Krutá bitva změnila Vukovar v chorvatský Stalingrad. Zasáhly i dvouplošníky známé v Česku
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Bitva o Vukovar: 87 dní, které šokovaly Evropu.
Proti přesile bojovali i dobrovolníci z řad civilistů.
Jakou roli sehrály v bojích upravené dvouplošníky?
Hřbitov tanků: proč se útočníkům nedařilo postoupit?
Chorvatský Vukovar čeští turisté mířící k Jaderskému moři spolehlivě minou. Svým způsobem je to škoda. Staré barokní město s asi 23 tisíci obyvateli leží stranou od všech dálkových tras ve východním cípu země na Dunaji, který zde tvoří hranici se Srbskem. Stopy bojů, které ve Vukovaru propukly na konci léta 1991, jsou ve městě a jeho okolí stále patrné a připomínají, že zdaleka ne každý mnohonárodní stát se po pádu železné opony rozdělil tak poklidně, jako Československo.
Socialistická federativní republika Jugoslávie (SFRJ) se začala drolit v roce 1991, když jako první 25. června vyhlásily nezávislost Slovinsko a Chorvatsko. Srby kontrolovaná vláda v Bělehradě nechtěla erozi federace, kterou do roku 1980 tmelil svou železnou pěstí maršál Josip Broz Tito, nečinně přihlížet. Aby udržela hroutící se stát pohromadě a zajistila bezpečnost srbských menšin v jednotlivých svazových republikách, vydala federální vláda vojákům své Jugoslávské lidové armády (JLA) ostrou munici a povolení ji použít.
ČTĚTE TAKÉ: Rusové vylepšili díky Číně šáhidy. Útočí s nimi stále častěji a vyrobí jich tisíce měsíčně
Zatímco ze Slovinska se JLA po několika dnech krvavých střetů rychle stáhla, Chorvatsko čekal mnohem delší a tvrdší boj. V jeho ohnisku se na podzim 1991 ocitl Vukovar, přes který se chtěly tankové kolony jugoslávské armády prohnat směrem k chorvatské metropoli Záhřebu. Proti všem očekáváním zde ale bitva zuřila dlouhých 87 dnů a svou krutostí a mírou destrukce šokovala Evropu. Vukovaru pak vysloužila přídomek „chorvatský Stalingrad“.
Desetinásobná přesila
Vukovar, který byl v té době velký asi jako Pardubice, bránila jen lehce vyzbrojená posádka. Její jádro tvořilo 1 800 příslušníků nově zformované Chorvatské národní gardy (Zbor narodne garde, ZNG), doplněné o 300 policistů a přibližně 1 100 dobrovolníků z řad obyvatel města a jeho okolí. Přinejmenším třetina obránců nebyli Chorvaté – šlo o Maďary, Rusíny a příslušníky dalších národností včetně asi stovky Srbů.
Proti nim útočilo postupně až 36 tisíc příslušníků pravidelné armády s těžkým dělostřelectvem, raketomety a tanky podporovanými dunajskou flotilou a jugoslávským letectvem. Do bojů se zapojily i srbské polovojenské sbory (četnici), oddíly takzvané Teritoriální obrany (TO) a místní srbská milice.
Chorvatské velení obrany rozdělilo Vukovar na šest sektorů, přičemž obránci k přesunům a obraně pozic využívali síť sklepů, kanálů a zákopů. Ve výzbroji měli zpočátku jen lehké zbraně včetně loveckých ručnic a improvizovaných pozemních min.
Čtěte také
V průběhu bojů byla obrana posílena několika děly včetně protiletadlových a také stovkami protitankových reaktivních střel M79 Osa a M80 Zolja jugoslávské výroby získaných z vukovarských kasáren. I tak se ale po celou dobu bitvy obránci potýkali se zoufalým nedostatkem munice.
Hřbitov tanků
Útočící jednotky zvolily taktiku souvislé dělostřelecké palby z děl a bombardování z letadel. Město a jeho okolí postupně zasypalo 700 tisíc granátů, raket a leteckých pum, což vzhledem k rozloze města představuje intenzivnější ostřelování, než jaké zažil skutečný Stalingrad.
Za přehradnou palbou postupovaly do města v kolonách tanky T-55 a M-84 (jugoslávská verze sovětského T-72) následované obrněnými transportéry a pěchotou. „Všude byly tanky, všechno se pod nimi otřásalo. Nechali jsme je přiblížit. Proplétali jsme se zahradami, počkali na tank, zasáhli první, ustoupili o 50 metrů a zasáhli druhý. Pálili jsme na ně přes ploty směrem k silnici,“ popsal podle chorvatského časopisu Teleskop taktiku obránců pozdější plukovník chorvatské armády Marko Babić. Sám vyřadil 14 obrněnců, a i díky němu se ulici Trpinjska cesta začalo přezdívat „hřbitov tanků“.
Ničení těžké techniky pokračovalo i v noci. Jakmile padla tma, srbská pěchota, tvořená branci nebo příslušníky polovojenských srbských jednotek, se většinou ze strachu stáhla a nechala tanky stát v ulicích bez krytí. Zatímco posádky spaly uvnitř tanků, připlížily se k nehybným obrněncům kanály, zahradami a ruinami domů malé skupinky obránců. Pod korbu tanku nebo mezi pojezdová kola umisťovali magnetické miny nebo balíčky plastické trhaviny propojené s nástražným drátem, případně časovačem. Ty většinou explodovaly ráno v okamžiku, kdy posádka tank nastartovala.
Dvojplošníky nesou smrt
Chorvatská armáda, která se zformovala teprve v červnu 1991, se pokusila Vukovar vyprostit z obklíčení protiofenzivou 13. října. Útoku se zúčastnilo asi 800 vojáků a 10 tanků, narazili ale na silný odpor JLA a museli se stáhnout. Další pokus prorazit k obklíčeným obráncům podnikla chorvatská armáda 2. listopadu, ale i ten skončil nezdarem. Při útoku byl ve svém tanku zabit generál JLA Mladen Bratić.
Pomoc zvenčí tak představovaly hlavně „nálety“ několika upravených dvouplošníků Antonov An-2, známých i u nás pod familiární přezdívkou „andula“. Piloti původně sportovních, zemědělských a práškovacích letadel z Osijeku z bočních dveří dvouplošníků shazovali na pozice útočících jednotek kanystry s benzínem nebo bojlery a kotle naplněné hřebíky, šrouby nebo kovovými úlomky a trhavinou. Až 150 kg vážící „bojler bombe“, jak jim Chorvaté říkali, měly ničivý účinek hlavně na morálku útočníků.
Jednotka létala výhradně v noci a piloti se bez jakýchkoli navigačních přístrojů nebo radaru orientovali často jen podle siluety Dunaje a záblesků dělostřelectva. Za dva měsíce provedli přibližně 35 bojových letů, při nichž nad Vukovarem svrhli 68 bomb a shodili 17 beden se dvěma tunami pomoci.
Civilisté na odstřel
Před začátkem bojů žilo ve městě a jeho okolí 84 189 obyvatel, z nichž bylo 46,8 % Chorvatů, 37,5 % Srbů a zbytek tvořili příslušníci jiných národností (Maďaři, Rusíni, Slováci a další). Desetitisíce jich z města uprchly ještě před začátkem bojů, zbylých asi 12 tisíc civilistů se pak před ostřelováním ukrývalo v troskách budov a v podzemních bunkrech vybudovaných během studené války. Každý z nich mohl pojmout až 700 lidí a službu v něm měl minimálně jeden lékař a jedna zdravotní sestra.
Čtěte také
Když boje ve druhé polovině září zesílily, přijímala vukovarská nemocnice denně až 80 zraněných. Během celé bitvy na nemocnici dopadlo na 800 dělostřeleckých granátů, 4. října letecká puma zničila hlavní operační sál a jednotka intenzivní péče byla přemístěna do protiatomového krytu pod nemocnicí.
Evropské společenství reagovalo vysláním humanitární pomoci. Do města během dohodnutého příměří 12. října ale dorazil jediný konvoj se zdravotnickým materiálem, který evakuoval 114 zraněných civilistů.
Pád Vukovaru
Na začátku listopadu změnila JLA taktiku, když zaútočila z několika stran najednou a zároveň zahájila obojživelný útok přes Dunaj. Útočícím jednotkám se ve spolupráci s oddíly Srbské dobrovolnické gardy, známé podle přezdívky svého velitele Željka Ražnatoviče jako Arkanovi tygři, podařilo rozdělit obránce Vukovaru do tří izolovaných kapes. Tanky začaly používat novou taktiku, kdy domy ve městě nejprve rozstřílely přímou palbou a pak jimi projely.
Perimetr kruhové obrany izolovaných jednotek se neustále zmenšoval, docházela munice. V zoufalé situaci se několik set obránců a civilistů v několika skupinách pokusilo prorazit obklíčení, mnohým se to ale nepodařilo a byli pobiti. Poslední chorvatští vojáci se v centru Vukovaru vzdali 18. listopadu, několik obránců ale pokračovalo v odporu až do 20. listopadu z předměstí Borovo Naselje, kde stála továrna na obuv založená v roce 1931 Janem Antonínem Baťou.
Ztráty na všech frontách
Po dobytí Vukovaru celý svět šokovala míra jeho destrukce. Prakticky celé město včetně veřejných budov, kostelů, továren a vyhořelých panelových domů na sídlištích bylo zničeno. Údaje o ztrátách na obou stranách se různí. V roce 2006 chorvatské ministerstvo obrany vydalo prohlášení, podle něhož bylo ve Vukovaru zabito 879 vojáků a dalších 770 utrpělo zranění. Počet civilních obětí překročil 1 100.
Bývalý generál JLA Andrija Biorčević přiznal ztrátu 1 500 vojáků. Přesné ztráty těžké techniky nejsou známy, ale jdou do desítek tanků a obrněných transportérů. Zničeno bylo i několik letadel.
Pád Vukovaru vedl nicméně k dalším zločinům proti lidskosti. Část zajatých chorvatských vojáků včetně raněných z nemocnice byla převezena na prasečí farmu Ovčara ležící asi 5 km jihovýchodně od města. Tam pak srbské polovojenské oddíly v noci z 20. na 21. listopadu 1991 nejméně 250 Chorvatů a zajatců dalších národností postřílely. Masakr na farmě Ovčara poté vyšetřoval Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY).
Čtěte také
Východoslavonský Vukovar měl být pro JLA jen jednou z překážek při tažení na chorvatské hlavní město Záhřeb, ve skutečnosti ale jugoslávské armádě zlomil vaz. Především materiální ztráty byly tak vysoké, že velení nakonec od ofenzivy zcela upustilo. Obrana Vukovaru ale vyčerpala i chorvatskou stranu. Odhaduje se, že se v bojích spotřebovalo 55–80 % veškeré munice, kterou chorvatská armáda v té době disponovala.
Bitva o Vukovar se tak stala nejen nejvýznamnější vojenskou událostí roku 1991, ale i celé chorvatské války za nezávislost. Ta skončila o čtyři roky později, 12. listopadu 1995, podpisem takzvané Erdutské dohody mezi Chorvatskem a místními srbskými orgány separatistické Východní Slavonie, Baranje a Západního Sremu.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Vylidněné, zničené a vypálené město. Ukrajinci ukázali fotografie rozbombardovaného Časiv Jaru
