Očima rumunského štěněte

KOMENTÁŘ: Očima malé Belly, štěněte z Rumunska

Zdroj: Heart for Romainian dogs

Jaký je osud štěňat v Rumunsku? Největší strach není z hladu, ale z toho, že by mohla skončit ve státním útulku, kterému se mezi záchranáři říká peko na zemi. Největší šance na přežití dostanou, pokud je najde tamní zvířecí záchranář. Těch naštěstí přibývá díky spolupráci s českou organizací Heart for Romanian dogs. Přečtěte si příběh malé Belly vyprávěný jejíma očima.

Je chladné letní ráno –⁠ konec srpna –⁠ noci již nejsou tak teplé, jak bývaly, a mně je zima. Kdo jsem? Jméno nemám. Nikdo mi ho nedal. Jsem bezejmenné rumunské štěně, jedno z mnoha tisíců miminek. Narodilo jsem se před pár týdny. Ležím tu v kartonové krabici spolu se svými devíti maličkými bezbrannými sourozenci. Jsme psí děti, které se narodily nevykastrované fence z blízké vesnice. Její páníček, respektive člověk, který jí občas dá pár zbytků z kuchyně a kosti a nechá ji spát na seně u něj ve stodole (jinak totiž maminka běhá po okolí, kde se ji zlíbí, zejména v noci), neměl zrovna velkou radost, když nás s bratříčky a sestřičkami našel v rohu stodoly.

Osud psů a především štěňat je v Rumunsku krutý, ale naštěstí existují i na místě záchranáři, kteří pomáhají

Tamní lidé pohou pomáhat hlavně díky pomoci česká organizace Heart for Romanien dogs, která poskytuje finanční i materiální pomoc

12 Zobrazit galerii

Smrt v krabici

„Další hladové krky, které mi ale dům neochrání svým štěkotem jako jejich máma,“ řekl si. A jak tomu tak bývá běžně v naší zemi, dal nás do prázdné zaprášené krabice a odvezl k blízké frekventované silnici s vědomím, že nás buď někdo najde, nebo my nalezneme svůj konec pod koly aut. Každopádně to bude z jeho pohledu vyřešené. Jsme však moc slabá, z krabice se nedostaneme, tak tu jen čekáme. Na hodného člověka, nebo na smrt –⁠ vysvobození, žádná jiná alternativa neexistuje.

Z rumunského pekla na pastviny s koňmi

Před a po

Pamatujete si na článek o českých záchranářkách, které jezdí pomáhat pejskům do Rumunska? Přinášíme vám příklad toho, jak adopcí můžete kompletně změnit psí život. Stát, nebo místo odkud pejska zachráníte, je úplně jedno. Hlavní je, že mu dáte lásku.

Stal se zázrak, našla nás paní, která se jmenuje Cristina, a dokonce je to psí záchranářka! Je zvyklá často takto nacházet psí miminka, přesto jí tekly slzy po tvářích, když nás našla. Dva bratříčci totiž vedle mne usnuli věčným spánkem. My ostatní jsme to ani nepostřehli, v krabici není možnost se otočit a podívat na ostatní. Jen byl v noci chvíli slyšet pláč bratříčků a potom už úplné ticho. Ihned nás tato hodná paní odvezla k panu veterináři. Náš osud je nejistý, jsme slabá, nemocná, bolavá, ale přesto to Cristina nevzdává. Obrátila se hned na spolupracující českou organizaci, zda jí pomůže jako obvykle s náklady, byť výsledek nemusí být dobrý a žádné z nás nemusí nakonec přežít. Ani ta neodmítla poskytnout nám naději a šanci, takže nás pan doktor může začít léčit.

Jsme už jen dvě

Pocit zázraku ze záchrany od silnice se rychle rozplynul, naše testy na parvovirózu jsou pozitivní. Štěňata tu touto nemocí a mnoha dalšími (jako je psinka, hepatitida, psí corona, intoxikace červy, demodex atd.) trpí běžně a šance na přežití je nízká. Ale já neztrácím naději, teta Cristina se za mě pere ze všech sil. Dala mi i krásné jméno –⁠ Bella.

8 Zobrazit galerii

Uběhly dva velmi těžké týdny. Z osmi sourozenců jsme živí již jen dva. A vlastně potvrzujeme smutnou statistiku přežití potomků toulavých pejsků v Rumunsku –⁠ přežije jen cca 25 % narozených mrňousků. Všechny zmiňované nemoci pro nás štěňata jsou neskutečně krutá a bolestivá do poslední chvilky. Ale aspoň mám o ždibíček větší šanci přežít, než kdybych měla psinku nebo si mě dal k obědu nějaký hladový vesnický pes. Během dne hodně spím či jsem v polospánku, mám štěstí, že na rozdíl od štěňátek která toto prožívají opuštěná venku, dostávám alespoň léky na bolest, byť se stále cítím velmi špatně. Na nožičku mám napojenou hadičku, která mi pomáhá od dehydratace, pořád totiž kakám, zvracím a občas i se spoustou krve. Jeden den byl můj stav lepší a měla jsem naději, že budu moci zakusit krásný psí život, druhý den se to zase zhoršilo a já ji ztrácela.

Měla jsem štěstí

Teď už ale ze mě pan veterinář i teta Cristina mají radost. Krvácení, zvracení i průjem ustaly a začala jsem papat, vrací se mi do hubeného tělíčka síla. Pokud to bude pokračovat takto dál, odjedu již brzy do azylu, kde mi budou hledat milující rodinu a láskyplný domov v zahraničí. Mám štěstí, dostala jsem svou druhou šanci na život. Spousta mých malých psích kamarádů ji nedostalo a zemřelo velmi krutým způsobem. Anebo i když přežili všechny nástrahy miminkovského věku spojené s existencí v Rumunsku, chytli je chytači psů a odvezli do pekelného státního útulku, kde trpí a hrozí jim s každým novým dnem jen smrt.

Nelze pomoci všem, základem je kastrace a osvěta na místě Zdroj: Heart for Romainian dogs

Přála bych si, aby i všichni ostatní rumunští pejsci dostali šanci na krásný život, ale je nás tu tolik v nouzi –⁠ miliony - že prý to není vůbec možné, aby se o nás všechny zvládli hodní lidé pěkně postarat. Snad nás tedy jednou bude méně a nikdo z nás už nebude muset každodenně trpět. Kastrace není jen pomocník pro hezčí statistiku na oko, ale znamená zabránění utrpení pro psí život, který v Rumunsku často není žádným životem.