Nejdéle sloužící poslanec v polistopadové historii Marek Benda (ODS) vzpomíná, jak s úlevou přijal, když československý parlament 25. listopadu 1992 schválil zákon o zániku České a Slovenské Federativní Republiky (ČSFR). „Báli jsme se vyvolání vzájemné nenávisti a jugoslávského vývoje,“ vzpomíná Benda třicet let poté pro CNN Prima NEWS. Vždyť rakouský list Die Presse v předvečer hlasování varoval: „Československu hrozí druhá Jugoslávie.“
Státní útvary nevznikají ani nezanikají každý den. Československo se zrodilo 28. října 1918 a zákon o jeho zániku byl přijat 25. listopadu 1992. Před třiceti lety. Poslanci Federálního prohlášení ČSFR čili československého parlamentu se tehdy shodli na zákoně o zániku republiky.
„Uplynutím dne 31. prosince 1992 zaniká Česká a Slovenská Federativní Republika. Nástupnickými státy České a Slovenské Federativní Republiky jsou Česká republika a Slovenská republika,“ napsali zákonodárci do prvního článku československého testamentu.
Nebezpečné referendum
Marek Benda (ODS) je nejdéle sloužícím poslancem od sametové revoluce, téměř nepřetržitě od února 1990. Napřed seděl v České národní radě (ČNR) za Křesťanskou demokratickou stranu (KDS), které předsedal jeho otec Václav Benda. Od června 1992 do rozpadu Československa hájil v ČNR barvy koalice KDS-ODS. „Tehdy už jsme věděli, že k rozdělení federace musí dojít. Ale cílem bylo, aby se tak stalo ústavním způsobem právě prostřednictvím zákonodárného sboru. A nikoli tehdy Milošem Zemanem prosazovaným referendem,“ říká Benda po třiceti letech.
Jakkoli by referendum rozhodlo (zřejmě těsným výsledkem), hrozilo, že protistrana vyjde do ulic. A dost možná i se zbraněmi v rukách. V té době se krvavou cestou rozpadala federativní Jugoslávie a Benda vzpomíná, že obavy z přenesení jugoslávského vývoje do Československa brali politikové nesmírně vážně. „Báli jsme se vyvolání vzájemné nenávisti a jugoslávského vývoje,“ říká po letech.
V obavách, že by se zbytečně foukalo do ohně, tehdy český ani slovenský tisk možnost ozbrojeného konfliktu nepřipouštěl. Evropské společenství, které bylo zděšeno jugoslávskou válkou, dvěma slovanským národům žijícím v Československu příliš nedůvěřovalo. A když se v říjnu 1992 ve Federálním shromáždění nepodařilo schválit první návrh zákona o zániku ČSFR, viděl to Západ černě.
Přízrak válčící Jugoslávie
„Nyní hrozí ČSFR druhá Jugoslávie,“ nadepsal svůj článek pražský zpravodaj rakouského listu Die Presse Karl-Peter Schwarz. Autor se domníval, že „ztroskotal poslední pokus zabránit divokému rozdělení“ republiky. „Federální vláda se obává jugoslávských poměrů,“ doslova napsal, když federální parlament nedokázal napoprvé schválit zákon o zániku republiky.
Z výbuchů nenávisti a jugoslávské cesty měl strach Marek Benda i jeho otec Václav Benda, jenž byl poslancem Federálního shromáždění. Když federální parlament nebyl schopen rozhodnout, tak 19. listopadu situaci vyhrotil právě český parlament. „ČNR ve snaze zabezpečit pokojný vývoj státoprávní situace prohlašuje, že přebírá spolu s vládou ČR plnou zodpovědnost za kontinuitu státní moci na území ČR,“ usnesla se Česká národní rada. Místopředseda české vlády Jan Kalvoda o napětí v Československu rovnou prohlásil: „Současný stav je velmi vážný.“
Zákon uklidnil svět
Nový pokus nechat zesnout Československo rozhodnutím zákonodárného sboru se konal 25. listopadu 1992. A dopadl „úspěšně“. Pro rozdělení Československa se ten den vyjádřilo 92 poslanců Federálního shromáždění. Jen o dva více, než bylo při účasti 144 zákonodárců potřeba. Federace zanikla zákonnou cestou takzvaně „o fous“. Těsnou většinou.
Přijetí zákona o zániku ČSFR podpořili například všichni přítomní poslanci koalic ODS-KDS a KDU-ČSL, rovněž slovenské strany HZDS a SNS. Zákon odmítl například Levý blok, slovenská KDH, strana zastupující národnostní menšiny Coexistence. S rozpadem Československa nesouhlasili také komunisté.
Český premiér Václav Klaus výsledek hlasování uvítal v kontextu s obavami Západu z nové Jugoslávie v Československu: „Věřím, že dnešní den znamená uklidňující gesto pro celý svět.“
Exprezident Václav Havel, který z funkce československé hlavy státu odstoupil 17. července 1992, reagoval podobně. Ve stanovisku pro agenturu ČTK označil přijetí zákona za velmi dobré, protože dává celému procesu rozdělení Československa ústavní rámec a posiluje jeho věrohodnost: „Rozdělení státu proti vůli jeho nejvyššího zastupitelského sboru by velmi ztížilo postavení oběma nástupnickým státům.“
Cesta ke schválení zákona
Dlouhá a trnitá. Začala s listopadovou revolucí v roce 1989, pokračovala „pomlčkovou válkou“ o název federace a posléze nejrůznějšími návrhy na uspořádání soužití Čechů a Slováků. Rozhodlo se až po volbách do Federálního shromáždění ČSFR v červnu 1992.
Slovenský ministerský předseda Vladimír Mečiar a jeho LS HZDS (Lidová strana – Hnutí za demokratické Slovensko) napřed navrhl československou konfederaci s dvojí mezinárodní suverenitou. Český premiér Václav Klaus (ODS) trval buď na zachování federace, anebo na rozdělení státu.
Na srpnovém jednání ODS a HZDS v brněnské vile Tugendhat se pak Klaus s Mečiarem překvapivě rychle dohodli na zániku federace. A na tiskové konferenci dokonce padlo i datum rozdělení Československa: 1. leden 1993. Že to bude rozchod pokojnou cestou, k tomu ale přispěl až zákon o zániku ČSFR schválený 25. listopadu. Nová Jugoslávie se nekonala.
Zprávy, které v těchto dnech přicházely z někdejší federální Jugoslávie, byly děsivé. Takto líčil válku v listopadu 1992 reportér Respektu: „Hřbitovy a parky v Sarajevu už nestačí, a tak se začalo pohřbívat na fotbalových hřištích. Válka se odehrává kousek za městem. V noci je vidět nad liniemi fronty záblesky výbuchů. (…) Ani kulku, ani minomet není slyšet. Nelze před nimi utéct. Štěstí a osud. Primář sarajevské ortopedie Mihailo Milaševič si myslí, že válka musí brzy skončit. Ukrajinský důstojník ve štábu UNPROFOR je podstatně skeptičtější: „Čekají nás léta a léta nesmyslné války.“
Jako poprava českých pánů
Schválení zákona o zániku ČSFR radikálně odmítl například filmový režisér a předseda KSČM Jiří Svoboda, když prohlásil: „Jsem přesvědčen, že datum 25. 11. 1992 vstoupí do společných dějin Čechů a Slováků obdobně jako poprava českých pánů v roce 1621, založení společného státu 28. října 1918, mnichovská dohoda 1938, potvrzení jaltských a teheránských dohod 1948 a agrese vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968.“
Jiří Svoboda se mýlil. 25. listopad 1992 je po třiceti letech datum, které si se zákonem o zániku Československa spojují snad jen někteří historici a pamětníci. Třeba Marek Benda. „Ten den jsme si opravdu oddechli, že rozpuštění republiky proběhlo maximálně ústavním způsobem,“ vzpomíná parlamentní veterán. Jde o událost, která na podzim roku 1992 zásadně přispěla k pokojnému rozchodu Čechů a Slováků.
