Legendární kriminalista Jan Štoček: O pachateli, který vraždil okurkami
Byl by pro trest smrti, i když ví, že ho za to budou někteří odsuzovat. Legendární český kriminalista Jan Štoček má ale na takový názor právo. Za dlouhou kariéru na oddělení vražd se setkal s tolika případy, kdy oznamoval lidem ztrátu někoho blízkého, že má pochopení i pro absolutní trest. A jako příklad uvádí pachatele, který vraždil okurkami. „Stará paní otevřela, popadl ji, a pak ji znásilnil okurkou tak, že měla potrhané vnitřní orgány a zemřela,“ vzpomíná detektiv.
Málokdo má tolik zkušeností s nejhoršími případy vražd v Česku jako právě Jan Štoček, bývalý detektiv 1. oddělení Služby kriminální policie a vyšetřování. Za svou dlouholetou kariéru se potkal s tolika zrůdnými vrahy, že v otázce, zda by měl existovat absolutní trest, má zcela jasno.
ČTĚTE TAKÉ: Za vraždu ženy na Děčínsku dostal doživotí. Soud mu po odvolání ale zmírnil trest
„Nebudu za to asi chválený veřejností, ale já jsem pro trest smrti. Protože na to, co člověk viděl… Když si vezmu jen to, kolikrát jsem musel jít oznamovat nějaké úmrtí mladého kluka, kterého někdo zabil. To je nepopsatelné, jaká to je tragédie pro rodiče a pro další příbuzné. A tam si to přehodnotíte,“ vysvětlil Štoček v rozhovoru pro pořad Fight Cast One. „Vím, jak to dnes chodí v kriminálech. Nechci říct, že to jsou lázně, ale ono jim tam toho zase tolik nechybí. A i když jsou odsouzení na doživotí, tak tam mají pořád teplo, dobrou stravu. Když jsou trochu bisexuální, mají tam i sex. A pořád tam žijí v naději, že si z doživotí odsedí dvacet let a nějak je pustí.“
Jako názorný příklad toho, kdy měl trest smrti v minulosti smysl, uvedl zkušený vyšetřovatel případ sadistického vraha.
Okurkový vrah
„Ještě v dobách hluboké totality byly v Praze zavražděny tři staré paní – to jsem ještě ani nikde nepsal. Já přišel na vraždy v době, kdy už případ byl v podstatě ukončený. A to byl pachatel, který staré paní zabíjel okurkou. Celý den chodil po Praze a v zeleninách si vybíral ty největší okurky. A těmi je znásilňoval…“ zavzpomínal bývalý detektiv. „Vloudil se do bytu, prostě zazvonil, stará paní otevřela, popadl ji, a pak znásilnil okurkou tak, že měla potrhané vnitřní orgány a došlo k smrti. Rychle, docela. Udělal tři, ale přiznal dvě. Tu třetí, že prý to neudělal.“
Pachatel si byl vědom, že za tři vraždy neunikne v té době nejtvrdšímu trestu. „Za dvě vraždy měl šanci dostat pětadvacet let, ale kdyby přiznal tři, tak se s ním nikdo bavit nebude a bude trest smrti. Tak přiznal dvě. Byl odsouzený městským soudem. Vrchní soud potvrdil, dal si žádost prezidentovi o milost, Husák ji nikdy nikomu nedal,“ připomněl Štoček. „A dnem, kdy mu přišlo, že mu prezident zamítá žádost o milost, tak se ze zákona čekalo devadesát dnů do popravy, kdyby se náhodou ještě něco vyskytlo. To byl nepředstavitelný trest. Těch devadesát dní. Přišel jeden starší kolega a říká: ‚Hele, pojď se mnou, jdu za tím – nechci ho radši jmenovat – jdu za ním, má devět dnů do popravy, a kdyby nám přiznal tu třetí paní, tak bude obnova a minimálně o rok si prodlouží život. Tohle mu zkusíme navrhnout.‘“
Čekání na smrt
Vidina oprátky pachatele naprosto změnila. „Já jsem toho člověka předtím viděl v přípravném řízení, snad když se seznamoval se spisem. Takovej docela borec, kriminálník od pohledu, to je pravda. Ale vypadal normálně. Bylo mu tehdy asi ke čtyřiceti. A když jsme přišli na oddělení, kde je čekatel na trest smrti, nepoznal jsem ho. Byl šedivej, hubenej... Úplně mimo i v jednání,“ zavzpomínal detektiv. „Tak jsme se mu snažili vysvětlit, že když přizná i tu třetí… On ale nebyl vůbec schopen chápat, co po něm chceme, co mu navrhujeme. Jenom opakoval: ‚Oni mě pověsí, oni mě pověsí.‘ V ten moment mi ho bylo až líto, ale to byl trest. On zmařil tři lidské životy, tak co s ním?“
Bývalý kriminalista svůj názor opírá o bohaté zkušenosti s vrahy, kteří občas nevnímají vězení jako pádné potrestání.
A proto trest nejtvrdší
„Trest musí být trest. Když si člověk vybaví, ta různá oznámení o smrti a zhroucené pozůstalé… Tak jsem zastánce toho, že by to měl být definitivní trest,“ vysvětlil Štoček. „Nemluvím o ekonomické stránce, že pobyt jednoho vězně stojí denně, řeknu, dva tisíce. Tady se ušetřilo spoustu peněz. Prostě je to tak. Z tohoto důvodu jsem pro trest smrti, protože jsem viděl hodně a těch tragédií nepočítaně.“
A jak se vyhnout fatálnímu omylu, kdy by byl popraven třeba někdo nevinný? „Muselo by to být důkazně kovaný. Jakákoliv pochybnost a trest by udělen nebyl. Ale myslím, že při dnešní genetice a vědních oborech by se to dalo vyloučit,“ odpověděl Štoček.
„A třeba bych ho udělil jednou za pět let. Mít ho jako prevenci. Aby pachatel věděl, že ho může dostat. Setkal jsem se s tím, že když padnou rozsudky třináct, patnáct let, tak obžalovaný řekne: ‚No, holt si to odsedím.‘ Ví, že ho v kriminále nic špatného nečeká a bude o něj postaráno,“ dodal bývalý vyšetřovatel, který byl u odhalení Orlických vražd, dopadení Ivana Roubala nebo Olgy Hepnarové. O svých zážitcích z oddělení vražd Štoček sepsal knihu Vrah je v každém z nás.
