Jsme vedeni k sobectví, varuje Prokop. Popsal absurditu u školáků i pozitivní krok vlády
V Česku jsme vedeni k sobectví. Odpovědné chování u nás není honorováno, konstatuje v rozhovoru pro CNN Prima NEWS sociolog Daniel Prokop. Tuzemský vzdělávací systém pak podle ředitele PAQ Research nutí školáky příliš brzy ke kariérnímu rozhodnutí, které je ovlivní na celý život. Prokop v rozhovoru také pochválil Babišovu vládu za plánované změny v takzvané superdávce.
Výsledky letošních přijímacích zkoušek na střední školy vyvolaly velkou diskuzi. Zatímco v Praze někde nestačilo ani 93 bodů z testů Cermatu, v menších městech byly přijaty děti i s 19 body. Co způsobuje tyto regionální rozdíly?
Těch 93 bodů někomu nemuselo stačit třeba proto, že se hlásil na tři těžké školy. Průměry, kolik bodů žáci získali v krajích, se zase tak extrémně neliší, liší se ty spodní hranice. V chudších regionech jsou základní školy horší – tedy studenti méně připravení. Hodně lidí tam na gymnázium ani nejde, protože ty ambice nemají, nebo by museli dojíždět třeba do okresního města. Na gymnázia je tak v regionech menší tlak. V Praze je naopak extrémní převis poptávky po gymnáziích nad nabídkou. Do Prahy jezdí lidé ze středních Čech a ta nabídka fakt nestačí. Jedním z problémů je, že kraje nezřizují dost všeobecných středních škol, protože k tomu podle mě nejsou dost tlačeny. Jejich financování příliš nezávisí na tom, jestli školy zřídí nebo nikoli. Kraj se tak rozhodne gymnázia nezřídit, a rodiče si tak musí zaplatit soukromé. Kraje jsou takoví černí pasažéři. A to je ten hlavní problém – stát by měl z velké části kraje platit podle toho, kolik zřídí míst na středních školách, specificky na gymnáziích.
ČTĚTE TAKÉ: Soukromé školství jako parazit? Slova Pirátky Nislerové vzbudila emoce, Portlík nesouhlasil
Má jednotná přijímací zkouška vůbec smysl, když vidíme ty obrovské regionální rozdíly?
Já si spíše myslím, že ano. Blbě udělaný je ten systém přihlášek – prvně se přihlásíte, potom děláte test a nevíte, kam můžete jít. Máte jen tři přihlášky, hodně lidí – podle našeho výzkumu okolo 25 procent – se proto bojí dát si jednu z nich na dobrou školu, aby jim nepropadla a žák se pak nedostal vůbec nikam. Kdyby se nejdříve skládaly zkoušky, potom se podávaly přihlášky a bylo jich pět místo tří, hodně by se omezilo strategizování. A všichni by si mohli dát Keplera (vyhlášené pražské gymnázium, pozn. red.) jako první prioritu, protože riziko, že se žák nedostane nikam, by bylo výrazně menší. Druhá věc je ten samotný test. Místy není ideální, ale je to v podstatě jedno. Kdyby si přijímačky dělala každá škola sama, v řadě případů by to bylo ještě nespravedlivější. V USA se ukazuje, že standardizované testy jsou z hlediska přístupu k menšinám nebo k méně vzdělaným dětem spravedlivější. Standardizovaný test je v něčem přísný, ale zase měří všem stejně.
Puškař, včelař, výtahář
Standardizované testy Cermatu tedy za problémové nepovažujete.
Myslím si, že je to ten nejmenší problém. Nejhorší je nízká kapacita škol a skutečnost, že máme strukturu školství z 19. století. Máme asi 230 středoškolských oborů, včetně takových, jako je puškař nebo včelař, a po dětech chceme, aby si ve 14 letech vybraly takhle specifickou kariéru. Něco si vyberou, často podle toho, co je dostupné v jejich okrese, a polovina lidí toho potom lituje.
Co se s tím dá dělat? Umím si představit, že mnoho dětí ve 14 až 15 letech zkrátka neví, čemu se chtějí v životě věnovat.
Musíme překonat to myšlení, že si lze z takhle specifické nabídky vybrat. To, co děláte ve svém životě, se hodně mění, a dneska už nejde predikovat, že někdo bude celý život včelařem nebo puškařem. Dobře to funguje ve Švédsku, kde máte již na střední škole kreditový systém. V prváku se učí všeobecné předměty, ve druháku už máte obecnější specializaci a konkrétní specializaci – na úrovni českých mikrooborů – si vybíráte až ve třeťáku a čtvrťáku. Z odborné školy nebo učiliště tak můžete jít klidně na gymnázium či naopak, a během studia si můžete ujasňovat, co vás zajímá. Je to mnohem flexibilnější systém, který chápe, že si čtrnáctiletí nemohou takhle úzce vybrat svou kariéru. Ještě nedávno existoval i obor výtahář – ano, někdo musí opravovat výtahy, je to záslužná práce. Ale rozhodnu se ve 14 letech, že chci opravovat výtahy? To má být pár kurzů na obyčejném technickém učilišti.
Čtěte také
Pojďme se nyní přesunout od přijímacích zkoušek k chystaným změnám v takzvané superdávce. Představil je ministr práce a sociálních věcí Aleš Juchelka (ANO) a týkají se mimo jiné takzvaných normativů. O co jde a co to znamená pro příjemce sociální pomoci?
My jsme toto navrhovali už před třemi lety, protože ty normativy limitují, jaký nájem si v příspěvku na bydlení můžete uznat. Člověk nemůže přijít s tím, že dává za bydlení 40 tisíc a nechat si to zaplatit státem. V tom systému jsou proto stanovené stropy. A ty se v tuto chvíli řídí velikostí domácnosti, což je v pohodě, a velikostí obce, což je problém. Vede to k tomu, že ve velkých chudých městech, jako je Ostrava či Ústí nad Labem, kde jsou nájmy relativně nízké, se uznávají vyšší částky, než v obcích kolem Prahy, v Jihlavě nebo v Mladé Boleslavi. Proto ty normativy v těch menších, ale bohatších městech vůbec nestačí a lidé, když ztratí bydlení, se musí odstěhovat úplně do jiného města. Často do chudých oblastí, kde se pak chudoba koncentruje, a skončí to sociálním vyloučením.
Když ne velikostí obce, čím by se normativy měly řídit?
My jsme dlouho navrhovali, aby se ty normativy neurčovaly podle velikosti obcí, ale dle cenového pásma podle reálných cen nájmů. Navrhovali jsme čtyři nebo pět pásem – jedno je Praha, druhé okolí Prahy a Brno, třetí jsou bohatší obce, jako je třeba právě Mladá Boleslav či krajská města, čtvrté pásmo je nějaký střed a páté pásmo jsou nejchudší oblasti. Tím bychom reflektovali realitu a nikoho bychom nenutili stěhovat se za dávkami. Ministerstvo jde teď tím směrem, a když to udělá dobře, tak si myslím, že to může pomoci.
Pochvala Juchelky za superdávku
Druhá změna v superdávce se týká zařazení samoživitelů a samoživitelek mezi takzvané zranitelné osoby, což má vliv na výši podpory na bydlení a bonusu na děti.
Ano, zranitelné domácnosti mají větší podporu na bydlení. Jsou to třeba senioři, lidé v druhém a vyšším stupni invalidity a již nyní právě samoživitelky a samoživitelé s dětmi do sedmi let. Nově to má být podle ministerstva 15 let. Když jste samoživitel nebo samoživitelka, hodně vás to limituje v tom, jak můžete pracovat. A stát nechce, aby se samoživitelé a samoživitelky stěhovali, aby ztráceli bydlení a děti měnily školy. Zvýšení zranitelnosti je u nich prospěšné. Je to relativně malý výdaj na to, kolika lidem to pomůže.
Zmíněné změny v superdávce tak podle vás jdou správným směrem?
Já nevím, jakým způsobem navrhnou pásma těch normativů, to se dá i pokazit. Ale principiálně jdou správným směrem. Spíš by tam měly být ještě další změny. Superdávka hrozně poškozuje malé, jednočlenné domácnosti. Je to dáno tím, že mají malé životní minimum, které v té dávce určuje spoustu faktorů. Druhý problém je, že když jste v oddlužení nebo v exekuci a vyděláte si devět tisíc korun čistého, šest tisíc vám vezme insolvenční správce nebo exekutor, protože bere většinou dvě třetiny z příjmů. A ještě přijdete o nárok na tu dávku, protože ta se počítá z příjmu před srážkou, tedy těch zmíněných devět tisíc. Ve výsledku tedy máte třeba o tisíc až dva tisíce menší příjem, i když jste si vydělali o devět tisíc navíc. Lidé jsou pak strašně demotivovaní si ten příjem zvyšovat. Jsou v pasti, kde se vlastně vyplatí příjem zatajit a brát ho na ruku. To je velká chyba superdávky, že vytlačuje lidi v exekucích do šedé ekonomiky.
Čtěte také
Předpokládám, že i tomu se věnujete ve vaší nové knížce. Jmenuje se Spravedlivý růst: O stagnujícím Česku a prosperitě pro všechny. Jak byste ji popsal?
My jsme to pojmenovali takhle pozitivně, až budovatelsky, protože pointa té knihy je, že v Česku máme hodně neefektivních nespravedlností. A jedna z nich je, že spoustě lidí úplně redukujeme šance na úspěch. Máme velké regionální nerovnosti, takže hodně záleží na tom, kde se narodíte – když se narodíte ve stagnujícím regionu, máte problém. Máme velké nerovnosti ve vzdělávání, daňový mix hodně drtí zejména mladší zaměstnance. Ale když máte majetek, tak jste v pohodě, protože se vůbec nedaní. Rodiče jsou hodně zdaněni, když se vracejí na trh práce, zejména matky. Jak jsem zmínil, hodně lidí vytlačujeme z aktivity a z ekonomiky. A to je nespravedlivé a ekonomiku to brzdí.
Tkví nespravedlnost i v tom demotivujícím charakteru některých systémů, o kterém jste mluvil?
Ano. Mnoho systémů máme nastavených tak, že jsou strašně demotivační. Zmínil jsem ten typický příklad lidí v exekuci, kteří si vydělají více peněz, ale ve finále mají menší příjem. Dalším příkladem jsou obce – když se snaží podporovat bydlení nebo podnikání, nemají z toho žádný daňový příjem. Nikdo v Česku není motivovaný ke zdravotní prevenci, lékaři za to skoro nemají peníze navíc. Daňový systém je takový, že když se prostě upijete k pracovní neschopnosti, tak je to díky nízkému zdanění alkoholu levnější, než je zdanění minimální mzdy. Zkrátka když se v Česku chcete chovat prospolečensky, jste za to ještě často penalizováni. Dobrým příkladem je vzdělávání – když se na vaší škole snažíte pomáhat dětem ze znevýhodněného prostředí, nakonec k vám pošlou i všechny další takové děti s tím, že to prostě umíte. A najednou máte segregovanou školu. V Česku vlastně vůbec není honorováno odpovědné chování. Naopak, naše systémy nás pořád vedou k takovému tomu sobeckému ekvilibriu – všichni se snaží chovat sobecky, protože jinak jsou za to potrestáni. Proto název Spravedlivý růst. Protože podle mě, když opravíme tyto dva typy nespravedlností – nerovnost šancí a demotivační charakter mnoha našich systémů – můžeme hodně pomoci tomu, aby byla naše společnost férová, a zároveň pomůžeme i ekonomice.
Co vede k destrukci demokracie?
To je tedy ta prosperita pro všechny, o které se mluví v názvu knihy?
Pointa toho je, že prosperita má být pro všechny. Samozřejmě, vždycky bude někdo relativně chudý, ale tu prosperitu můžeme výrazně posílit tím, že do našeho příběhu zahrneme více lidí, více regionů. Příkladem nám může být Polsko, regiony tam rostou více než v Česku. Dobrý příklad není tak daleko od hranic.
Na závěr se vás zeptám: Jaká je, při všech těch problémech, které jsme spolu nyní probrali, nálada ve společnosti? A dá se říct, že lidé s nižším socioekonomickým statusem, kteří se potýkají s překážkami, které jste popsal, mají náladu horší, což se odráží i v jejich případné podpoře extremistických či populistických stran?
Ano, to je z volebních dat jasně prokazatelné. Já si ale myslím, že to není ani o chudobě, ani o příjmech, ale je to o tom, když váš život brzdí něco, co nemůžete ovlivnit. A to je zejména rozvoj regionů, protože pak to ani nezávisí na tom, jak se snažíte, ale na tom, jaké jsou možnosti vašeho regionu. A všude po světě, ale i u nás, je jasně vidět, že když seberete lidem šance, projeví se to tak, že oni rezignují na demokracii. A pak tu máte volební chování, které vede k její destrukci. Toho se bojím. Proto říkám, že má kniha není o nějakém přerozdělení, že by se měly vzít peníze a někomu by se měly dát. Je to o tom, aby se na našem úspěchu mohla podílet mnohem větší část společnosti.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Česko propadá v počtu vysokoškoláků. Past vedle pasti, zhodnotil vzdělávání expert
