Letos si připomínáme už 35. výročí sametové revoluce a zhroucení komunistického režimu, který v naší zemi na desítky let zakotvil monopol jedné strany a jedné ideologie, drastickým způsobem omezil občanské i ekonomické svobody, mnoho lidí z důvodů třídních či nesouhlasu s myšlenkou revolučního budování rovnostářské společnosti posílal ve své rané fázi na popraviště, později do vězení, bezpočtu lidí zničil profesní kariéry a celé zemi přinesl bezprecedentní ekonomický úpadek a zaostávání v porovnání se svobodným světem.
Komunistické režimy se pod neúnosnou mírou ekonomického neúspěchu a dalších selhání začaly hroutit v celém tzv. východním bloku a někde více a jinde méně sametově došlo ke zbavení komunistů politické moci a otevření cesty ke svobodným poměrům. Je to ale také dostatečně dlouhá doba na to přemýšlet, co všechno jsme tehdy získali, jak jsme s tím jako společnost naložili a zda jsme leccos postupně nepoztráceli.
ČTĚTE TAKÉ: Pojar prozradil zákulisí hovoru Trumpa s Fialou. Zmínil vzpomínky na Prahu i milé překvapení
Získali jsme mnohé. S jistou nadsázkou lze říci, že ze dne na den jsme nabyli občanské svobody, politické svobody, velmi rychle ekonomické svobody, občanům se otevřel svobodný svět a my jsme se otevřeli světu. Za jednoznačný úspěch lze považovat rychlou ekonomickou transformaci a vybudování demokratického politického systému založeného na soutěži jasně ideově vyprofilovaných politických stran a to přesto, že i mezi vlivnými osobnostmi polistopadového vývoje byli hlasití odpůrci politických stran jako hlavních entit politického života. Asi nejvlivnějším z těchto osobností byl prezident republiky Václav Havel.
Považuji za štěstí tehdejší doby, že se podařilo standardní stranický systém vybudovat a považuji za neštěstí dnešní doby, že je tento systém destruován chybami a slabostí samotných standardních stran, vznikem nejasně profilovaných politických hnutí a nikým nevolených skupin s politickým vlivem.
Moc často drží ti, kdo neprošli volbami
Tento trend je nebezpečný hlavně proto, že reálnou moc často drží a k prosazení konkrétních rozhodnutí ji využívají ti, kteří neprošli testem voleb a ani za výsledek následně nejsou voliči hodnoceni, jako je tomu u zcela funkčního, dostatečně robustního a konkurenčního trhu politických stran.
Komentáře a glosy
Texty zveřejňované v rubrice Názory se nemusí ztotožňovat s postoji redakce CNN Prima NEWS. Jedná se o autorské komentáře redaktorů a externích přispěvatelů.
V takovém systému by totiž například nedocházelo tak snadno k dlouhodobému prosazování a zpřísňování natolik drastických zelených politik, které postupně vedou ke ztrátě konkurenceschopnosti, pracovních míst, a tedy i životní úrovně většinové společnosti. V takovém, na jasné legitimitě a odpovědnosti postaveném politickém systému by z potřebné a vyspělou humanitní společnost definující ochrany a respektu k menšinám nedocházelo k dogmatickému prosazování jejich často domnělých práv a agend jako prioritní politické agendy.
Mluvit či psát o úspěšné ekonomické transformaci započaté bezprostředně po pádu komunismu se u nás moc nenosí a to přesto, že i podle srovnání s ostatními transformujícími se ekonomikami byl náš přechod z centrálně plánované ekonomiky na ekonomiku tržní jednoznačným úspěchem. Po nezbytném, transformaci logicky doprovázejícím propadu HDP o 10 % v r. 1991 a o 2,5 % v r. 1992 jsme od r. 1993 začali růst velmi slušnými, dnes ani zdaleka neopakovanými tempy (vrchol v r. 1995 s růstem HDP o 7,2 %).
Hlavní ale bylo, že se tehdy vhodnou restriktivní makroekonomickou politikou dokázal udržet na rozdíl od jiných na uzdě vývoj inflace, a to i přes bezprecedentní liberalizaci cen na začátku r. 1991.
Míra inflace vyskočila v r. 1991 na 56,6 %, aby se už v následujícím roce dostala na 11,1 %. Opravdu to nebylo samozřejmostí, byly transformující se ekonomiky, jako Rusko a některé další postsovětské země, které ničila hyperinflace. Díky tomu nebyly u nás zničeny tehdejší úspory obyvatel naakumulované před rokem 1989 mimo jiné kvůli nedostatkovému charakteru naší ekonomiky. Velmi rychle jsme se dokázali vzpamatovat z rozpadu trhů RVHP, rychlou privatizací jsme se vyhnuli spontánní privatizaci komunistickým managementem tehdejších státních podniků či pomalé, a přitom tolik potřebné restrukturalizaci firem.
Proč se zastavilo dohánění Západu?
Úspěšně provedená transformace pak dala základ dynamickému ekonomickému rozvoji země a umožnila dohánění těch nejvyspělejších zemí. I díky ní jsme dnes na úrovni přesahující 90 % průměrného HDP na hlavu evropské sedmadvacítky. Přesto všichni vidíme, resp. zažíváme již mnoho let, že se dohánění zastavilo, že stagnujeme, že jsou pryč svižná tempa ekonomického růstu. Navíc nejen že poslední roky nedoháníme evropský průměr, ale ekonomicky ztrácí vůči světu Evropa samotná.
Příčin je mnoho. Zatímco na začátku devadesátých let jsme se po pomyslné ose trh vs. stát pohybovali směrem k trhu, dnes je tomu přesně naopak. Odstraňování bariér a regulací bylo nahrazeno trendem opačným, regulací přibývá těžko pochopitelným tempem, a to nikoliv na základě poptávky od občanů, ale kvůli snaze stále mocnějšího byrokratického aparátu odůvodnit smysl své existence.
Dominantně jsou dnes zdrojem tzv. evropské regulace, které jsou produktem dnešní podoby evropské integrace, resp. aktuální podoby a působení EU. Do Evropské unie jsme vstupovali s cílem potvrdit si naše ukotvení mezi rodinnou západních demokracií a s vidinou toho, že jde o projekt zejména ekonomického charakteru, z něhož budeme jako součást jednotného trhu těžit. Bohužel jednotný trh není ekvivalentem trhu volného a z dobrovolné ekonomické spolupráce se EHS transformovalo v EU, která začala mít stále větší centralizující, unifikující, regulující a byrokratické tendence.
Postupem času s bobtnajícím sociálním systémem se stávala naše společnost nárokovou, poztráceli jsme rašínovský imperativ odpovědné rozpočtové politiky, měnová politika u nás i ve světě opouštěla své nepřekročitelné hranice a pustila se do experimentů s kvantitativním uvolňováním nebo jako v našem případě s devizovými intervencemi. Jakákoliv krize, ať už to byla ekonomická krize po finanční krizi v r. 2008, nebo covid, byla využita k prohloubení výše popsaných negativních trendů, k posílení role státu na úkor trhu a ekonomických svobod.
Levicové ideologie v jiném obalu
Z ekonomických svobod jsme poztráceli mnohé. Dnes nejvíce trpí naše ekonomika a vlastně celá Evropa pod dusivou sadou klimatických politik a snahy o rychlé dosažení uhlíkové neutrality. Právě zelené politiky jsou přitom nejlepším příkladem toho, že věčný spor o svobodu versus centrální plánování či řízení ekonomiky listopadem 1989 neskončilo.
Zprofanovanou a v realitě zbankrotovanou marxistickou ideologii nahrazují levicové ideologie jiné, zabalené v mnohem hezčím obalu, marketingově zdařile nabízené, přesto svým obsahem vůči životní úrovni, a hlavně svobodám občanů, rovněž nebezpečné. Progresivní levicové ideologie na nás míří stále více i ve veskrze hodnotových a intimních otázkách rodinných, sexuálních apod., naleptávají složité předivo společenských vztahů.
Možná bychom mohli doufat, že díky zkušenosti s komunismem budeme proti ideologiím ohrožujícím svobodu více imunní, nicméně je znovu třeba připomenout, že budeme slavit už 35. výročí 17. listopadu 1989, tedy že mladší 35 let nezažili ani den v komunistickém režimu.
Sám autor tohoto textu, téměř o dalších deset let starší, pak prožil v předchozím režimu 9 let a logicky má tak zkušenost jen zcela povrchní. O to více platí teze jedné z největších osobností klasického liberalismu Friedricha von Hayeka, že každá generace si musí svobodu vybojovat znovu. Bude to v lecjakém aspektu jiné než na začátku 90. let. Rozbitý stranický politický systém, politika dělaná méně koncepčně a více den za dnem, dominance manažerismu před ideovou politikou, mediální svět nutící politiky reagovat rychle a zkratkovitě, a tedy i plytce na sociálních sítích, spíše než promýšlet, systematicky tvořit potřebné reformy a změny.
Přesto skutečný obsah a odkaz 17. listopadu 1989 nesmíme nechat zničit či na něj zapomenout. Ve společnosti a politice půjde vždy o ten pomyslný boj o každý kousek svobody, kterou se snaží stát i nadnárodní politické entity občanovi uzmout. I když dnes svobodomyslní a svobodu vyznávající lidé nemají největší důvod k optimismu, není možné to vzdát.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Babiš s Fialou se hádali o máslo a hlupáky. Peprnými slovy odvracejí pozornost, říká politolog
