Letošní fronty před obchody během nakupování vánočních dárků připomněly více než 30 let starou realitu. Zdroj: Profimedia.cz
Letošní předvánoční i vánoční čas dal vzpomenout na doby, kdy se lidé těšili z maličkostí, protože jim vlastně ani nic jiného nezbývalo. Ještě než jsme stihli povečeřet kapra s bramborovým salátem a rozbalit dárky, předčasného Ježíška jsme obdrželi od naší vlády. Česko se podle jejího rozhodnutí těsně před koncem roku ponoří do dalšího tvrdého lockdownu, protože vládní PES vycenil zuby na nejvyšším stupni covidového rizika.
Konec totalitního režimu mě zastihl, když mi bylo necelých 13 let. Dost na to, abych si dobře pamatoval, jak v tehdejším socialistickém Československu probíhaly Vánoce a vše, co s nimi souvisí. Jako dítě jsem samozřejmě vnímal především každovánoční shon, nebo spíše hon na dárky. Připomeňme, že obchody tenkrát zdaleka nepřetékaly zbožím jako dnes, a tak se nákup vánočních dárků měnil v jakousi bojovku, v níž vítězil ten rychlejší, informovanější, nebo ten, kdo byl dobrým známým vedoucí či vedoucího té správné maloobchodní prodejny.
Spolehnout jsme se mohli snad jen na to, že seženeme kapra a kubánské pomeranče (takové odporné zelené cosi, co v sobě mělo snad více jadérek než dužiny). Pod stromečkem pak lidé našli většinou takzvané měkké dárky v podobě oblečení, ponožek, čepic, rukavic či jiného nepříliš nápaditého zboží. Sportovní náčiní bylo známkou vyššího společenského postavení, hlavně když Ježíšek přinesl například lyže jiné značky než Sulov nebo Artis (pamětníci vědí). Domácí spotřebiče typu kuchyňský robot nebyly k sehnání téměř vůbec. Televizory nebo rádia? O tom jste si mohli nechat zdát.
Menšík, Husák, přípitek
Sváteční televizní vysílání se omezovalo vesměs na domácí pohádky proložené nějakou tou zfilmovanou ruskou bylinou. V programu nesměl chybět Mrazík, Pyšná princezna nebo jiná pohádková slátanina natočená v 50. letech s podprahovým sdělením, kterak statečný lid zatočil s chamtivým reakcionářem buržoazního původu.
Na Silvestra jsme si nakoupili veku, namazali ji zbytky bramborového salátu, osadili kolečky salámu, kyselými okurkami a čekali na televizní estrádu a Vladimíra Menšíka. O půlnoci si připili sklenicí šumivého vína a na Nový rok si poslechli další z nic neříkajících projevů tehdejšího prezidenta republiky Gustáva Husáka. Tímhle způsobem jsme krájeli jeden rok za druhým a proplouvali šedí reálného socialismu bez nějaké perspektivy, že se do dalších Vánoc něco změní.
Ten, který chce všechno řídit
Letošní Vánoce mi ty socialistické v mnoha ohledech připomněly. Ne snad že bychom trpěli nedostatkem, ale právě tou nevidinou světla na konci tunelu. Už více než tři čtvrtě roku kráčíme od lockdownu k lockdownu, a z televizního vysílání k nám promlouvají stejné postavy bez chuti a bez zápachu jako tenkrát. Do toho nás předseda vlády tu ujistí, že má vše pod kontrolou, tu nám vyčiní, že mu to kazíme, a hlavně chce všechno řídit.
Pod stromečkem sice dnes nalézáme věci, které jsme si před 30 lety nedokázali ani představit, ale jsou nám tak trochu k ničemu. Tradiční vánoční dárek jako lyže, brusle nebo lyžařské brýle využít stejně téměř nemůžeme, protože vláda nechala zavřít skiareály a na veřejné kluziště můžete maximálně ve dvou.
Namísto jasného sdělení, kdy a kde se budou moci jednotlivé skupiny lidí nechat očkovat, aby se život mohl vrátit k normálu, nás vláda zásobuje nic neříkajícími proklamacemi. Nakonec je asi jedno, co vládní činitelé říkají, protože je stejně už skoro nikdo neposlouchá. Nebo poslouchá, ale nerozumí nebo nemá v jejich slova důvěru. Ostatně jako tenkrát v jakešovsko-husákovském bezčasí.
