V azylu zachránili již více než dvě stě lišek a dingů. Zdroj: Sydney Fox and Dingo Rescue
„Liška je kámoš, ne nepřítel.“ S tímto heslem se vrhli ochránci z organizace Sydney Fox and Dingo Rescue před třemi lety do boje proti novým australským nařízením, která klasifikují zdejší lišky obecné jako škodnou nezasluhující slitování a která zakazují jejich zachraňování. Přitom právě to tvoří velkou část práce této záchranné stanice.
Evropská liška obecná se do Austrálie dostala v polovině devatenáctého století, aby ukrátila dlouhou chvíli znuděné šlechty, která prahla po lovu. Dnes je zde oficiálně považována za vážnou hrozbu biodiverzity, jejíž dopad je každoročně odhadován na více než dvě stě milionů dolarů. Tento pohled se právě ochránci snaží uvést na pravou míru. Osud lišek totiž můžeme připodobnit k dalšímu zavlečenému druhu, kočkám. „Lišky a kočky se staly obětními beránky. Lidé přehánějí jejich negativní dopady na životní prostředí, zatímco zároveň ignorují mnohem zásadnější dopady živočišného průmyslu, těžby a dalších odvětví. Kočky i lišky si zaslouží náš soucit,“ vysvětluje zakladatel azylu, Charlie.
Lišák Winnie neměl lehký start do života. Zdroj: Sydney Fox and Dingo Rescue
Stěhování s liškami
Když Charlie Jackson-Martin potkal svou první lišku, byl zapáleným zachráncem koťat. Ujal se malého liščího štěněte, které se potulovalo osamoceně po městské zahradě, a pojmenoval ho Winnie. Kdykoliv se pak objevila liška v nouzi, ostatní ochránci z okolí rovnou volali Charliemu. Najednou si uvědomil, že má v domě šest lišek a spoustu koček, a bylo na čase změnit život od základů. První rok po přestěhování do Canterburry však počet lišek vzrostl na čtrnáct a museli se znovu stěhovat. Z části za to mohla i skutečnost, že v oblasti panovala velice nevraživá atmosféra vůči liškám. V prosinci 2014 se navíc zásadně změnilo politické prostředí – lišky byly prohlášeny za nežádoucí a úřady přestaly vydávat nová povolení pro jejich držení v zajetí.
O svěřence azylu se starají dobrovolníci: Zdroj: Sydney Fox and Dingo Rescue
V záchranné stanici poskytují celodenní péči až osmdesáti zvířatům. Některá tu žijí trvale, jiná čekají na nový domov či vyžadují lékařskou péči. V celé Austrálii jiné záchranné centrum pro lišky nenajdete (a i ty pro psy dingo byste napočítali na prstech jedné ruky). Za osm let provozu zde zachránili více než dvě stě lišek a dingů, téměř stejný počet koček a mnoho dalších zvířat, která jsou považována za „škodnou“ či jsou častým terčem zábavy lovců.
Součástí (či spíše základem) práce zdejších dobrovolníků je i osvěta o zvířatech a životním prostředí. „Pokud lidé začnou vidět lišky jako společníky a ne škodnou, možná nedovolí, aby je jiní lidé zabíjeli krutými způsoby,“ domnívá se Charlie. Zdejší lovci se nebrání používat ani vysoce toxické látky, které se dostávají do okolí a kontaminují ostatní zvířata i vodní toky. Charlie je přesvědčen, že to není správná cesta. „Nechci, aby měl doma lišku každý. Nepatří k lidem, ale do přírody. Řešením je nechat je být. Nemůžeme zasahovat tak, jako dosud. Smrtící metody nefungují. Jen to zhoršujeme,“ dodává.
