KOMENTÁŘ: I psí záchranáři pláčou. Nejsme takoví hrdinové, jak si lidé myslí

Často brečíme

Častokrát nám za ty dlouhé roky, co pejskům v Rumunsku pomáháme, vyjadřoval někdo obdiv, jak jsme statečné, silné a odolné. Že zvládáme pravidelně cesty do Rumunska, kde na vlastní oči vidíme nesmírné utrpení psů a psychicky se nesložíme. Jaké jsme společně s rumunskými záchranáři hrdinky, když navštěvujeme státní útulky, kde jsou pejsci odsouzeni k životu ve strašlivých podmínkách a my máme z těch x stovek pejsků vybrat v krátkém čase jen deset, maximálně dalších dvacet, na které ještě v soukromém azylu zbývá trocha místa.

Kterému pejskovi dát šanci na šťastnou budoucnost a kterého tam jednoduše nechat shnít zaživa? Ve státních útulcích v Rumunsku jsou desetitisíce psů, celkový počet bezprizorních psů v Rumunsku se pohybuje okolo 2 až 9 milionů. Rumunsku bohužel v tomto patří první místo v celé Evropě.

Zmiňovaná víra lidí v naši psychickou odolnost je mylná. Mimo záběry videí a fotek umisťovaných na Facebook pláčeme. Jsme zoufalé, neskutečně naštvané, sprosté, bezmocné. V noci, i mnoho dnů po návratu z poslední cesty, nás provází noční můry. Ani po letech náš žaludek nezvládá návštěvy pekla, nebereme to nikdy jako rutinu nebo stereotyp a vždy ještě několik dní po cestě stále cítíme v nose specifický a nesnesitelný zápach z těchto státních zařízení. Snažíme se pomáhat opravdu na 100 procent, přesto máme nezřídka výčitky, že nezvládáme dělat ještě víc, že neumíme čarovat. Odejít pokaždé ze státního útulku a nechat tam ty pejsky prostě dál trpět v šílených podmínkách je pro záchranáře působící v Čechách něco nepředstavitelného. Pro nás je to však nevyhnutelná součást pomoci v Rumunsku.

Beznaděj

Představte si, že by se v Česku objevila obrovská množírna a i přes veškerou snahu místních spolků by bylo možné odvézt třeba jen pětinu tamních zvířat. Zbytek byste tam prostě museli nechat, až do jejich smrti. Otočili byste se ve dveřích a šli domů, protože zachraňovat psy po tísících najednou jednoduše nejde.

Po návratu z Rumunska si tak vlezete do teplé postele, ale nepřestávají se vám vybavovat zubožení pejsci tam. Vy totiž moc dobře víte, že zrovna teď mrznou, jsou hladoví, zoufalí, zranění, bojí se nebo upadají do letargie, či dokonce umírají. A zkuste žít dál s tímto vědomím svůj život v klidu.

Ano, přiznáváme se, nezvládáme to ani my, ani po letech praxe. Já i kolegyně máme zdravotní potíže, často brečíme.

Proč nehledáme nové domovy

Kdo ví, jakým způsobem funguje naše organizace Heart for Romanian dogs z.s. a zná lépe souvislosti problematiky rumunských psů, nepřekvapí ho naše rozhodnutí nedělat přímé adopce a zaměřovat se naopak na maximální možnou podporu záchranářů a kastrací, aby dlouhodobě měla naše aktivita skutečný smysl. Pouze intenzivní podporou azylů, tak aby mohly zachraňovat a následně pečovat o stovky a stovky psů, můžete opravdu pomoci velkému počtu psích duší.

Podpořte sbírku na krmivo pro „Rumuňáčky”.

Pokud se budete zaměřovat primárně na adopce, pomůžete za stejný časový úsek podstatně menšímu počtu. A úplně vše dělat kvalitně prostě nelze. S těžkým srdcem jsme tak zvolili cestu pomoci co největšímu počtu psů a dlouhodobé perspektivě zlepšení –⁠ kastrace, na úkor hledání vysněných domovů jednotlivým pejskům, což zajišťují v „našich“ spřízněných azylech jiné zahraniční organizace (v Německu, Británii, Belgii, Rakousku atd.).

Zbitý beznohý Max

Dodnes se mi vybavuje příběh jednoho pejska. Křížence vlčáka, jmenoval se Max. Maxův život totiž velmi dobře ilustruje „psí“ psí život v Rumunsku. Maxe nalezla polotoulavého na ulici záchranářka Cristina. Byl v děsivém stavu. Chyběla mu část přední končetiny. Kvůli poškozenému penisu měl problémy s močením, byl podvyživený, slabý, nešťastný, zmlácený. Jeho původní majitel byl alkoholik a Maxe bil. Opuštěn při svých toulavých procházkách se chytil do pasti na medvědy a přišel o přední nohu. Pravděpodobně byl v minulosti i sražen autem, dle jeho dalších zranění. Maxův příběh však skončil happyendem. Naše organizace mu zaplatila nákladnou léčbu a veškerou péči v azylu u Cristiny, odkud následně putoval do adopce do Anglie. Dnes je z něj šťastný a spokojený pejsek, který miluje veškeré jídlo i své nové psí kamarády.

Naneštěstí takových psů jsou v Rumunsku ohromná množství a řada z nich zemře trpících zcela v zapomnění. V Rumunsku je ve srovnání se situací v ČR podstatně více psů v nouzi, ale zase naopak podstatně méně lidí, kteří pomáhají.

Jenže přestat pomáhat tam jednoduše nejde, někdo to dělat musí, a když jednou začnete a dáte se do toho celým svým srdcem a duší, budete pro rumuňáčky dýchat každičký den. Nehledě na vlastní problémy, ať již zdravotní, rodinné či jiné pracovní, které řeší každý z nás. Protože víte, že tam někde v zapomenutém koutu Evropy jsou psí chlupáči, kteří dnes a denně bojují o vlastní život a své zasloužené místo na slunci a mají se tisíckrát hůře něž vy sami... Nejsme statečné, jen velmi velmi velmi vytrvalé navzdory všemu.