Le Mans Classic 2023: Když peníze a vášeň plodí krásno vonící spáleným benzinem

Škoda Sport (1950) na Le Mans Classic 2023

Na legendárním francouzském okruhu Circuit de la Sarthe si dala dostaveníčko nejslavnější závodní auta planety. Jezdilo se ve dne, v noci, na trati smáčené vodou i zalité sluncem a jezdilo se pěkně rychle. Se škodováckým týmem jsme byli při tom.

La Sarthe, jeden z nejklasičtějších závodních okruhů světa stojí v jedné čestné řadě s Nürburgringem, Monzou či Indianapolisem. Vedle slavné čtyřiadvacetihodinovky, která se zde s válečnou přestávkou pořádá už sto let, a MS silničních motocyklů se na dráze nedaleko města Le Mans od roku 2001 sjíždějí také auta, která 24 heures du Mans, jak zní originální název závodu, absolvovala v minulosti. Loni se Le Mans Classic konalo kvůli covidové epidemii poprvé od roku 2018 a na startu nechyběly ani tři české týmy. Letos další dva přibyly, ale na každém kroku bylo, na co se dívat.

ČTĚTE TAKÉ: Ferrari nebo Jaguar? Kdepak, toto je škodovka z 50. let, která na Západ nesměla

Takto vyráželi škodováci do Le Mans v dusném roce 1950. Zdroj: Se svolením společnosti Škoda Auto

Místo, kudy projížděly dějiny

Pokud jste někdy alespoň koutkem oka zahlédli v kině či na televizní obrazovce epické motoristické spektákly Le Mans nebo Ford vs. Ferrari, umíte si asi trochu představit, o čem Le Mans je – nebo spíš bylo. Celý ten čtyřiadvacetihodinový cirkus se neodehrává jen na 13,6 km dlouhé závodní dráze, která je zčásti stále veřejnou silnicí, nebo v depu závodních strojů. Rozlehlý areál či spíše oblast okruhu má svá tajemná zákoutí, která zdaleka nepatří jen rychlým kolům.

Dopis z roku 1950, ve kterém tým Škody z Mladé Boleslavi žádá o přidělení pomocného personálu. Zdroj: Petr Homolka/Škoda Auto, a.s.

Vedle vlastní dráhy a vloženého motocyklového okruhu E. Bugattiho nebo motokárových závodišť, zabloudí zvídavý objevitel také do hlubokého borového lesa s melancholickými rybníky a zapomenutým golfovým hřištěm. Nechybí ani malá osada nebo naopak rozsáhlá tábořiště pro fanoušky a závodní týmy, která jsou stále velice spartánská. To vše jako přísně hlídanou rezervaci obepíná asfaltový prstenec, který je pospojován z veřejných silnic a samotné dráhy. Dohromady tvoří okruh La Sarthe se všemi jeho legendami, jakými jsou oblouk Dunlop, rovinka Hunaudiéres či ostrá pravá zatáčka na konci obce Mulsanne.

28 Zobrazit galerii

Nebo nenápadný pomníček věnovaný obětem největšího automobilového neštěstí, které se v roce 1955 odehrálo právě tady, na cílové rovince 24h Le Mans. Francouzský veterán Pierre Levegh tehdy se svým mercedesem v důsledku úhybného manévru okolo před sebou nečekaně zabrzdivšího vozu vletěl do davu diváků. Výsledkem smrtonosné letky žhavých trosek mercedesu bylo stínání hlav a celých těl přihlížejících mužů, žen i dětí. Událost si vyžádala 81 mrtvých, závod ale přesto pokračoval.

V těchto kulisách se už od dávného roku 1923 odehrávala lidská a strojová dramata, která dokáže akce Le Mans Classic věrně připomenout. Závodní pole čítající těžko uvěřitelných 800 aut je rozčleněno do šesti kategorií podle stáří od roku 1923 do roku 1981, následují auta bájné skupiny C z desetiletí 1982–1992, ještě mladší vozy Endurance Classic z 90. a nultých let a potom celý samostatný roj vozů Porsche, historicky nejúspěšnější značky v Le Mans. To ale zdaleka není celé. V areálu probíhá po celý víkend sraz všemožných automobilových klubů rozličných značek, které počet vzácných aut rozmnoží o dalších 9 200. To všechno letos sledovalo 235 tisíc diváků a divaček.

Aero Minor Sport týmu Jaroslava Větvičky Zdroj: Petr Homolka/Škoda Auto, a.s.

Nesmazatelná česká stopa

Každá kategorie závodí samostatně vždy po padesáti minutách ve dne, v noci, stejný čas byl vyhrazen také pro kvalifikační tréninky. České týmy se o úspěch ucházely bez výjimky ve druhé skupině aut z let 1949–1956. Už loni do Le Mans vyrazili vedle škodováků nadšenci z týmu Le Mans Redux v čele s Michalem Froňkem a jejich maličkým Aerem Minor Sport, které slavný závod velúspěšně jelo v roce 1949 (skončilo druhé celkově) a nechyběl také Talbot-Lago T26 GS Roberta a Františka Kudelových. Letos počet českých reprezentantů doplnil tým Jaroslava Větvičky s dalším Minorem a Ivo a David Smutní rovněž s Talbotem. A abychom nezapomněli – za volantem Ferrari 550 Maranello úspěšně jezdil nestárnoucí Tomáš Enge, který ve své kategorii bral jedno 3. a jedno 4. místo.

Michal Velebný a Stanislav Kavka přijeli znovu se Škodou Sport nesoucí stejně jako v dávném roce 1950 startovní číslo 44. Bylo vlastně zázrakem, že bolševičtí vládci výpravu do Francie v době nejkrutějšího stalinismu vůbec umožnili – vždyť dva dny po závodě byla v Praze oběšena dr. Milada Horáková. Komunisté ale nejspíš zacítili tvrdou měnu a na vidinu propagace značky v nejsledovanějším závodě světa byla krátká i studená válka. Pravda, bylo to poprvé a naposledy, ale právě díky ojedinělému dobrodružství z roku 1950 mohou dnes Češi na start.

Tehdy do Le Mans cestovali jezdci Václav Bobek st. a Jaroslav Netušil nákladním vozem Praga RN, který vezl kromě nich závodní vůz a jednoho mechanika – další zapůjčený od filiálky značky z Belgie se připojil až v Le Mans. Škodováci si tehdy nevedli vůbec zle a bojovali o čelo své třídy, když je po 13 hodinách na trati, ve 115. kole, vyřadila banální technická závada na motoru.

Michal Velebný (vlevo) a Stanislav Kafka s jejich Škodou Sport Zdroj: Petr Homolka/Škoda Auto, a.s.

Přesně s tímto vozem se Velebný s Kafkou loni do Francie vrátili a hned si odvezli dobré 47. místo v kategorii, kde museli soutěžit s nesrovnatelně silnějšími stroji Jaguar a Mercedes. Jako kdysi. Za základ Škody Sport tehdy posloužil první poválečný model, Škoda 1101 „Tudor“ z roku 1946. Na podvozku s centrální rourou a nápravami se téměř nic nezměnilo; pro potřeby závodění ve vysokých rychlostech se upravily jen brzdy a převodovka. Místo klasické osobní karoserie dostalo auto náležitě štíhlou ručně tvarovanou hliníkovou kaorserii, což snížilo hmotnost vozu na 590 kilogramů.

Výkon čtyřválcového motoru o objemu 1,1 litru se po úpravách téměř zdvojnásobil i díky karburátoru Solex a použití metylalkoholové palivové směsi: sériový „Tudor“ měl 32 koní, závodní speciál 50. V kombinaci s nízkou hliníkovou karoserií to stačilo pro maximální rychlost 140 km/h. Další konkurenční výhodou škodovky byla nízká spotřeba paliva. Na plnou nádrž se dalo jezdit čtyři hodiny, takže Václav Bobek a Jaroslav Netušil byli s to zvládat bez zastávek citelně delší úseky než jejich konkurence. Mimochodem, auto tehdy stavěl Josef Velebný, děda dnešního majitele a jezdce v jedné osobě Michala Velebného, který s sebou jako obětavého mechanika vzal ještě syna Jendu.

Udatná Škodovka se řítí tmou v kvalifikačním tréninku. Zdroj: Petr Homolka/Škoda Auto, a.s.

Nekonečná podívaná

Se zkušeným závodníkem, technikem a organizátorem Standou Kafkou se dobře doplňují a na znamení pevného přátelství si obřadně vykají, i když je jejich erudovaná konverzace tu a tam prokládána obligátním „vole“. Michal kvalifikace i závody obvykle rozjíždí a Standa jej zhruba v polovici časové porce střídá. Zejména noční jízdy mají neopakovatelné kouzlo. A když do toho vpadne ještě déšť jako letos, vše se stává o kus syrovější a snad i trochu děsivé.

Představa, že se v otevřeném autě z 50. let řítím lesním úsekem tmavou nocí, to už není nic pro holky z mateřské školky. Taková jízda si žádá stoprocentní nasazení všech buněk v organismu a vybičování smyslů k maximální koncentraci. V tomto prostředí však jde o zážitek tak opojný, že to lze jen těžko vypovědět. Každý, kdo se z trati v noci vrátil do boxů, se radoval jako malé děcko a současně se zavazoval, že už nikdy v životě…

V boxech je při závodech stále živo. Zdroj: Michal Borský

Také samotné závodiště žije svým životem i v noci. Střídají se různé divácké skupiny, tam klokotá vzduchový kompresor, tuhle svítí mechanici nad zlobivý rozložitým osmiválcem a opodál osmdesátiletí džentlmeni popíjí Moët Chandon. Některé závodní stroje spí, jiné se i s jezdci chystají na svoji chvíli slávy. Mezi tím vším jezdí všemi směry staré busíky Volksweagen dopravující jezdce a mechaniky na starých krosových motorkách s gumami či náhradními díly přes rameno.

Samotné závodění začíná v sobotu a ke škodovákům se tentokrát štěstí obrací zády. Mnohem dřív než tenkrát v padesátém. Sotva temperamentně jedoucí Michal propálí stočtyřicítkou kolem boxů, torpéduje jej po lehkém smyku v esíčku soupeř s vozem Lotus a ač se nikomu nic nestalo a poškození není na pohled vážné, zablokované ovládání spojky znemožňuje pokračování. Michal se zprvu zlobí na soupeře i na sebe, v hlavě mu defilují nekonečné hodiny ročních příprav na závod, který pro tým končí nečekaně brzy. Za pár hodin už se ale smířeně usmívá: „Jestli bude mít ten frajer s lotusem čas, slíbil že si napřesrok přijede zazávodit i k nám do Čech.“

Když se paní Štěstěna odvrátí zády...

14 Zobrazit galerii

Lépe se vedlo stylově vytříbené posádce Aera Minor Sport. Michal Froněk, David Karásek a Zděnek Kašpar v bělostných overalech se dvěma červenými pruhy a československým znakem podali soustředěný výkon a svůj pečlivě připravený vůz přivezli do cíle na výtečném 38. místě. Závod dokončily i ostatní české posádky.

„Zážitkem je už jen být na jedné trati s pětinásobně silnějšími auty. Když kolem proletí mnohem rychlejší vozy, tak to naším malým a lehkým minorem pořádně zamává. V zatáčkách je ale čtyři metráky vážící aerovka nesmírně mrštná a mnohé soupeře strčí do kapsy,“ přiblížil specifika závodění se stařičkým dvoutaktem Michal Froněk.

Nejlépe z českých posádek si vedlo Aero Minor Sport, které skončilo na 38. místě. Na zdvihovým objem 750 cm3 obdivuhodný výkon. Zdroj: Michal Froněk

I bez Čechů se ale bylo na co dívat, protože startovní pole bylo doslova našlapané legendami světového motorsportu vytrvalostní kategorie. V hojném počtu před očima defilovaly předválečné vozy Alfa Romeo či Bentley, „padesátkové“ jaguary a mercedesy, o dekádu mladší vozy Ferrari 250, 330 či 512 a plejáda hřmících strojů Ford GT40 a Shelby Cobra.

Následovaly ještě o něco mladší Porsche 908 a 917, dvanáctiválcové Alfy Romeo či domácí stroje značek Matra a Renault. Také skupina C z 80. let nabídla řadu „aut z plakátů“ v čele se stroji Porsche 956/962, Jaguary XJR-9 nebo Peugeoty 905. Bohužel jen propagačně se letos svezla kultovní oranžovo-zelená Mazda 787B s rotačním motorem, vítězné auto ročníku 1991.

Le Mans Classic je podívaná, kterou by měl ochutnat každý motoristický fanda. Zdroj: Petr Homolka/Škoda Auto, a.s.

Na vítězích nezáleží

Vůbec nevím, kdo vyhrál, dalo by se to snadno najít, ale je mi to u této dobročinné akce prakticky jedno. Proč dobročinné? Nu přece proto, že všichni ti potrhlí šlechticové a multimilionáři, kterým ta nádherná auta patří, přijíždí co dva roky do Le Mans, aby dali fandům za mrzké vstupné ochutnat ty nejfajnovější lahůdky ze světa starého železa a ještě se u toho přátelsky usmívají. Na trati si ovšem tihle pánové a dámy nedarují ani centimetr.

Aspoň jednou za život by se proto na pouť do Le Mans měl vydat každý sportovní motorista – a když ne na klasickou čtyřiadvacetihodinovku, tak ještě raději právě na kouzelné závody dědečků automobilů. Tak zase v roce 2025.