Emilka má kvůli dětské mozkové obrně pohybové obtíže. I přesto dělá obrovské pokroky. Zdroj: CNN Prima NEWS, Klára Benešová
Když se nyní osmiletá Emilka narodila, vše se zdálo být v pořádku. Její motorický vývoj se však neustále zpomaloval. Neotáčela se, nelezla, neseděla ani hračky ji moc nezajímaly. Lékaři si nejprve mysleli, že je jen línější. Ve skutečnosti se ale jednalo o dětskou mozkovou obrnu, pro kterou je charakteristická porucha centrální kontroly hybnosti. Emilka má problémy zejména s dolními končetinami. Díky pravidelným rehabilitacím a hipoterapii udělala i přes nepříznivou diagnózu velké pokroky, a dokonce se postavila na nohy. Co vše musela Emilka za svůj krátký život absolvovat, popsala pro CNN Prima NEWS její maminka Klára Benešová.
Pětatřicetiletá Klára žije s rodinou ve Slatiňanech u Chrudimi ve východních Čechách. Vedle osmileté Emilky je také maminkou čtyřletého Toníka a tříměsíčního Vašíka. Emilka se narodila plánovaným císařským řezem, protože byla otočená koncem pánevním. Po porodu nic nenasvědčovalo tomu, že něco je v pořádku. Klára prožívala s miminkem běžné starosti novopečených maminek.
Čtěte také: Po nepovedené operaci má Elenka neprůchodná střeva. Nesmí jíst a pít, rodina prosí o pomoc
„Největší boj bylo kojení, malá nechtěla sát a špatně se učila pít i z lahvičky. Jinak ale byla velmi klidné a usměvavé miminko. Dny, týdny a měsíce ubíhaly a já si začala všímat určitých zvláštností v jejím vývoji. Protože ale byla první miminko v rodině široko daleko, neměla jsem s kým srovnávat,“ popisuje Klára první měsíce s dcerou Emilkou.
Lékařka považovala Emilku jen za líné dítě
Emilka se příliš nezajímala o hračky ani se nesnažila přetáčet a plazit. Nejraději ležela na dece a zkoumala okolí. „Smála se na celé kolo, líbilo se jí, když se kolem ní něco dělo, začínala žvatlat, ale pohyb jí nic neříkal. Paní doktorka vždy jen zkonstatovala, že Emilka je hubené a línější dítě a že to chce čas. Tím každou kontrolu uzavřela a já spokojeně odešla s tím, že je vše v pořádku. Jenže červík pochybností začal hlodat čím dál více,“ pokračuje Klára.
Hipoterapie je fyzioterapeutická metoda, u níž je léčebným prvkem pohyb koňského hřbetu v kroku. „Jejím prostřednictvím ovlivňujeme hrubou, ale i jemnou motoriku a posturu (proces udržování polohy těla a jeho částí ve stále se měnícím prostředí, pozn. red.) dítěte či dospělého. Velmi zjednodušeně řečeno: kůň přenáší svůj pohyb na dítě, ukazuje mu, jak se může pohybovat jinak. Dítě má možnost tuto situaci prožít a později využít pro svůj pohyb v okolí,“ vysvětluje Kateřina Maříková, ředitelka a hlavní fyzioterapeutka Centra hiporehabilitace Mirákl. Hipoterapii mohou využívat děti již od třech měsíců věku.
V době, kdy už podle vývojových tabulek měla dávno pást koníčky, otáčet se na bříško a zpátky a plazit se, Emilka stále nic z toho pořádně neuměla. Když jí bylo deset měsíců, Klára s ní vyrazila na pobyt s dalšími maminkami, které měly podobně staré děti. V tu chvíli si uvědomila, jak moc je Emilka oproti svým vrstevníkům pozadu. „Pamatuji si, že jsme byli v herničce. Kolem asi deset malých raubířů, kterým bylo přibližně deset měsíců jako Emilce. A všichni lezli, někteří dokonce chodili, seděli, všude jich bylo plno. A moje dcera jen ležela ve vajíčku, kam se stále vešla, a prakticky nic z toho neuměla. Oproti svým vrstevníkům byla nejméně o čtyři měsíce pozadu,“ vzpomíná Klára.
Emilka byla oproti svým vrstevníkům o měsíce pozadu
Právě tento pobyt jí otevřel oči. Klára si uvědomila, že s Emilkou je vlastně všechno jinak. Na bříšku plakala, lézt nechtěla, hračky jí téměř nezajímaly a ani jídlu moc nedala. Jediné, co se naučila, bylo otáčet se ze zad na bříško. „Paní doktorka nám dala žádanku a my se objednali k rehabilitačnímu lékaři. Ovšem ani zde jsme se nedozvěděli nic nového. Lékař pouze řekl, že je prostě líná. A doporučil nám, ať ji posadíme, aby viděla jinou perspektivu světa, a začneme cvičit Vojtovku, která ji rozpohybuje,“ říká.
Klára s Emilkou poctivě cvičila několikrát denně, žádné velké pokroky však na své dceři nepozorovala. Když byl Emilce rok, stále ještě sama neseděla, pouze s podpěrou, a nijak zvlášť se nepohybovala. Rozhodla se tedy k dalšímu kroku. Zavolala do Hamzovy léčebny, kde se jako dítě léčila se zády. „Milá paní nás objednala za měsíc a my si užili poslední letní prázdniny v nevědomí,“ pokračuje Klára ve svém vyprávění.
Emilka je veselá holčička. Zdroj: CNN Prima NEWS, Klára Benešová
Emilka stále neměla žádnou diagnózu, avšak právě návštěva léčebny k ní byla jakýmsi odrazovým můstkem. „Vzpomínám si na paní doktorku, jak mi na rovinu oznámila, že se Emilce začala bortit bederní páteř, protože jsem ji posazovala, a doporučila nám rehabilitační pobyt přímo v léčebně. Právě tady jsme poznali naší úžasnou paní fyzioterapeutku, která nás provázela další roky,“ upřesňuje.
„Naivně jsem si myslela, že jeden pobyt dítě rozchodí a my se vesele vrátíme do našeho rádoby zdravého a správného života jen s touto malou přestávkou. To se nestalo. Těch pobytů bylo celkem sedm, ale každý byl úspěchem,“ pokračuje.
V roce a půl začala Emilka konečně lézt, což byl obrovský pokrok. Rodiče byli moc šťastní, ale stále v nich hlodal nepříjemný pocit, protože nevěděli, proč se vlastně jejich dcera opožďuje ve vývoji. „V Emilčiných dvou letech jsme byly hospitalizované ve Fakultní nemocnici Hradec Králové na kompletní neurologické vyšetření. Po něm padl verdikt, že má Emča dětskou mozkovou obrnu (spastickou diparézu obou dolních končetin, pozn. red.). K chůzi a úplné řeči se tentokrát nikdo moc nechtěl vyjadřovat,“ popisuje Klára.
I přes nepříliš přívětivou diagnózu dělala Emilka další pokroky. Postupně se postavila na nohy a ve třech letech začala chodit sama. „Bylo to naprosto nečekané, zázrak. Pamatuji si, jak jsme ji na parkovišti vyndali z auta a naše do té doby nehybné dítě najednou začalo chodit,“ dodává.
Bonusů hipoterapie je řada. „Pokud bych měla vybrat pouze jeden, jedná se o přirozenost. Děti necvičí mezi čtyřmi zdi, terapeut není v bílém oblečení, přesto se jedná o profesionální metodu. Děti prožitkem získávají nové pohybové zkušenosti v přírodě s koňmi. A prožitek, poznání a přirozenost je podle mého názoru to nejdůležitější pro rozvoj jejich samostatného pohybu,“ říká Maříková.
Chůzi považovala Klára za velké vítězství, ale tím začala další etapa. Emilka sice chodila, jenže objevilo se mnoho dalších obtíží spojených s dětskou mozkovou obrnou – slinění, nesoustředěnost, nekompletní pohyb, strach ze všeho nového. „Bála jsem se udělat změnu ohledně cvičení nebo léčebny, protože vše tak nějak šlo kupředu. Měla jsem pocit, že jakákoliv změna bude pro dceru spíše k horšímu. Nakonec jsem to ale přesto riskla,“ pokračuje.
V práci obdržela jako dar pro dceru určitý finanční obnos. „Známá mi doporučila Centrum hiporehabilitace Mirákl. Jedná se o cvičení s koňmi. Řekla mi, ať to zkusím a uvidím, tak jsem do toho šla,“ upřesňuje Klára.
Emilka začala využívat hiporehabilitační pobyty ve čtyřech letech a absolvuje je dodnes. „Nejvíce jsem byla překvapena z individuálního přístupu ke každému malému pacientovi. Mezi dětmi běhají zdraví sourozenci, kteří se učí vodit koníky a zároveň se učí, že takhle by to mělo být v pořádku. Všichni jsme si rovni. Propojují svět zdravých dětí s těmi handicapovanými. Emilka nám po každém pobytu doslova rozkvetla,“ říká Klára.
Hiporehabilitace Emilce moc pomáhá. Zdroj: CNN Prima NEWS, Klára Benešová
Dnes je Emilce osm a vedle tělesného postižení má rovněž lehké mentální postižení. Avšak navzdory své diagnóze ušla obrovský kus cesty. Klára poukazuje na to, že pořád něco povídá, běhá, skáče, chvíli se směje, chvíli zase pláče. Objevuje svět po svém. Bohužel kvůli své nemoci se rychle unaví, takže je potřeba hlídat, aby pravidelně odpočívala. Má také těžkou vadu očí.
„Každý den zalepujeme očičko a trénujeme ho. Jezdíme na cvičení do Pardubic, několikrát denně trénujeme logopedii a rehabilitujeme celé tělo a do toho Emilka navštěvuje speciální školu,“ vypočítává Klára pravidelné činnosti. Dodává, že měla obrovské štěstí na lidi kolem sebe, kteří jí i Emilce pomohli dostat se tam, kde jsou dnes.
