Ženy v bikinách i spojenectví s USA. Jaký byl Írán před islámskou revolucí a proč nastala?
Dnes to zní skoro neuvěřitelně, ale ještě ve druhé polovině 70. let ženy v Íránu nosily minisukně a koupaly se v bikinách. Tehdejší císařství, které vedl šáh Muhammad Rezá Pahlaví, udržovalo blízké styky jak se Spojenými státy, tak s Izraelem. Syn zmíněného vládce, Kýros, nyní usiluje o návrat íránské monarchie i o svržení tamního zfanatizovaného režimu, který v zemi nastolil Rúholláh Chomejní po islámské revoluci v roce 1979 a který se nyní otřásá v základech.
Dynastie Pahlaví vládla v Íránu od roku 1925. V čele této monarchie stáli šáhové, což je perský výraz pro krále (císaře). Nejdříve vládl Rezá Šáh Pahlaví. Po jeho nucené abdikaci v roce 1941 však vedení země převzal jeho syn – Muhammad Rezá Pahlaví, který navázal na otcovy představy o moderním Íránu.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Hořící fotkou vůdce si zapalují cigarety. Íránky provokují režim gesty, za která se vraždí
Právě za jeho vlády se země, která byla tou dobou regionální velmocí v oblasti Perského zálivu, změnila k nepoznání. Írán se stal blízkým spojencem západních zemí, zejména Spojených států. Jejich představitelé posílali Teheránu nejmodernější americké zbraně, a to výměnou za levné dodávky íránské ropy.
Spojenectví Teheránu s Tel Avivem
Ještě neuvěřitelněji z dnešního pohledu znějí tehdejší vztahy s Izraelem. Írán byl po Turecku druhou muslimskou zemí, která židovský stát uznala. Dnes jsou přitom doslova nepřáteli na život a na smrt, přičemž se vzájemně častují označeními „čiré zlo“ či „rakovinný nádor“.
Za dob Pahlavího ovšem Írán s Izraelem úzce spolupracoval. Tel Avivu dodával velké množství ropy, Izrael na oplátku poskytoval Teheránu moderní zbraňové systémy a další vojenský materiál. Rovněž nabízel zpravodajský a špionážní výcvik i bezpečnostní know-how.
Čtěte také
Dalším paradoxem je skutečnost, že Írán a Izrael tehdy podnikaly nejrůznější operace proti arabským státům, často s podporou americké CIA. Mezi Teheránem a Tel Avivem dokonce existovala přímá letecká linka. V rozmachu byly také diplomatické vztahy obou zemí, jejichž představitelé spolu běžně jednali jak v Teheránu, tak v Tel Avivu. V 70. letech Írán navštívili dva izraelští premiéři.
Usměvavé ženy v minisukních a bikinách
Jako naprosté zjevení pak působily liberální reformy, jejichž prostřednictvím chtěl íránský šáh posílit postavení žen ve společnosti a dosáhnout rovnoprávnosti. Kromě jiného jim přiznal volební právo i možnost požádat o rozvod a zvýšil minimální věk dívek pro vstup do manželství ze 13 na 18 let. V případě nošení šátku Muhammad Rezá Pahlaví zavedl dobrovolnost.
🚨TIME FOR REGIME CHANGE IN IRAN: You probably won’t believe this, but this was Iran. Not the Iran of today — hijabs, morality police, public executions, and terror proxies.
— Project Constitution (@ProjectConstitu) June 24, 2025
But the Iran of the 1970s:
👗 Women walking freely without headscarves
📚 Attending universities
🎥… pic.twitter.com/DKA3PbdCZP
Výše popsané reformy přijaly s nadšením zejména ženy žijící ve větších íránských městech. Jako bláznivé sci-fi vypadají dobové záběry z Teheránu. Během 70. let bylo naprosto normální, že po ulicích chodily usměvavé ženy v minisukních. Na plážích se zase běžně slunily v bikinách. Ženy se dostávaly i do vysoké politiky. Něžné pohlaví mělo své zastoupení u soudů či ve vědeckých ústavech.
Before the 1979 Islamic Revolution in Iran, women of all religious backgrounds enjoyed the freedom to dress as they pleased.
— Emily (@emilyshar1) January 4, 2024
Prior to the Shah's overthrow, he ordered the construction of massive tents on several beaches in Shomal, on the northern part of Iran near the Caspian… pic.twitter.com/gy40CGRiIC
Alkohol byl navzdory současným poměrům legální. Po vzoru západních zvyklostí se stal nedílnou součástí veřejné zábavy a nočních klubů. Rovněž vzkvétala íránská kultura, a to prakticky ve všech aspektech.
Brutální tajná policie SAVAK a pověst tyrana
Liberalizaci poměrů i prozápadní směřování Íránu sledovali s velkou nelibostí duchovní a konzervativně ladění občané. Kromě jiného je dráždila i takzvaná bílá revoluce, což byla série reforem, kterými chtěl Pahlaví nakopnout íránské hospodářství. Součástí reforem byla i částečná konfiskace majetku církve, což odpůrci šáha považovali za otevřený útok proti islámu. Do čela opozice se postavil Rúholláh Músaví, později známý spíše jako ajatolláh Chomejní.
Čtěte také
Nyní je čas zodpovědět otázku, proč Chomejní a spol. ve svých snahách o svržení prozápadního režimu nakonec uspěli. Muhammad Rezá Pahlaví se pokoušel o upevnění moci tak, že zvolil cestu nulové tolerance k opozici. Proti jejím politickým i duchovním zástupcům pořádal tvrdé zásahy. Jeho prodlouženou rukou byla v tomto ohledu íránská tajná policie SAVAK, která proslula svou brutalitou.
I kvůli tomu si Pahlaví získal pověst bezohledného tyrana. Jeho obrazu nepomáhala ani zhoršující se ekonomická situace. Západ s čím dál většími obavami sledoval korupční skandály vládnoucích elit, kvůli nimž se běžní Íránci stále více stavěli na stranu opozice.
Islámská revoluce a Írán zemí strachu
Vše vyvrcholilo v roce 1978, kdy odstartovaly celonárodní nepokoje, které nakonec vyústily v islámskou revoluci. Pahlaví se snažil rozehnat protesty pomocí armády, jenže marně. Povstalci jeho režim během pár měsíců doslova smetli. Začátkem roku 1979 šáh i se svou rodinou ze země uprchl. Zemřel o rok později.
To už několik měsíců existovala Íránská islámská republika, v jejímž čele stanul Rúholláh Chomejní. Ten si na základě nové ústavy schválené lidovým referendem přisvojil rozsáhlé pravomoci, a Írán se tak znovu stal zemí ovládanou tvrdým režimem potírajícím jakoukoli opozici.
Čtěte také
Chomejní – stejně jako předtím dynastie Pahlaví – změnil obraz Íránu znovu k nepoznání. Prozápadní orientaci s prvky liberální společnosti nahradila fanatická islamizace všech aspektů života a teokratická noční můra. I kvůli tomu si současný Írán vysloužil označení „země strachu“.
Íránské ženy v moři, fotografie pochází z dob po islámské revoluci. Zdroj: Profimedia.cz
Další tvrdou ránu znamenalo utnutí blízkých vztahů se západními zeměmi i katastrofická irácko-íránská válka, která probíhala takřka celá 80. léta a skončila de facto patem i totálním rozvratem obou zúčastněných stran. Režim, který Chomejní v Íránu nastolil, se drží zuby nehty dodnes. Od roku 1989 jej udržuje při životě Chomejního nástupce a bývalý žák Alí Chámeneí.
Je reálný návrat šáha?
Současné masové protesty, které v zemi odstartovaly koncem roku 2025, dávají mnoha Íráncům novou naději. Probíhající vzpouru proti nesvobodnému teokratickému režimu pochopitelně podporují představitelé Spojených států, dalších západních zemí, Izraele, ale i Kýros Rezá Pahlaví – syn svrženého šáha a nyní hlava dynastie Pahlaví. Od konce 70. let žije v americkém exilu.
Nyní 65letý muž prosazuje myšlenku, že by se Írán mohl znovu stát monarchií, tentokrát ovšem demokratickou. Zda se ale Pahlaví někdy skutečně vrátí do rodné země a usedne po vzoru otce a dědy do funkce íránského vládce, je otázkou. Vše záleží na tom, jak se nyní velmi nepřehledná situace v Íránu vyvine.
Čtěte také
Někteří pozorovatelé se také otevřeně zamýšlejí nad tím, jakou podporu má Kýros Rezá Pahlaví u běžných Íránců. Do karet mu nehraje skutečnost, že se na území Íránu naposledy vyskytoval skoro před pěti dekádami, tedy v době, kdy mu nebylo ani 20 let. Leckdo z tamního obyvatelstva si také živě pamatuje tehdejší korupci i brutalitu, s jakou otec nynějšího exilového šáha zasahoval proti opozici.
Věnuje se převážně domácí politické scéně. Nenechává ho chladným ani zahraniční politika, akcentuje témata kolem války na Ukrajině. Rád zpracovává i gaming a nezanedbává v textech ani svou vášeň v podobě houbaření. Studoval na Gymnáziu Na Vítězné pláni a poté na Vyšší odborné škole publicistiky (VOŠP), kde také získal první novinářské zkušenosti. V on-line zpravodajství CNN Prima NEWS začal pracovat v květnu 2020. V té době přispíval také do studentského magazínu VOŠP s názvem Generace20 a na hudební web Planeta Hudba. Po dokončení studií na VOŠP v létě 2021 nastoupil na CNN Prima NEWS jako redaktor. Nesnáší totalitní ideologie, přehnanou politickou korektnost i striktní dělení světa na „černou“ a „bílou“.
