Jiří Dvořák při výrobě čepele nože zapomíná na strasti běžného života

Řemeslo a umění jdou ruku v ruce

Jiří Dvořák je mladý, cílevědomí a úspěšný muž, který má svou budoucnost plně ve svých rukách. Léta strávená studem na vysoké škole zastínila úcty a respekt ke krásnému řemeslu, které mladého umělce zcela naplňuje. Výrobu nožů obdivuje již od útlého dětství. Při práci v kovárně, když pracuje s rozžhavenou ocelí, vnímá pouze kleště, kladivo, vůni uhlí a žár výhně. Při výrobě čepele nože zapomíná na okolní svět. Vše nepodstatné přestává v tu chvíli existovat

Jiří byl ke své budoucnosti vždy zodpovědný. Vystudoval vysokou školu, ale i po jejím úspěšném dokončení neměl stále jasno, jaké zaměstnání bude pro jeho život klíčové. I když je vzdělání zásadní pro získání dobrého zaměstnání, pana Jiřího stále častěji lákala práce rukama. Touha něco zajímavého tvořit, vyrábět a vidět za svým snažením okamžitý výsledek.

Po ukončení studií nastoupil Jiří do rodinné firmy, kde pracoval jako podlahář. Bolavá záda a vyhřezlé plotýnky však donutily mladého muže ke změně. Vzhledem k věku, s kterým přichází i rozum, věděl, že práce, kterou hledá, jej musí nejen bavit, ale hlavně ho i uživit. Stát se nožířem bylo pro něj splněním chlapeckého snu. S výrobou nožů již měl jisté zkušenosti, neboť to byl koníček, kterému věnoval převážnou část svého volného času.

První pokusy byly v podobě nožů vyrobených z pilníku, pilového plátu či pružiny. Jiřího však stále více lákala kovařina. Začal proto externě navštěvovat uměleckoprůmyslovou školu v Turnově. Tam si osvojil základní techniky výroby nožů a výrobu svářkového damašku, což je vlastně mistrovská disciplína v nožířství i kovářství. Právě v tuto dobu naprosto propadl výrobě nožů a okamžitě věděl, jakým směrem se bude jeho budoucnost ubírat.

Každý nožíř musí ovládat více řemesel. Při výrobě nožů se z něj postupně stává kovář, brusič, řezbář, a pokud vyrábí i vlastní pouzdra, musí ovládat i řemeslo brašnářské.  Všechny tyto profese na sebe navazují, aby na jejich konci mohl, světlo světa spatřil unikátní výrobek. Práci si Jiří organizuje zcela sám.

Tím, že má mladík zálibu v četbě a studiu, došel ve svém nožířském umění podstatně daleko. Dělat řemeslo s láskou je přesně ta pravá cesta, po které se Jiří vydal.

Příběh nože začíná v kovárně. Čepele nože se vyrábí z nejrůznější nástrojové oceli různých formátů. Vznikají dvěma základními způsoby. V prvním případě se používá plochá nástrojová ocel, ze které se čepel pouze vyřízne a vybrousí. Druhá metoda je klasická kovářská. K tomu slouží větší formáty ocelí, jež se ohřívají v kovářské výhni a dále se zpracovávají tradičním kovářským postupem. Při této výrobě se používá pár základních typů kladiv, sekáč, sedlík a kleště, které slouží k držení materiálu. Jestliže potřebujeme opracovat větší formát materiálu, báječně k tomu poslouží buchar.

Ve chvíli, kdy je tato část výroby dokončena, přechází se k vytvarování nově vznikající čepele a doladění jejího tvaru na pásové brusce. Po vybroušení hrubého tvaru se pokračuje tepelným zpracováním v kalící výhni, po které následuje popouštění. Zbylé pracovní úkony se provádí v dílně zařízené na lehkou jemnější práci. Zde se dodělávají rukojeti a pouzdra.

V Čechách je velké množství fanoušků, kteří ocení kvalitní nůž. Lidé, jež se věnují výrobě oblíbeného produktu není zrovna málo, ale vše se odehrává spíše v rovině zájmové. Nožířů, kteří se výrobě nožů věnují opravdu naplno, je pouze pár.

Jiří Dvořák se nebojí práce rukama. Řemeslo miluje a největším uspokojením je pro něj výsledek, který okamžitě vidí po dokončení všech dílčích činností. Nože vyrobené jeho rukou jsou unikátní a jedinečné. Na výsledky svého snažení může být právem patřičně hrdý.

Největší výhrou v životě je najít práci, která se stane zároveň koníčkem i zálibou. Právě taková práce dává opravdový smysl. Kromě vyrobených nožů Jiřího naplňuje a zároveň i velmi povzbuzuje vědomí, že se jeho výrobky stávají stále častěji vyhledávaným artiklem. Zákazníci si ho váží a na nože vyrobené jeho rukama si velice rádi počkají.