překvapení pomohli voliči hlavně v Sudetech, kde KSČ lámala rekordy díky ohromnému vděku bezzemků i dalších nemajetných přistěhovalců. Přidělováním zkonfiskovaných domů a polností po vyhnaných Němcích se totiž zázračně měnili v majitele velkých hospodářství či živností, tedy v nové sedláky a podnikatele. Osidlování pohraničí bylo navíc téměř výhradně v gesci komunistů, zatímco ostatní strany novou kolonizaci Sudet spíše podceňovaly.
Komunisty jsme si zvolili sami
Komunisty do vlády jsme si v Čechách, na Moravě i ve Slezsku zvolili dobrovolně. Psal se rok 1946 a v částečně svobodných volbách si občané mohli vybírat ještě z dalších tří politických stran. Vybrali si partaj Klementa Gottwalda.
První poválečné parlamentní volby se odehrály 26. května 1946 a hned po nich se demokratické strany udiveně pídily, kde předseda KSČ Gottwald vlastně nasbíral tolik hlasů. „Výsledky voleb do Ústavodárného Národního shromáždění z roku 1946 řadu politiků zaskočily. Například národní socialisté věřili, že je podpoří mnozí příznivci zakázaných stran, lidovci zase doufali v hlasy z venkovských regionů. Tak mohutnou převahu KSČ čekal asi málokdo,“ komentují tehdejší udivení aktuální webové stránky Poslanecké sněmovny České republiky.
Už 2. července 1946 pak volební vítězství vyhouplo Klementa Gottwalda rovnou na post československého premiéra, aby v únoru 1948 provedl v součinnosti s Kremlem komunistický puč a brzy poté se stal i prezidentem totalitního Československa.
Komunismus jsme si vybrali sami. V parlamentních volbách na sklonku jara 1946 nechali Češi zvítězit KSČ a Klement Gottwald se stal premiérem. Přitom mohli dát hlas i několika nekomunistickým stranám. Zdroj: Národní digitální knihovna Kramerius
Vděčnost komunistům za baráky v Sudetech
Před volbami v roce 1946 však komunisté řečnili o demokracii a zachování soukromého vlastnictví. „Prosadili jsme, že držitelům usedlostí, majícím na to nárok a schopnosti, bude usedlost, půda a živý i mrtvý inventář přidělen natrvalo do vlastnictví,“ chlubil se Klement Gottwald ve Znojmě již v březnu 1946.
Osidlovací úřad pak skutečně během první půle roku 1946 přidělil asi 120 tisíc dekretů českým kolonizátorům pohraničí. Domy i pozemky. Gottwald přitom odmítal kritiku, že dekrety dostávají vesměs takzvaní zlatokopové. Lidé neschopní řádné práce, kteří přicházejí do pohraničí jen kvůli majetku.
Odsunuté Němce z pohraničí vystřídalo jen do jara 1946 na 1,8 milionu Čechů, Moravanů, Slezanů anebo Slováků, vesměs téměř nemajetných občanů. Centrální osidlovací úřad byl ovšem ovládán lidmi z komunistické partaje, která za přidělené konfiskace po Němcích očekávala vděk při parlamentních volbách.
Jen čtyři partaje na výběr
Volby v roce 1946 byly cíleně omezeny na pouhé čtyři partaje, konkrétně na komunistickou, lidovou, sociálnědemokratickou a národněsocialistickou. Ostatní politické subjekty poválečný režim vůbec nepřipustil k volebnímu klání, většinou kvůli údajné kolaboraci v době okupace. Kandidátku nesměli postavit ani zavržení agrárníci, kteří v předchozích demokratických parlamentních volbách v roce 1935 získali v českých zemích 830 tisíc hlasů (!). O svoji oblíbenou stranu přišlo i 350 tisíc voličů, kteří ve stejném roce dali hlas živnostníkům. A stejně tak voliči národních demokratů i dalších menších stran.
Volební vítězství komunistů v květnu 1946 vyústilo v třetí vládu Národní fronty, ovšem poprvé na čele s komunistou Klementem Gottwaldem (KSČ v ní držela sedm křesel, slovenští komunisti dvě, národní socialisté, lidovci a demokraté po čtyřech a sociální demokraté tři křesla, dva ministři - L. Svoboda a J. Masaryk byli bezpartijní). Vláda záhy vyhlásila takzvaný Budovatelský program, navrhla první dvouletku (centrální dvouletý hospodářský plán) a komunistický ministr Ďuriš vyhlásil takzvaný Hradecký program, v němž prosazoval, aby „půda patřila těm, kdo na ní pracují“.
V létě roku 1947 Gottwaldova vláda odmítla Marshallův plán a komunistický ministr vnitra Nosek přišel v listopadu 1947 s odhalením „špionážní skupiny", kterou měli řídit národní socialisté. Jen tři měsíce poté přišel neslavný vítězný únor 1948 a komunisti se od nekomunistických prvků ve volebním programu rychle a definitivně odvrátili. Vznikl totalitní stát, jenž pošlapával občanské svobody, které jen dva roky starý program KSČ z roku 1946 vyhlašoval jako zaručené jistoty.
Čtěte také
Od komunistů k populistům
„Ve všech českých osidlovaných oblastech jsme získali nadpoloviční většinu všech hlasů,“ líčil zásadní příčinu volebního vítězství stranický deník KSČ Rudé právo záhy po vítězných volbách, 5. června 1946. „Musíme se především radovati ze skutečnosti, že v těchto územích šlo k urnám již přes 1.200.000 voličů – Čechů,“ pokračoval text na titulní straně. A většina nových osídlenců Sudet přitom hlasovala pro KSČ.
„Zvlášť markantní jest úspěch komunistů v pohraničí,“ všiml si hned po volbách na sklonku jara 1946 odborářský deník Práce. Pohled na volební výsledky ukazoval, že v bývalých Sudetech měla KSČ famózní sukces a v mnoha okresech získala více než 60 procent hlasů, hlavně na severu a západě Čech, na Jesenicku a Českokrumlovsku. Rekord padl v okrese Tachov, kde KSČ nasbírala 70,45 procenta hlasů. A zbylé hlasy v pohraničí pak většinou pobrali sociální demokraté, což byla partaj, na jejímž levém křídle se v roce 1921 zrodila KSČ.
Tak třeba v nově osídlované Mezině na Bruntálsku (v roce 1930 žilo v obci 543 Němců a jen čtyři Čechoslováci) získali komunisti v roce 1946 přesně 179 hlasů a sociální demokraté 109 hlasů, ostatní dvě povolené strany jen jedenáct a pět hlasů.
Zajímavé je, že ještě v parlamentních volbách v roce 2006 získali komunisti (KSČM) v Mezině nadprůměrných 21 procent hlasů. V hlasování do parlament v roce 2025 však Mezina komunisty vyměnila za populisty, když tu jasně vyhrál bývalý člen KSČ Andrej Babiš s hnutím ANO (43 %). Vloni v Sudetech voliči kromě ANO preferovali hlavně SPD a Motoristy.
Jak a kým osídlit pohraničí?
Nahlédněme do takzvaného Osídlovacího plánu pohraničí z roku 1945: „V roce 1930 bylo všeho obyvatelstva v českých zemích asi 10 500 000, z toho bylo asi 7 350 000 Čechů a 3 150 000 Němců. Kdybychom tedy chtěli postaviti na každé místo Němce našeho člověka, museli bychom vyslati do pohraničí a německých enkláv takřka každého druhého z nás Čechů.“
Plán tuto možnost odmítl a počítal, že 600 tisíc Čechů, kteří v pohraničí žili i za války, posílí maximálně 1,7 milionu Čechů a českých repatriantů z ciziny, což se také stalo. Mnozí novodobí kolonisté však vtrhli do pohraničí se stejnou vervou jako španělští conquistadoři do Mexika. A ozbrojeni pistolemi nebo alespoň biči již od poloviny května 1945 krotili německé starousedlíky. A když v červenci téhož roku prezident Beneš svými dekrety tohle divoké osídlování a rabování uzákonil, vypukla velká zlatokopecká horečka.
Čtěte také
Rabování, kam se podíváš
Pražský Národní archiv, karton číslo 80, fond České strany národně socialistické, strojopis z 29. července 1945: „Poznávám, co jsou to místní správní komise a místní národní výbory. Samý vyžírka a samý darebák. Prostě samé bahno,“ líčil tehdy nadřízeným poručík československé armády Bořivoj Kraus pravidla osídlování v německé vesnici Moldava v Krušných horách. První čeští kolonizátoři zde podle dopisu rabovali doslova jako supi.
„Kožichy, šaty, prádlo a všechno ostatní, člověk to ani nestačí sledovat. Prostě samá zlodějna,“ napsal zděšený poručík Kraus v listu adresovaném Komisi pro pohraničí. „Ti lidé jdou sem jedině s tím úmyslem, aby kde se co dá, ukradli. Hnusné.“
Veškeré dosídlence samozřejmě nešlo označit za zlatokopy. Nově získaný majetek však ze všech dělal vazaly osidlovacích úřadů, které byly v rukách komunistů. A ti jako diví rozdávali z cizího. „Komunistická strana získala této moci zejména udílením německého majetku pozemkového do soukromého vlastnictví. Tedy programem nekomunistickým,“ uvažoval po volbách v roce 1946 komentátor Lidové demokracie, deníku lidové strany.
Po únoru 1948 ovšem KSČ část přiděleného majetku znovu zkonfiskovala, hlavně zemědělskou půdu nebo rozsáhlejší nemovitosti, například vily někdejších sudetských elit. KSČ také po únorovém převratu začala do pohraničí posílat občany za trest, zejména šlo o tisíce lidí s kádrovými škraloupy. O lékaře, učitele nebo projektanty, kteří v Praze nebo Plzni nesměli dělat svoji práci. V Sudetech skončila i početná vlna volyňských Čechů nebo slovenští reemigranti z Rumunska a Řekové na útěku z občanské války.
Lidový živel a komunisté
„Všichni ocenili, že je v pohraničí posilován lidový živel,“ uvedlo komunistické Rudé právo z 5. června 1946 po volebním úspěchu. „Jsou zde široké vrstvy pracujících, kterým se zde dostává půda, usedlosti, drobné živnosti a obchody, domky, lepší bydlení a vůbec možnost vyšší úrovně a sociálního vzestupu.“
A když se 2. července 1946 stal Klement Gottwald prvním komunistickým premiérem, tak v programovém prohlášení do svého oblíbeného pohraničí srdečně vzkázal: „Vláda považuje za svou povinnost dokončiti historické dílo osídlení našeho pohraničí českými a slovenskými lidmi, převésti půdu a zemědělské usedlosti a živnosti do vlastnictví osvědčivších se osídlenců a zabezpečiti jim pomoc státu při budování nové a šťastné existence.“
Čtěte také
Takzvané „vítězství pracujícího lidu“ z 25. února 1948 tedy vlastně začalo již vyhlášením výsledků voleb z 26. května 1946. A historici, politologové, politici i veřejnost nad tímto hlasováním diskutují rovných 80 let. „Dodnes se tak vedou polemiky, do jaké míry byly volby v roce 1946 volbami svobodnými,“ uvádí se v materiálu, který vznikl v Poslanecké sněmovně České republiky.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Každý třetí Čech má germánskou krev. I Palacký doma mluvil německy
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
