KOMENTÁŘ Veroniky Vrecionové: Mlčení Evropy k dění v Íránu je ostudné. Nesmíme stát stranou
Íránem dnes prochází největší vlna masových protestů od islámské revoluce roku 1979. Nejde o dílčí nepokoje ani o dočasnou nespokojenost — jde o otevřený střet mezi společností a režimem, který ztratil legitimitu a udržuje se u moci už jen hrubým násilím. A zatímco se ulice íránských měst topí v krvi odvážných mužů a žen, kteří bojují nejen o svou svobodu, ale o samotné přežití, část Evropy mlčí. Ostudně a zbaběle mlčí.
Přitom to není tak dávno, co veřejným prostorem rezonovala smrt Mahsy Amini. Dívky, kterou tzv. náboženská policie zavraždila jen proto, že si dovolila nedodržet předepsaný způsob zahalení. Tehdy se evropská veřejnost dokázala ozvat. Aktivisté, politici i média zaplnili sociální sítě prohlášeními solidarity. Dnes, kdy íránský režim rozpoutal ještě brutálnější a systematičtější represivní tažení, však často přichází jen ticho.
ČTĚTE TAKÉ: Ženy v bikinách i spojenectví s USA. Jaký byl Írán před islámskou revolucí a proč nastala?
Je to ticho o to cyničtější, že ti samí lidé, kteří se poslední roky neúnavně vymezují vůči Izraeli a nedokážou vynechat jedinou příležitost manifestovat za Gazu, dnes převážně odvracejí zrak. Jako by krev Íránců měla menší hodnotu. Jako by lidská práva platila jen tam, kde se to politicky hodí. Přitom právě teď by měli být aktivisté za lidská práva slyšet nejhlasitěji.
Protesty, které dnes Íránem otřásají, patří k nejfatálnějším represím civilního obyvatelstva v moderní historii země. Podle britského deníku The Times si již vyžádaly přes 16 tisíc mrtvých. 16 tisíc zabitých vlastním státem. 16 tisíc obětí režimu, který bez váhání nasazuje Revoluční gardy, ostrou munici, masová zatýkání, mučení i tresty smrti — a zároveň systematicky vypíná internet a mobilní sítě, aby izoloval protestující, umlčel svědectví a zabránil světu vidět rozsah vlastních zločinů.
Čtěte také
Režim dnes nečelí chaosu, ale probuzené společnosti. Íránský lid dává celému světu najevo, že už nechce být rukojmím ajatolláhů, kteří mu kradou budoucnost. Odvaha demonstrantů, kteří vycházejí do ulic s vědomím, že mohou být zastřeleni nebo „zmizet“, je důkazem toho, že strach přestává fungovat. A to je pro autoritářský režim ta největší hrozba.
Evropa v této chvíli nemá právo stát stranou. Pokud se stále považuje za společenství založené na hodnotách, musí přestat s alibismem. Podpora Íránu dnes znamená jasně a hlasitě pojmenovat viníka, zpřísnit sankce proti představitelům režimu a otevřeně stát na straně těch, kteří riskují život za svobodu. Mlčení není neutralita. Mlčení je souhlas.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Záběry chirurgické ukrajinské akce. Okupantovi nezachránila život ani promyšlená skrýš
