Hlavní tváří nenáviděné měnové reformy se nechtěně stal prezident Antonín Zápotocký. Zdroj: ČTK
Před 70 lety byla vládou vyhlášena měnová reforma, která zrušila lístkový systém a znehodnotila peníze i vklady ve skandálním poměru. Smyslem opatření bylo z pohledu vládnoucí Komunistické strany zlikvidovat černý trh, vyřešit hospodářské těžkosti a „definitivní zúčtovat s buržoazií“. Nejbolestivěji zasáhla reforma samozřejmě především nejbohatší vrstvy, těžce postižení byli ale i drobní střadatelé. Anulováním dluhů státu vůči domácímu obyvatelstvu šlo o faktický bankrot.
Ještě v pátek 29. května 1953 ujišťoval tehdejší prezident Antonín Zápotocký, že československá měna je pevná a zvěsti o chystané peněžní reformě jsou lživé. Prezidenta k projevu přinutil tehdejší partajní šéf Antonín Novotný, který si reformou „nechtěl špinit ruce“.
O den později na totéž téma do rozhlasu promluvil i předseda vlády Viliam Široký. Občanům však sdělil přesný opak – oznámil, že byl přijat zákon o měnové reformě s tím, že stávající bankovky a mince budou platit jen do pondělí 1. června, kdy začal nový zákon platit. V neděli 31. května o měnové reformě podrobně informovalo se všemi podrobnostmi Rudé právo.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Týral prezident Zápotocký vězně v koncentráku? Gottwaldův nástupce nebyl jen bodrý strýc
Vedení státu se reformu snažilo prezentovat jako výhodu pro drobné nakupující. Zdroj: ČTK
Lidé utráceli ve velkém v restauracích
Nové koruny, které byly kvůli utajení vytištěny, respektive vyraženy v Sovětském svazu, se za staré vyměňovaly v poměru 5:1. To však platilo pouze u částek do 300 starých korun v hotovosti. Vyšší částky byly směňovány v mnohem horším poměru, a sice 50:1. A obdobně znehodnoceny byly i bankovní vklady. Tím ovšem výčet „Jobových zvěstí“ nekončil. Střadatelé zcela přišli o takzvané vázané vklady, jež jim byly na účtech zablokovány už při měnové reformě v roce 1945. V bezcenné cáry se přes noc proměnily veškeré státní dluhopisy, jakož i další tuzemské cenné papíry.
Vzhledem k tomu, že reforma byla vyhlášena v sobotu odpoledne, kdy už měly banky i obchody zavřeno, nebylo před jejími dopady prakticky úniku. Kdo mohl, snažil se peníze do pondělí utratit alespoň nákupem jídla a lahví alkoholu v restauracích.
„Zničující úder“ černému trhu a buržoazii
Na rozdíl od předchozích měnových reforem nebyla ta z roku 1953 důsledkem změn státoprávního uspořádání jako po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1919 nebo při výměně protektorátní měny za československé koruny o 26 let později. Příčinou reformy z května 1953 byly problémy tuzemské ekonomiky, jednostranně orientované na rozvoj těžkého průmyslu. Mezi lidmi v důsledku toho obíhalo velké množství peněz, za něž ale často nebylo nic k mání, protože spotřebního zboží byl v obchodech nedostatek. V politické rovině představovala reforma přechod k sovětskému modelu centrálního plánování a řízení ekonomických procesů.
Plošné znehodnocení úspor v důsledku měnové reformy poskytlo mimo jiné ideální příležitost zrušit přídělový systém, který na českém území platil od roku 1939. Už totiž nehrozilo, že lidé po zrušení odběrných kuponů vykoupí v obchodech všechno dostupné zboží.
Jednou z mála pozitivních důsledků reformy bylo zrušení přídělového systému. Zdroj: ČTK
Peněžní reforma, kterou připravoval tým ekonomů vedený Václavem Hůlou za pomoci sovětských poradců, byla obyvatelstvu prezentována jako úder proti „spekulantským živlům“ a vítězství pracujícího lidu. Když však 1. června lidé poprvé na vlastní kůži pocítili její reálné dopady, vypukly na řadě míst spontánní protestní akce a stávky.
Pobouření dělníci
Pozoruhodné je, že největší odpor vyvolala reforma v řadách dělníků, třídy obyvatelstva, o kterou vládnoucí garnitura opírala svoji monopolní moc. Preferovaná vrstva pracujících totiž zvládla od roku 1945, kdy se dostala do popředí, akumulovat slušné množství úspor.
Nejbouřlivější průběh měly události v Plzni. Na hlavním náměstí se shromáždily tisíce nespokojených lidí, vesměs dělníků ze Škodovky (tehdy Závody Vladimíra Iljiče Lenina), a dav vzal útokem budovu krajského soudu i radnici, z jejíž oken se na dlažbu poroučely obrazy a busty sovětského diktátora Josifa Stalina, Klementa Gottwalda a dalších bolševických pohlavárů. Kromě západočeské metropole se větší nepokoje konaly například ve Strakonicích, Bohumíně, Ostravě i Praze.
Největší nepokoje spojené s provedením měnové reformy propukly v Plzni. Demonstrující tam obsadili radnici a vyhazovali portréty komunistů z oken. Zdroj: ČTK
V metropoli hrozilo, že by demonstrace mohly ohrozit samotný vládnoucí režim. Dělníky z obrovských vysočanských továren ČKD však Lidové milice a policie uzavřely v závodech. Kvůli absenci jasného vedení odporu proti reformě se do centra hlavního města, kde sídlily všechny klíčové orgány, nakonec masa lidí nevydala.
Také v ostatních městech byly k potlačení nepokojů použity Lidové milice, policie, Státní bezpečnost i jednotky vojsk ministerstva národní bezpečnosti.
Výsledkem měnové reformy z roku 1953 byla řada osobních a rodinných tragédií, kdy lidé přišli o celoživotní úspory. Velmi těžce byli reformou postiženi zejména živnostníci, kteří přišli o provozní kapitál. Řada účastníků protestních akcí skončila ve vězení, výjimkou nebylo ani odsouzení na 18 let, pracovní tábory či jiné tresty. K těm nejtvrdším patřilo nucené vystěhování, v červnu a červenci 1953 bylo například z Plzně vysídleno okolo 200 rodin. Na rozdíl od jiných politických procesů té doby nebyly podle historiků soudy medializovány, protože komunistický režim nemohl připustit, že proti němu povstali příslušníci dělnické třídy. Měnová reforma byla také jedním z důvodů vyloučení Československa z Mezinárodního měnového fondu.
