Když byl ve čtvrtek 19. března 1953 pohřbíván Klement Gottwald, ze všech stran bylo slyšet, že to byl táta anebo otec. „Jak rodný otec měl nás rád, / do boje za náš šel prvý. / Kéž bych mu mohla srdce dát, / bušící živou krví,“ napsala nad Gottwaldovou rakví dělnická básnířka Marie Kratochvílová. A myslela to vážně. Když Gottwaldovi selhalo srdce, kdyby to prý šlo, ráda by mu darovala svoje.
Diktátorovi puklo srdce, respektive ho usmrtila prasklá výduť na aortě. S nejvyšším představitelem Komunistické strany Československa a prezidentem Klementem Gottwaldem se republika rozloučila dlouhými smutečními obřady ve čtvrtek 19. března 1953. Pohřeb začal ve 13 hodin na Pražském hradě a skončil dlouho po setmění v Národním památníku na Vítkově, který se měl proměnit v Gottwaldovo mauzoleum.
ČTĚTE TAKÉ: Nevyléčitelně nemocná Ukrajinka chce dožít doma. Loučení s rodinou dojalo i zdravotníky
Gottwaldovo zlaté srdce
„Zemřel veliký politik a státník, zemřel starostlivý otec a učitel,“ prohlásil během smutečních obřadů předseda vlády Antonín Zápotocký, jenž Gottwalda nakonec nahradil v prezidentské funkci. K nebožtíkovi promluvil z rampy Národního muzea, Gottwaldovy ostatky byly v ten okamžik uloženy v rakvi na dělové lafetě.
Někde mezi smutečními hosty bychom našli i dělnickou básnířku Marii Kratochvílovou (1900–1982). Co verš, to čirá oddanost vůdci. Tuhle veršotepkyni zrodil kult osobnosti, který komunisté stvořili v souvislosti se životem a dílem Klementa Gottwalda. „Jak rodný otec měl nás rád. / To zlaté srdce s vůlí z kamene. / Kéž bych mu mohla srdce dát, / za jeho unavené,“ napsala básnířka pod dojmem z prezidentova pohřbu. Báseň Rudé právo otisklo na čestném místě v sobotu 21. března 1953. Dělnická umělkyně psala, jak to cítila. V tisku se pak nejeden proletář dušoval, že by i on své zdravé srdce klidně vyměnil za to Gottwaldovo, unavené a nemocné.
Nejmoudřejší otec, mozek vlasti
Někteří to prohlašovali z vypočítavosti, jiní občané upřímně. Byť samozřejmě obrazně, k první transplantaci srdce v Československu totiž došlo až v roce 1968. Básnířka Kratochvílová ale zcela určitě i mnoho let po pohřbu „otce“ uctívala alespoň jeho portrét, vždyť při smutečních obřadech ji napadly i tyto verše: „Ta milovaná Gottwaldova tvář / tak naléhavě z obrázku k nám hledí, / v upřímných očích lásky žár – / jak hovořil k nám naposledy.“
V Gottwaldových „upřímných očích“ dnes historikové nacházejí spíše vražedný pohled. Prezident podepsal 237 rozsudků smrti, z toho 190 za politické trestné činy. Stačilo mu k tomu necelých pět let, hlavou státu se stal v červnu 1948. A přece to byl pro část národa milovaný otec.
Náměstek předsedy vlády Viliam Široký o otci mluvil už v prvním z mnoha pohřebních projevů, ten jeho zazněl 19. března 1953 ve Španělském sále Pražského hradu: „Za soudruha Gottwalda hleděli jsme k Pražskému hradu s takovou hrdostí a láskou jako nikdy předtím, neboť jsme věděli, že zde je srdce a mozek naší vlasti, že zde sídlí náš zkušený a pevný vůdce, náš nejmoudřejší a nejlaskavější otec.“
Pohřeb Klementa Gottwalda 19. března 1953. Fotografie z knihy Klement Gottwald, SNPL, Praha 1953. Zdroj: Národní digitální knihovna Kramerius
Tam klidně odpočívá Hospodář
Na počest zesnulého vůdce zazněly sirény v celé republice. A reportér Rudého práva opět velebil otce, případně Hospodáře, jak se také totalitnímu vládci přezdívalo: „Tovární sirény zvučí na znamení smutku, houkají lokomotivy – a lidská srdce buší zrychleným tempem: Klement Gottwald, Gottwald, Gottwald. Hospodář, otec, soudruh.“ I v jiné reportáži z tehdejšího tisku je prezident v rakvi líčen jako národohospodářský zachránce Československa: „Tam klidně odpočívá Hospodář, usnuv po těžké práci.“
Do Rudého práva přicházely každý den nové a nové básně dělnických písmáků. „Jeho srdce ztichlo. / My však stále slyšíme je pro nás bít,“ napsala redakci jistá A. Nozarová. Tribuna československých komunistů vydala i verše G. Oplustila z Nového Jičína, který Gottwalda označoval rovnou jako tátu: „Jak je nám provždy drahé Tvé jméno, / na věky budem držet stráž! / Za vše, co krví je vykoupeno, / za celou armádu bezejmennou. / Tak přísaháme táto náš.“
Otec Čechoslováků, syn Stalinův
Režimní básník František Nechvátal v den pohřbu dokonce prozradil, jaký je rodokmen tohoto „táty“, když svoji báseň nazval Stalinův syn: „Zní v Čechách nářek hran / a svítí jitřní záře. / Jde prostý venkovan / pohlédnout do tvé tváře. // Stalinův syn a žák, / můj lid si vedl v boji, / vždy hrdý bouřlivák, / jenž slzy matek hojí.“
Pro některé účastníky pohřbu byl zemřelý vůdce i bratr, jak se pro Rudé právo vyjádřila delegace soudruhů vyslaná na pohřební obřady z Čáslavi. A když se k rakvi přiblížily děti v pionýrských krojích, reportér stranického deníku to vylíčil následovně: „A ti jedenácti, dvanácti, třináctiletí už chápou, ti mají v této chvíli téměř dospělé tváře, ti mají v oku jas vpravdě už gottwaldovského mládí, to už jsou mladí orlíci z gottwaldovského orlího hnízda.“ Jen tak mimochodem, i Adolf Hitler rád mluvil o svém orlím hnízdě v bavorské části Alp.
Pamětník z Jankova
A co pamětníci? Jak si vybavují „gottwaldovské mládí“, když starý orel sklapnul křídla? „Když zemřel Gottwald, chodil jsem do deváté třídy a bylo mi už skoro patnáct let. Měli jsme pietní shromáždění, nějaké zpívanky za Gottwalda, ale nás kluky to moc nezajímalo,“ vypráví pro CNN Prima NEWS 85letý Miroslav Tyrner. Tehdy žil s rodiči v Jankovské Lhotě na Benešovsku, do školy musel pěšky do nedalekého Jankova.
„Složitá doba, otec byl v KSČ a já pod dohledem, abych nic nikde neříkal, aby nebyly problémy. Tak to bylo v každé rodině, takže jsme o úmrtí Gottwalda vůbec nemluvili ani mezi kamarády. Na vesnici jsme naštěstí měli dost jiné zábavy,“ vypráví Tyrner, který většinu kariéry strávil jako geodet na Vysoké škole báňské v Ostravě. Vychován byl sice v komunistické rodině, v srpnu 1968 ale definitivně prozřel: „Sovětský svaz, dosud největší náš přítel, nám vrazil kudlu do zad. Tanky tady na ulicích v Ostravě, to mi úplně otevřelo oči,“ vzpomíná.
Gottwald lepší než nejbohatší král
Teď Kreml už rok válčí na Ukrajině. Pořád se totiž rodí noví vůdci, kteří touží po orlích křídlech a chtějí být národem označováni za otce vlasti či velkého Hospodáře. Výše citovaná dělnická básnířka Marie Kratochvílová již v roce 1951 porovnávala Klementa Gottwalda s nejbohatším pohádkovým králem. Vítězem tohoto klání se stal pochopitelně československý vůdce: „Tisíckrát naší láskou bohatší je / než nejbohatší král. / Všecky své dny, starosti a boje, / všecku svou lásku lidu svému dal.“
Byla to dlouhá láska, kterou komunisté pociťovali ke svému vůdci. Vlastně se s ním nedokázali nikdy rozloučit, takže ještě v říjnu 1989 vydala Státní banka československá stokorunu s portrétem Klementa Gottwalda. Měsíc před sametovou revolucí.
