Jsem spisovatelem fantazie, říkával král sci-fi Ray Bradbury

První příběhy začal Ray Bradbury sepisovat jako dvanáctiletý údajně na papír, do kterého se u řezníka balilo maso. Bylo to v městečku Waukegan v americkém státě Illinois, kde se 22. srpna 1920 narodil do rodiny švédské imigrantky a Angličana. Malého Raye fascinovaly knihovny. Čtení zbožňoval. „Když se mi dostala do rukou knížka Charlese Dickense Pověst dvou měst, přelepil jsem jméno autora svým. Chtěl jsem umět takhle psát,“ vzpomínal.

Přezdívalo se mu Edgar Allan Poe pro optimisty, přeskakoval ze žánru do žánrů, psal televizní a filmové scénáře (například k filmu Bílá velryba s Gregorym Peckem v hlavní roli), básně, knihy pro děti, divadelní hry a filozofické eseje. Po dokončení střední školy vydával vlastní časopis Futuria Fantasia, nedlouho poté už přispíval do magazínů typu Esquire nebo Collier’s. Vymyslel řadu hororových scén pro seriál Alfred Hitchcock uvádí nebo připravil televizní ztvárnění všech svých povídek pod názvem Divadlo Raye Bradburyho.

Všestranný umělec

Traduje se, že mistr románů a povídek plných technických vymožeností budoucnosti odmítal počítač a internet, neuměl řídit auto a celý život se bál cestování letadlem. „Nedokážu ani vyměnit žárovku,“ přiznával spisovatel, kterého jiný velikán Aldous Huxley tituloval největším vizionářem doby. Bradbury však sám sebe označoval za spisovatele fantazie, literární kritici v něm zase spatřovali umělce, který nepíše o budoucnosti, ale rovnou ji ve svých příbězích tvoří.

„Všechno, co jsme jako lidstvo za posledních 50 000 let udělali, bylo sci-fi, které se přes noc stalo realitou. Akorát jsme o tom nikdy takto nemluvili,“ prohlásil pro americkou stanici CNN. Kvůli konzultacím se na něj obraceli městští radní i pracovníci vesmírného výzkumu NASA. Bradburyho animovaný film Icarus Montgolfier Wright málem získal Oscara.

Oči mu plály vášní, když v televizních rozhovorech hovořil o psaní. „Patřím mezi impulzivní autory, kteří jakmile chytí myšlenku, už ji nepustí. Rovnou píšu, nic neodkládám – a pak se po dvou hodinách podívám na papír a řeknu si: ‚A hele, tohle si myslí můj mozek třeba o Hemingwayově smrti,‘“ tvrdil v jednom interview z 60. let minulého století.

Do světového povědomí se dostal povídkovým cyklem zasazeným do let 1999 až 2026. Líčí v něm fiktivní dějiny kolonizace Marsu. Během postupného zalidňování Marsu pozemšťané mezi Marťany přinášejí i nehezké vlastnosti: touhu po seberealizaci, bohatství nebo samotě.

Do síně slávy se zapsal románem 451 stupňů Fahrenheita. Název temné vize světa, v níž je zakázáno vlastnit a číst knihy, odkazuje na teplotu, při které hoří papír. Když v roce 1953 Bradburyho román vyšel, považovali ho mnozí jako kritickou reflexi aktuální politické situace v Americe, mccarthismu a studené války. Čtenáři za „železnou oponou“ ji mnohem citlivěji vnímali v pasážích popisujících fungování totalitního režimu.

Obránce knih a knihoven

„Chtěl jsem se vypořádat s Hitlerovým nacistickým Německem, kde knihy pálili,“ prozradil, „ale základní myšlenka je ukryta hluboko v mém dětství, kdy začala má fascinace knihovnami. V sedmi letech jsem si nedovedl představit nic krásnějšího a více vzrušujícího, než každý pondělní večer vyrazit s bratrem do knihovny a tam si půjčit osm či deset knih. Knihovnice mi říkala, že tolik knih určitě nepřečtu, ale já jí vždy oponoval: Ale ano, vsaďte se. Za dva tři dny jsem tu zas a půjčím si dalších deset! Mnohem později se má fascinace spojila s myšlenkou, že by se knihovny měly chránit.“

První čeští Bradburyho překladatelé – Josef Škvorecký a Jarmila Emmerová – chápali Bradburyho výjimečnost ani ne tak kvůli vědecky přesné předpovědi civilizačního pokroku, ale spíš pro polohu psychologické science fiction, v níž se zaměřil na jednání lidí v mezních situacích uprostřed fantastických cizích světů.

Legendární spisovatel má svou hvězdu na proslulém hollywoodském chodníku slávy. Popel ze svého těla si přál umístit na Marsu.