Žížaly hrají zásadní roli v půdním ekosystému.
O zásadním významu žížal byl přesvědčen už Aristoteles i staří Egypťané. Jejich roli v ekosystému však poprvé objasnil až Charles Darwin, který je studoval téměř čtyřicet let. I když žížalu pozná každý z nás, asi jen málokdo by tušil, že na celém světě najdeme pod tímto názvem i více než pět tisíc druhů kroužkovců. Není proto divu, že se žížaly vyskytují i v jiných barvách než jen v té „naší“ klasické růžové – od černé a modré po červené či hnědé.
Žížaly se po celém světě vyskytují v různých barvách.
Jednou z největších zajímavostí je jejich schopnost nahradit či replikovat ztracené kroužkovité segmenty, ze kterých se jejich tělo skládá. Míra této dovednosti se ale u různých druhů žížal liší. Kromě toho je ale závislá i na tom, kde k poškození došlo a jak je rozsáhlé. Po narušení celistvosti dojde ke změně elektrického náboje v těle a články dorůstají tak dlouho, dokud žížala nedosáhne původního náboje. Vždy však doroste maximálně stejný počet článků, o který jedinec přišel.
Na těle žížaly najdeme velice složitý systém smyslových receptorů, které jsou propojeny s gangliem v hlavovém článku. Vědecké studie ukazují, že díky nim jsou žížaly schopné se vyhnout nebezpečí a uchovat si o něm určitou formu paměti.
Střeva matky Země, jak žížaly nazval Aristoteles, jsou skvělými půdními inženýry.
I když žížaly najdeme téměř po celém světě (zřejmě jen s výjimkou pouští), jakmile se jim na daném místě nezalíbí dostupnost potravy, místní vlhkost či teplota, okamžitě se stěhují jinam. Díky svému typickému píďalkovitému pohybu pomáhají žížaly provzdušňovat půdu, a tak promíchávat půdu z podloží s ornicí. Sliz, který vytvářejí, navíc obsahuje dusík. Ten je důležitou živinou pro rostliny.
A ještě zajímavost na závěr. Nejdelší známá žížala žije v Austrálii a měří více než dva metry! Protože je ale tento druh kvůli pomalé reprodukci velice ohrožený, jejich počty nadměrnou pastvou dobytka a hnojením strmě klesají.
