Ačkoliv premiér Andrej Babiš neustále tvrdí, jak je jeho hnutí ANO stranou pro všechny a on osobně všem občanům pomáhá a na všechny myslí, realita v zemi je po sedmi letech jeho účasti ve vedení země zcela opačná. Premiérovi se za zdatného sekundování skomírající ČSSD podařilo přesně to, co potřeboval – vnuknout lidem, že patří do jakési škatulky, a následně je proti sobě poštvat. Ze společnosti se vytratily pochopení, komunikace a tolerance a vystřídaly je závist, strach a nenávist. Vytvořily se hluboké příkopy, které budeme překonávat roky, pokud se to vůbec podaří. Příkladem za všechny budiž placení jízdného na přepážkách Českých drah.
Jde o nenápadné, ale systematické kroky, které mají do společnosti za cíl vrážet klíny a vzbudit v lidech iluzi, že patří jinam než ostatní. Řada z nás bohužel této iluzi uvěřila. Přitom jsme společnost, která je velmi úzce provázaná a v níž každá složka závisí na těch dalších.
Kroky jako zvyšování důchodů, slevy pro studenty a seniory na jízdném, zavedení EET, kontroly podnikatelů a mnohé další, které na první pohled mohou pro některé vypadat jako záslužné činy, společně s PR rétorikou vytvořily smutný stav společnosti, ve které jedni neposlouchají druhé a naopak prohlubují jednu z nejhorších vlastností, s níž se potýká každá společnost – závist.
Vláda proti sobě úmyslně poštvává mladé vs. seniory, zaměstnance vs. zaměstnavatele, pracující v soukromém sektoru vs. státní zaměstnance – a ještě si za to tleská.
Cesta vlakem jako odraz rozdělené společnosti
Jestli jsou někde krásně vidět smutné následky vlády ANO a ČSSD, je to právě na přepážkách Českých drah při placení jízdenek. Studenti a senioři mají od vlády slevu na jízdném 75 procent z plné ceny, zatímco lidé v produktivním věku si platí plnou částku. Cena z Prahy do Brna tak vlakem dospělého vyjde na 275 korun a studenty a seniory na 68 korun.
Nejde o malé částky, většina lidí si však uvědomuje, že na dobré slovo vlaky jezdit nebudou. Jediné, co by za to chtěli, ale je, aby vlaky jezdily včas a bylo si v nich kam sednout. A nikdo z pracujících jistě seniorům neodepře to, že si za celý svůj odpracovaný život zaslouží důstojné stáří, ale skutečně ho docílíme tím, že poskytneme našim babičkám a dědečkům slevu na vlak?
Nevím, ale má smutná zkušenost z přepážky Českých drah v Senohrabech u Benešova mě spíše vede k tomu, že tohle není ta správná cesta.
Když jsem v pátek dopoledne přistoupila k okénku a zaplatila 108 korun za cestu do Prahy a zpět, ozvala se vedle mě seniorka s tím, že je ráda, že už je v důchodu a zaplatila pouze 20 korun. S povzdechem jsem se na ni obrátila a odvětila, že to ale bohužel zaplatíme my mladší na daních.
Rozzlobeně mi opáčila, že také stále pracuje, přestože už je v důchodu, a že pracovala celý život a zaslouží si to. Zřejmě měla pocit, že jí závidím. „To je neskutečné, jak nás vy mladí nenávidíte,“ dodala. Když jsem se jí následně snažila vysvětlit, že opravdu necítím nenávist, že to zřejmě špatně pochopila, z ničeho ji neviním a je mi to líto, už mě nechtěla poslouchat, odvrátila se a šla si svou cestou.
Babiš udržuje stav třídního nepřítele
Možná byla chyba v mé formulaci nebo zkratkovitosti sdělení, možná ale jen v tom, že jsem prostě zhodnotila realitu, která právě kvůli populistickým krokům, jako je sleva na jízdném, bude jen a jen horší a nedobře se poslouchá. Nevím, a pravděpodobně už se to nikdy nedozvím, nedozvím se ani to, zda je tato žena voličkou ANO, ale opět mě to utvrdilo a motivovalo v tom, že je třeba s jeho byť jen potenciálními voliči vést dialog a snažit se je v první řadě pochopit, nikoliv odsoudit.
Bohužel to samé nečiní sám premiér, který ač tvrdí, že mu na všech lidech záleží a dělá politiku pro všechny, ve skutečnosti činí pravý opak, občany účelově selektuje a politiku dělá především pro sebe. Vláda uskutečnila řadu opatření, která podprahově reálně poštvávají různé skupiny obyvatel proti sobě a vedou k jedinému – ztrácí se dialog a snaha o vzájemné pochopení. Lidé se bojí otevřeně o svém názoru mluvit a raději se uzavírají do sebe. Věří tomu, že tam někde jsou ti druzí, kteří je nesnášejí, přitom to tak ale vůbec být nemusí.
Neustálé budování a udržování stavu jakéhosi třídního nepřítele už tu jednou bylo. Je zoufalé pozorovat, jak se současné vládě podařilo v lidech vzbudit dojem, že právě ve společnosti tohoto třídního nepřítele chtějí a mají žít. Další problém je v tom, že když už se lidé s rozdílnými názory dostanou k dialogu, neposlouchají se a nesnaží se pochopit motivaci toho druhého. Nikdy na tom nebudeme všichni stejně, ale máme možnost pochopit, proč ten či onen dělá to, co dělá. Každý máme jinou životní zkušenost a ta by nás podle mě měla navzájem obohacovat a inspirovat, nikoliv vést ke kopání nepřekonatelných příkopů.
