Jak rodný otec měl nás rád aneb Básně, které zazněly nad rakví Klementa Gottwalda
Když byl ve čtvrtek 19. března 1953 pohřbíván Klement Gottwald, ze všech stran bylo slyšet, že to byl táta anebo otec. „Jak rodný otec měl nás rád, / do boje za náš šel prvý. / Kéž bych mu mohla srdce dát, / bušící živou krví,“ napsala nad Gottwaldovou rakví dělnická básnířka Marie Kratochvílová. A myslela to vážně. Když Gottwaldovi selhalo srdce, kdyby to prý šlo, ráda by mu darovala svoje.
Diktátorovi puklo srdce, respektive ho usmrtila prasklá výduť na aortě. S nejvyšším představitelem Komunistické strany Československa a prezidentem Klementem Gottwaldem se republika rozloučila dlouhými smutečními obřady ve čtvrtek 19. března 1953. Pohřeb začal ve 13 hodin na Pražském hradě a skončil dlouho po setmění v Národním památníku na Vítkově, který se měl proměnit v Gottwaldovo mauzoleum.
ČTĚTE TAKÉ: Nevyléčitelně nemocná Ukrajinka chce dožít doma. Loučení s rodinou dojalo i zdravotníky
Gottwaldovo zlaté srdce
„Zemřel veliký politik a státník, zemřel starostlivý otec a učitel,“ prohlásil během smutečních obřadů předseda vlády Antonín Zápotocký, jenž Gottwalda nakonec nahradil v prezidentské funkci. K nebožtíkovi promluvil z rampy Národního muzea, Gottwaldovy ostatky byly v ten okamžik uloženy v rakvi na dělové lafetě.
Někde mezi smutečními hosty bychom našli i dělnickou básnířku Marii Kratochvílovou (1900–1982). Co verš, to čirá oddanost vůdci. Tuhle veršotepkyni zrodil kult osobnosti, který komunisté stvořili v souvislosti se životem a dílem Klementa Gottwalda. „Jak rodný otec měl nás rád. / To zlaté srdce s vůlí z kamene. / Kéž bych mu mohla srdce dát, / za jeho unavené,“ napsala básnířka pod dojmem z prezidentova pohřbu. Báseň Rudé právo otisklo na čestném místě v sobotu 21. března 1953. Dělnická umělkyně psala, jak to cítila. V tisku se pak nejeden proletář dušoval, že by i on své zdravé srdce klidně vyměnil za to Gottwaldovo, unavené a nemocné.
Čtěte také
Nejmoudřejší otec, mozek vlasti
Někteří to prohlašovali z vypočítavosti, jiní občané upřímně. Byť samozřejmě obrazně, k první transplantaci srdce v Československu totiž došlo až v roce 1968. Básnířka Kratochvílová ale zcela určitě i mnoho let po pohřbu „otce“ uctívala alespoň jeho portrét, vždyť při smutečních obřadech ji napadly i tyto verše: „Ta milovaná Gottwaldova tvář / tak naléhavě z obrázku k nám hledí, / v upřímných očích lásky žár – / jak hovořil k nám naposledy.“
V Gottwaldových „upřímných očích“ dnes historikové nacházejí spíše vražedný pohled. Prezident podepsal 237 rozsudků smrti, z toho 190 za politické trestné činy. Stačilo mu k tomu necelých pět let, hlavou státu se stal v červnu 1948. A přece to byl pro část národa milovaný otec.
Náměstek předsedy vlády Viliam Široký o otci mluvil už v prvním z mnoha pohřebních projevů, ten jeho zazněl 19. března 1953 ve Španělském sále Pražského hradu: „Za soudruha Gottwalda hleděli jsme k Pražskému hradu s takovou hrdostí a láskou jako nikdy předtím, neboť jsme věděli, že zde je srdce a mozek naší vlasti, že zde sídlí náš zkušený a pevný vůdce, náš nejmoudřejší a nejlaskavější otec.“
Pohřeb Klementa Gottwalda 19. března 1953. Fotografie z knihy Klement Gottwald, SNPL, Praha 1953. Zdroj: Národní digitální knihovna Kramerius
Tam klidně odpočívá Hospodář
Na počest zesnulého vůdce zazněly sirény v celé republice. A reportér Rudého práva opět velebil otce, případně Hospodáře, jak se také totalitnímu vládci přezdívalo: „Tovární sirény zvučí na znamení smutku, houkají lokomotivy – a lidská srdce buší zrychleným tempem: Klement Gottwald, Gottwald, Gottwald. Hospodář, otec, soudruh.“ I v jiné reportáži z tehdejšího tisku je prezident v rakvi líčen jako národohospodářský zachránce Československa: „Tam klidně odpočívá Hospodář, usnuv po těžké práci.“
Do Rudého práva přicházely každý den nové a nové básně dělnických písmáků. „Jeho srdce ztichlo. / My však stále slyšíme je pro nás bít,“ napsala redakci jistá A. Nozarová. Tribuna československých komunistů vydala i verše G. Oplustila z Nového Jičína, který Gottwalda označoval rovnou jako tátu: „Jak je nám provždy drahé Tvé jméno, / na věky budem držet stráž! / Za vše, co krví je vykoupeno, / za celou armádu bezejmennou. / Tak přísaháme táto náš.“
Čtěte také
Otec Čechoslováků, syn Stalinův
Režimní básník František Nechvátal v den pohřbu dokonce prozradil, jaký je rodokmen tohoto „táty“, když svoji báseň nazval Stalinův syn: „Zní v Čechách nářek hran / a svítí jitřní záře. / Jde prostý venkovan / pohlédnout do tvé tváře. // Stalinův syn a žák, / můj lid si vedl v boji, / vždy hrdý bouřlivák, / jenž slzy matek hojí.“
Pro některé účastníky pohřbu byl zemřelý vůdce i bratr, jak se pro Rudé právo vyjádřila delegace soudruhů vyslaná na pohřební obřady z Čáslavi. A když se k rakvi přiblížily děti v pionýrských krojích, reportér stranického deníku to vylíčil následovně: „A ti jedenácti, dvanácti, třináctiletí už chápou, ti mají v této chvíli téměř dospělé tváře, ti mají v oku jas vpravdě už gottwaldovského mládí, to už jsou mladí orlíci z gottwaldovského orlího hnízda.“ Jen tak mimochodem, i Adolf Hitler rád mluvil o svém orlím hnízdě v bavorské části Alp.
Pamětník z Jankova
A co pamětníci? Jak si vybavují „gottwaldovské mládí“, když starý orel sklapnul křídla? „Když zemřel Gottwald, chodil jsem do deváté třídy a bylo mi už skoro patnáct let. Měli jsme pietní shromáždění, nějaké zpívanky za Gottwalda, ale nás kluky to moc nezajímalo,“ vypráví pro CNN Prima NEWS 85letý Miroslav Tyrner. Tehdy žil s rodiči v Jankovské Lhotě na Benešovsku, do školy musel pěšky do nedalekého Jankova.
„Složitá doba, otec byl v KSČ a já pod dohledem, abych nic nikde neříkal, aby nebyly problémy. Tak to bylo v každé rodině, takže jsme o úmrtí Gottwalda vůbec nemluvili ani mezi kamarády. Na vesnici jsme naštěstí měli dost jiné zábavy,“ vypráví Tyrner, který většinu kariéry strávil jako geodet na Vysoké škole báňské v Ostravě. Vychován byl sice v komunistické rodině, v srpnu 1968 ale definitivně prozřel: „Sovětský svaz, dosud největší náš přítel, nám vrazil kudlu do zad. Tanky tady na ulicích v Ostravě, to mi úplně otevřelo oči,“ vzpomíná.
Gottwald lepší než nejbohatší král
Teď Kreml už rok válčí na Ukrajině. Pořád se totiž rodí noví vůdci, kteří touží po orlích křídlech a chtějí být národem označováni za otce vlasti či velkého Hospodáře. Výše citovaná dělnická básnířka Marie Kratochvílová již v roce 1951 porovnávala Klementa Gottwalda s nejbohatším pohádkovým králem. Vítězem tohoto klání se stal pochopitelně československý vůdce: „Tisíckrát naší láskou bohatší je / než nejbohatší král. / Všecky své dny, starosti a boje, / všecku svou lásku lidu svému dal.“
Byla to dlouhá láska, kterou komunisté pociťovali ke svému vůdci. Vlastně se s ním nedokázali nikdy rozloučit, takže ještě v říjnu 1989 vydala Státní banka československá stokorunu s portrétem Klementa Gottwalda. Měsíc před sametovou revolucí.
Čtěte také
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
