Léčba psí láskou: Canisterapie pomáhá dospělým i dětem

Canisterapie, tedy psem asistovaná léčba, má velmi dlouhou historii. K opravdovému průlomu ovšem došlo v 70. letech minulého století. „Americký dětský psychiatr Boris Levinson zcela náhodně zaznamenal, že přítomnost psa u práce s emocionálně narušenými dětmi funguje jako sociální katalyzátor. Zvíře napomůže vytvoření pozitivního vztahu dítěte k terapeutovi a potažmo pak k ostatním lidem. Levinson tak otevřel dveře k dalším výzkumům na poli interakce člověk– zvíře,” vysvětluje Jana Stodůlková, která se ve své zlínské Ordinaci integrované medicíny věnuje akupunktuře, homeopatii a canisterapii.

Léčí na těle i na duši

Blízký kontakt se psem pomáhá lidem jak s psychickými, tak tělesnými problémy. „Canisterapie je absolutně sdílený moment kontaktu člověka se psem –⁠ human-dog bond. Při canisterapii se v mozku odehrávají neurofyziologické procesy. Vzájemný kontakt člověka se speciálně cvičeným a vedeným psem má tedy vliv nejen na naše mentální zdraví, ale také na uzdravovací procesy na fyzické úrovni,“ tvrdí Stodůlková.

Terapie pomáhá například s rozvojem jemné i hrubé motoriky, koncentrací, či s rozvíjením sociálního cítění. Krátkodobý kontakt se psem pod vedením zkušeného psovoda dokáže člověka uvést do stavu absolutního klidu. Skvěle působí na hyperaktivní děti a dokonce i na děti, které mají ze psů strach. „Nedávno jsem byla požádána o pomoc s malým děvčátkem trpícím panickou fobií ze psů. Pes zvyklý na práci s nemocnými lidmi je vysoce empatický a je v určitých ohledech submisivní. Děvčátko sledovalo jeho intenzivní pozitivní interakci s člověkem. Po pouhé hodině hladilo pejska po břiše a do auta mi jej samo odvedlo na vodítku. Pro mne i pro maminku dítěte bylo až neuvěřitelné sledovat tu náhlou proměnu,“ popisuje Stodůlková.

Pacient i pes se musí cítit příjemně

Pes na rozdíl od jiných pozitivních impulsů (obraz, hudba, kniha) zaměstná najednou více smyslů. Vydává specifický pach, zvuky, pravidelně oddechuje, při vzájemných dotecích díky vyšší tělesné teplotě zahřeje. To vše dohromady má velmi uklidňující efekt. „Pravidelné pohyby psího těla spojené s dýcháním povolují svalové napětí a napomáhají klientům s dýcháním. Týká se to především dospělých po cévní mozkové mrtvici nebo spastických či předčasně narozených dětí,“ říká hlavní fyzioterapeutka FYZIOkliniky Iva Bílková.

Psi jsou výbornými pomocníky při práci s apatickými klienty, lidmi s autismem nebo s handicapovanými. Jejich přítomnost při terapii lze využít k aktivizaci pacientů, kteří hůře navazují kontakt s lidmi. Dokážou totiž uspokojit potřebu tělesného kontaktu a citových vazeb, čímž zlepšují psychickou pohodu člověka a zvyšují jeho koncentraci a chuť spolupracovat při rehabilitačních cvičeních,“ popisuje fyzioterapeutka. „Canisterapie působí léčebně nejenom na duši člověka, ale i na jeho fyzický stav. Přispívá k obnovení hmatových vjemů a uvolnění křečí. Nenahradí léčebnou část fyzioterapie, nezastaví postup demence, může ale podstatně zlepšit kvalitu pacientova života,“ upřesňuje Bílková.

Činnosti za asistence psa mohou být velmi spontánní, stačí i pouhá návštěva pacienta u lůžka. „Pacient po mozkové příhodě s potížemi s jemnou motorikou se může pokoušet zapínat psovi obojek, česat jej, prohrabávat se jeho srstí, hladit jej. Pokud u pacienta došlo k postižení řečového centra, je i jen snaha o vyslovení psího jména motivační,“ doplňuje lékařka Stodůlková, jejíž společnicí bývá ve zdravotnických zařízeních fenka křížence huskyho s corgim s canisterapeutickou certifikací „zdravotníka“.

Za vším stojí hormon lásky

Když se dotýkáte psa a je vám to příjemné, vzbuzuje to ve vás emoce. Ty sice nelze změřit, ale je dokázáno, že po kontaktu se psem se výrazně zvyšuje hladina jednoho hormonu. Je jím oxytocin, zvaný také hormon lásky, díky němuž se v těle odehrává celá řada blahodárných změn –⁠ od snižování krevního tlaku, útlumu bolesti, až po lepší spánek. Canisterapie tímto způsobem pomáhá nemocným, aby se cítili dobře i bez léků. Čím jsou canisterapeutické návštěvy častější, tím více podporuji vylučování oxytocinu, nálada a zdravotní stav pacienta se tím pádem může zlepšovat.

Na plemeni nezáleží

Nejčastějšími canisterapeuty jsou labradoři nebo retrívři, a možná někoho překvapí, že i takzvaná ‚bojová‘ plemena jako pitbulové či stafordšírští bulteriéři. Ta sice byla šlechtěna na boj proti jiným psům, ale na člověka, který je v chumlu chtěl rozdělit nebo ošetřit, nikdy nesměla zaútočit.

„U canisterapie nezáleží na plemeni ani na pohlaví, důležitá je povaha psa. Musí být pohodový a kamarádský, jelikož bude při terapii někdy vystaven nešetrnému hlazení, objímání a mačkání. Stejně tak se při zkouškách testuje reakce pejska na nenadálý hluk, například když vedle něj upadne na zem berle či igelitová taška s plechovkami, neměl by utéct či zavrčet, ale v klidu to přejít... Rozličných zkoušek je celá řada,“ uzavírá Iva Bílková.