Psychoanalytik, který dokázal „vidět za roh“. Vizionář C. G. Jung zemřel před 60 lety

Carl Gustav Jung je považován za zakladatele analytické psychologie – co to znamená?
Analytická psychologie patří vedle psychoanalýzy k základním a nejvýznamnějším směrům hlubinně orientované psychologie a psychoterapie. Hlubinná psychologie se zabývá nejen vědomou vrstvou psychiky, ale i oblastmi takzvaného nevědomí. Jung ovšem vytvořil východisko i pro dnešní psychologii transpersonální. Původně nechtěl žádnou vlastní „školu“ či směr zakládat, stál hlavně o to, aby jeho poznatky byly integrovány do moderní hlubinné psychologie. Říkal, že jediným „jungiánem“ je on sám. Jung nikde netvrdí, že jeho vlastní způsob je jediný možný a správný, poukazuje pouze na to, že odpovídá jeho vidění světa. Dnes je analytická psychologie světově uznávaný a velmi diferencovaný směr. Jungovy geniální vhledy budou ještě dlouho velice inspirativní.

Na co se dále zaměřoval?
Jung přispěl například k rozvoji experimentální psychologie, k zavedení učební, respektive tréninkové analýzy, k proměně terapeutického pohledu na psychózy, k rozvinutí terapeutické práce se sny a imaginacemi. Také přinesl objevnou a empiricky doloženou osobnostní typologii, atd.

Jung úzce spolupracoval se Sigmundem Freudem. Co je nakonec rozdělilo?
Freud a Jung se v dobách svého ranějšího vývoje vzájemně velice silně inspirovali, ale jejich roztržka byla patrně vývojově nutná. Přes některá základní společná východiska (Jung byl ostatně jednu dobu považován za „korunního prince psychoanalýzy“) měli nakonec zásadní odborné neshody – například rozdílným způsobem pojímali otázku psychické energie. Jung se mimo jiné vymezoval proti redukcionistickému chápání její pudové, sexuální povahy. Zcela jistě byla pro rozluku obou geniálních mužů celá řada důvodů, jak ostatně i Jung sám ve své duchovní autobiografii Vzpomínky, sny, myšlenky popisuje.  Klíčové rozdíly ve východiscích i názorech můžeme přičítat i jejich odlišnému založení – rozdílné bylo jejich osobnostní zaměření, pohled na svět a na skutečnost psýché.

Jungův záběr byl ovšem ještě širší – zajímala ho náboženská témata, esoterika, alchymie a orientální nauky.
Fascinovala ho lidská psýché a co patří k její podstatě a projevům, tedy i to, co nás determinuje i přesahuje – témata utrpení, života a smrti, ale i umění, otázky etiky a morálky. Zajímaly ho podoby symbolického života, příroda i kultura, v náboženstvích viděl i prastaré terapeutické systémy. Spirituální, respektive transpersonální dimenze je dnes právě díky Jungovi důležitou součástí psychoterapeutické práce.

Jakou měl Jung povahu?
Junga, ostatně v souladu s koncepcí individuačního hledání sebe sama, více zajímalo téma „kdo jsem“, než jen „kam patřím“. Hodně se zabýval vrozenými a nevědomými determinantami duševního dění. V jednom interview zmínil, že pro něj byly vždycky velmi významné myšlenky a svět ducha, a zažertoval na účet svého slabšího smyslu pro takzvanou realitu. Jindy zmínil, že má „přepážky“ k nevědomí pootevřené – a skutečně, současníci dokládají, že dokázal často „vidět za roh“, měl řadu významných snů a vizí. Byl velmi výtvarně nadaný, ale odmítal se považovat za umělce. Pamětníci jej zažívali jako osobnost nesmírně složitou, dynamickou, pronikavou, ale především – na rozdíl od Freudovy relativní nenápadnosti – svéráznou.

Jaký význam pro něj měla rodina?
Život s ním mohl být nesmírně inspirativní, ale jistě ne snadný. Svou ženu Emmu po její smrti označil za „královnu“ – přes všechny životní peripetie a kritická období mu nepřestala být neocenitelnou oporou a zázemím, obětavě mu pomáhala a spolupracovala s ním. Sám Jung si rodiny i přátel velmi cenil, ale uznával, že ho vnitřní nutnost často nepříliš ohleduplně hnala dál a odkláněla jeho pozornost a energii podle vnitřních imperativů.