Týral prezident Zápotocký vězně v koncentráku? Gottwaldův nástupce nebyl jen bodrý strýc

Už od konce druhé světové války se mezi Čechy traduje, že Zápotocký v koncentráku jako kápo týral další vězně. Opravdu to tak bylo?
Z hlediska historické vědy nemáme důkazy, které by o tom svědčily. Poprvé to zaznělo už bezprostředně po válce, v obecném povědomí se to udrželo až dodnes. Přitom to nemáme o co opřít. Údajně mělo jít o holandské vězně, jenže nizozemská ambasáda už v srpnu 1946 v oficiálním komuniké jakékoliv stíhání Antonína Zápotockého za podobné přečiny vyloučila. Vysloveně konstatovala, že si není vědoma žádných skutečností, které by k tomu měly vést.

ČTĚTE TAKÉ: Prezidenti v uniformě: Major Klaus, hrdina Svoboda

Jenže obvinění si pak stejně žilo vlastním životem.
Ano. Protože se to dalo politicky použít. Po pětačtyřicátém roce se Zápotocký stal velmi významnou postavou, byl šéfem odborů. Když ho v roce 1953 jmenovali prezidentem, o jeho údajných přečinech z koncentráku se psalo i v západních novinách, zmínila je třeba zpráva agentury AP. Následně se to citovalo dál a dál. Jenže v téhle fázi to můžeme považovat za čistou propagandu 50. let, která byla běžná na obou stranách pomyslné barikády. Víte, já jsem se za covidu dostal i do holandských archivů. Tamní kolegové mi poslali všechno, co k Zápotockému mají. A ukázalo se, že jsme po desetiletí čekali na otevření materiálů, v nichž ve výsledku vůbec nic důležitého není.

Nemůže tam být ještě něco zapadlého?
Vždycky existuje nějaké procento, že vás ještě něco překvapí. Tady bych to ale podle kontextu už nečekal. Nehledě na to, že zrovna Zápotocký se těšil poměrně značné úctě všech spolukoncentráčníků, která rozhodně nebyla falešná. Brali ho za svého.

Kde se tedy ta informace o jeho kápovství vzala?
Roli mohlo hrát několik faktorů. Do koncentračního tábora Sachsenhausen mířil už jako poměrně letitý muž. Jakmile se tedy dostal na svobodu, bylo mu přes šedesát. Což leckomu přišlo podezřelé: „Jak mohl tenhle stařec přežít něco tak šíleného, navíc včetně pochodu smrti?“

No, jak?
Realita koncentráku byla složitější, než si možná dnes myslíme. Konkrétně komunisté tam měli poměrně dobré vnitřní organizační uspořádání, takže se o Zápotockého svým způsobem postarali. Nechodil na nejtěžší práce, pohyboval se trochu v ústraní. Nehledě na to, že v samotném koncentráku existovaly různé antagonismy, třeba mezi katolíky, evangelíky a komunisty. Ani všichni vězňové neměli stejný názor na svět, komunistu Zápotockého taky neměli všichni rádi. Podle svědectví politického vězně Josefa Šárky k němu jako ke komunistovi mohli mít odtažitý vztah třeba právě holandští katolíci. I Šárka však mimochodem hleděl na informace o možném Zápotockého násilí k jiným vězňům s nedůvěrou.

Když prý Zápotocký po válce dostal otázku, zda opravdu řezal Holanďany, odpověděl poněkud svérázně.
To je pravda. V rámci táborové práce byl totiž umístěn buď do kamenické, nebo do řezbářské dílny. A jelikož byl velmi manuálně zručný, skvěle pracoval se dřevem. Na vámi zmíněnou otázku tak po válce odpověděl: „Ano, celou válku jsem řezal Holanďany.“ Myslel tím však to, že vyřezával dřeváky. S odstupem těžko soudit, jestli si takhle dělal legraci sám ze sebe, nebo ze svých kritiků. Jisté je, že když na konci války došlo k pochodu smrti, tábor si mezi sebou volil své zástupce pro komunikaci s osvoboditelskou Rudou armádou. A Zápotocký stanul v čele vyjednávacího výboru vězňů. Představa, že by si tam dosadili někoho, kdo je celou válku týral, mi přijde hodně přehnaná.

A co svědectví exulanta Jaroslava Čáslavského, který tvrdil, že měl v roce 1945 v rukou spis dokazující Zápotockého vinu, a to včetně průkazných fotografií?
Jeho svědectví považuji za hodně bizarní. Když si pročítáte, co Čáslavský svého času pro Český rozhlas odvyprávěl, vypadá to dost podezřele. Vždyť tvrdil, že objevil usvědčující fotografie z lágru, na nichž je Zápotocký přímo v pozici mučitele vězňů. Podle svých slov to pak měl navíc v podobě mikrofilmu a spisů odnést Miladě Horákové, které to prý kdesi předal do černé limuzíny. Něco takového je za hranou dokazatelnosti. Kdo by proboha mohl beztrestně fotit v koncentráku?

Vězni určitě ne.
A doslova špionážní pointa s Horákovou? To už je velká divočina. Jakmile zjistíte historickou informaci – ať už jde o svědectví, nebo o písemný pramen – nelze na něj pohlížet bez kritického pohledu a bez zasazení do kontextu. Čili – ano, svědectví Čáslavského bylo bráno při zkoumání v potaz. Jelikož ale obsahovalo až příliš fantasmagorických prvků, bylo nutné na něj nahlížet s velkou, velkou rezervou.

Je pravda, že se o Zápotockého možné kápovství zajímala i americká CIA?
Určitě. Zmiňuje je bez dalšího komentáře v hlášení ze září 1948, kdy si američtí zpravodajci přeložili ilegální časopis V boj. Musíme to ale znovu chápat v dobovém kontextu. CIA dostávala informace od našich exulantů. A zatímco někteří přicházeli s hodně přesnými informacemi, jiní se chlubili se zvěstmi ve stylu „jedna paní povídala“. I tohle se tedy musí brát kriticky.

Takže zase slepá ulička?
CIA v roce 2017 zveřejnila část svých dobových materiálů. Když se jich člověk doptá, udělají vám docela slušnou rešerši. Mám od nich tedy maximum toho, kde se Zápotocký vůbec zmiňuje. A z mého pohledu je zajímavé předně to, že CIA si po zvolení Zápotockého dokázala celkem slušně vyhodnotit, jaké postavení uvnitř československých komunistů kdo má. Kdo posílil, kdo oslabil. Všimli si, že se u nás objevují náznaky frakcí. Že Antonín Novotný jde mocensky nahoru, že Viliam Široký má své ambice. A že Zápotocký je spíše stárnoucím, nemocným mužem, který kolem sebe nemá politickou sílu. Že ho Sověti moc nemusí. To jsou pozoruhodné analýzy.

Vyprávěl Zápotocký někdy kamarádům nebo rodině něco o svých zkušenostech z koncentráku a pochodu smrti?
Dokázal o tom mluvit. Po válce si psal se spoustou spoluvězňů. Byl typem žoviálnějšího, otevřeného člověka, takže se toho tématu nebál ani na besedách s lidmi.

Říkáte, že byl žoviální. Jak byste ho ještě popsal?
Dožil se celkem vysokého věku, takže byl přítomen u spousty věcí. Máte před sebou malého kluka, který obdivuje svého otce, zakladatele sociální demokracie. Pak mladého funkcionáře socanů. Revolucionáře z roku 1920, za první republiky vězně. Zakladatele komunistické strany, drsného bolševika. Mukla v koncentráku, šéfa Rady odborů, předsedu vlády, prezidenta. To je snad až příliš mnoho Antonínů Zápotockých na jeden život.

Taky se prý osobně znal s Leninem.
To je pravda, rád se tím chlubil. Ještě, než v Československu vznikla komunistická strana, bylo roku 1920 zasedání Kominterny v Moskvě. Sjeli se tam představitelé jednotlivých komunistických stran, případně radikálních sociálních demokratů z celé Evropy. Zápotocký byl vybrán, protože měl jednak velkou politickou zkušenost už z doby před první světovou válkou, vedle toho byl navíc i velmi radikální. Proto se nakonec skutečně setkal s Leninem.

Asi to nebylo příliš dlouhé setkání, Lenin při něm pravděpodobně pouze zjišťoval situaci v Československu, Zápotockého směřoval k tomu, aby u nás rychle vznikla samostatná bolševická strana; což se ostatně v roce 1921 taky stalo. Zápotocký pak setkání s Leninem celý život používal jako svou velkou přednost. V KSČ nebylo mnoho lidí, kteří by se něčím takovým mohli vykázat. Proto tuhle politickou kartu rád využíval.

To na něj asi taky leccos prozrazuje.
Jestli bych měl v rámci jeho osobnosti něco zvýraznit, pak spíš to, že byl především velmi poslušným komunistou. Co řekla Moskva a strana, byla pro něj vždycky pravda. Byl loajální i ke Gottwaldovi. Proto Gottwald směrem k němu udělal velkou výjimku – když v roce 1929 obsadil stranu, Zápotockého si nechal jako jednoho z mála starých soudruhů u sebe. Nelze nevidět i fakt, že zhruba od konce 20. let formuje Zápotockého postoj též určitý strach z Moskvy. Aby ne, viděl přece všechny ty politické procesy. Jinak se dá o něm jako o člověku říct ještě jedno: určitě měl hodně rád své nejbližší. A k politickým funkcím ho vedle snahy o lepší svět celoživotně hnala i potřeba vyrovnat se otci. Byl na něm až do smrti závislý, přestože Ladislav Zápotocký zemřel už za první světové války.

Co na Zápotockého povahu prozrazuje jeho velká lež z roku 1953, kdy celý národ jen pár dnů před měnovou reformou ujišťoval, že nic takového rozhodně nepřijde?
Vidím za tím kombinaci politiky a poslušnosti straně. Těsně před tím musel být samozřejmě zpraven o všech detailech. Velmi dobře věděl, že se měnová reforma musí udělat. A že se udělá. Pokud to byl Novotný, kdo ho k uklidňujícímu vystoupení směrem k občanům donutil, stály za tím dva faktory. Národ jednak Zápotockému věřil. A pak – on sám už neměl co ztratit. Zatímco před Novotným a Širokým byla další politická kariéra, touhle lží tedy mohli ztratit důležité body, Zápotocký už byl prezidentem. Nic dalšího před ním nestálo. Proto to na něj padlo.

Dodal bych k tomu ale jeden zajímavý postřeh: Zápotocký už den po vyhlášení měnové reformy vyšel do ulic. Rozhodně se tedy týdny zbaběle neschovával na stranickém sekretariátu, jak by se třeba nabízelo. Zase jednou se v něm projevila kombinace žoviálnosti a zvláštního druhu odvahy.

Pěstoval si pověst táty dělníků, vypadal vlastně jako dobrácký strejc. Asi bychom ale neměli zapomínat na jeho roli během procesů v 50. letech. Jaká byla?
Nezpochybnitelná. Sice působil lidsky, od roku 1948 byl však zároveň předsedou vlády. Jedním z nejbližších mužů Klementa Gottwalda. Když se v politických procesech rozhoduje o konkrétních rozsudcích, je ze čtyřky, pětky jedinců, na nichž v téhle zemi záleželo. Samozřejmě se sovětskými poradci v zádech… Zpracovával jsem třeba případ babických vražd z roku 1951. A právě čtveřice Gottwald, Zápotocký, Slánský, Široký dva dny před soudním jednáním rozhodovala, kdo dostane trest smrti. To je naprosto neoddiskutovatelné. Nehledě na hříchy, které provází Zápotockého prezidentské období.

Během jeho vlády bylo popraveno 94 osob, z toho 47 politických vězňů.
Některým lidem přímo odmítl dát milost, třeba bývalému šéfovi StB Osvaldu Závodskému. Na druhé straně dal na základě her StB milost některým nacistům namočeným do vypálení Lidic. Za vším stál plán naverbovat je pro StB. Někteří z nacistů se pro tuhle úlohu sami nabídli – aby si zachránili život, nechali se poslat do Západního Německa jako agenti. Tak to nakonec i dopadlo, byť pár z nich se československým složkám zanedlouho ve světě ztratilo.

Zápotockému bylo tehdy doporučeno, že to má podepsat. Byl vlastně pouhou podpisovou figurkou. Udělal to, straně se vzepřel málokdy. Jinak je ale třeba přiznat, že když 21. března 1953 nastoupil coby prezident na Pražský hrad, asi si obrovsky oddechl. Jakmile byl předsedou vlády, spočívala na něm spousta exekutivních povinností. Byl pod velkým tlakem. Na Hradě to pro něj bylo výrazně klidnější. Stranu začal ovládat Novotný, vládu Široký. A on si mohl v klidu objíždět republiku.

Ještě když byl premiérem, chystal se na něj prý atentát, když kdosi otrávil kostky cukru v teplickém divadle. Opravdu mu šlo o život?
Ve svazcích StB se řešilo dokonce hned několik takových případů. Jednou mělo jít o otravu, jindy o připravovanou střelbu; taktéž v divadle. Jenže velkou otázkou je, do jaké míry šlo o vymyšlené věci, které měly StB prostě jen posloužit. Případně jestli to nebylo tak, že někdo v hospodě u piva plácnul: „A stejně by bylo nejlepší Toníka otrávit…“ Tehdy StB slyšela i trávu růst. Takže ano, zachovaly se nám určité dokumenty k případům, které údajně řešila Zápotockého ochranka. Za celé komunistické období ale nemáme žádný relevantní doklad o reálně připravovaném atentátu jak na Zápotockého, tak třeba na Gottwalda. Spíše se to někomu přičítalo.

Je to 70 let, co Zápotocký nastoupil na Hrad. Zhruba sedmašedesát, co zemřel. Je něco, co byste mu přičetl k dobru?
To je složité. Jeho obraz se nám zlomil osmačtyřicátým rokem. Za první republiky už šlo o starého bolševika a radikála, když se ale podíváme na období mezi lety 1905–1914, byl mladým sociálním demokratem působícím v Kladně. Vyznačoval se velkou snahou o zavedení všeobecného volebního práva. O sociální výdobytky. Nebyl jako mladí bolševici, kteří za první republiky bojovali ve stávkách, potom v roce 1948 převzali moc a s chutí popravovali. Rozhodně mu lze v jisté fázi přičítat snahu o sociální spravedlnost. Rád říkám: „Přijměme, že dějiny jsou rozporuplné.“ Člověk, jenž před první válkou bojuje o sociální spravedlnost, se dá za první republiky do služeb strany, která má sídlo nikoliv v Praze, ale v Moskvě. Nakonec je součástí diktatury, totality, poprav.

A v roce 1953 se při dělnických protestech proti měnové reformě vlastně postaví i proti svým, proti pracujícímu lidu.
Přesně. Tenhle táta dělníků se tehdy dokonce neštítí prohlásit, že musíme přestat s pěstováním kultu dělníka. Když se nad ním zamyslíme, je Zápotocký rozporuplnost sama.