Hank je ready. Jestli jsou ready i nevinné oběti, které ho budou hlídat, to teprve zjistíme.
Když mám delegovat hlídání Hanka, je to jako podávat někomu do ruky nevybuchlý granát z 2. světové války se slovy: „To bude v pohodě. Pokud budeš dobře poslouchat, co máš dělat.” Proto asi chápete, že to nedělám zrovna často.
Když mám delegovat hlídání Hanka, je to jako podávat někomu do ruky nevybuchlý granát z 2. světové války se slovy: „To bude v pohodě. Pokud budeš dobře poslouchat, co máš dělat.” Proto asi chápete, že to nedělám zrovna často.
V podstatě prakticky vůbec. Hanka zatím dokázali opatrovat jen dva lidi - cvičitel z cvičáku, se kterým jsem žila a pomáhal mi Hanka piplat z klacka do relativně vychovaného psa, a táta, pro kterého to bylo něco jako kolonoskopie - víte, že to děláte pro dobrou věc, ale nic příjemného to není. Mého ex nepočítám, protože vždycky nastal nějaký průser. Jenže teď je předemnou nevyhnutelná situace.
Long story short - příští týden jedu nahrávat do studia desku a potřebuji, aby někdo alespoň na dvě noci pohlídal Hanka. První obětí se stal po několika letech, kdy už asi doufal, že si to zařídím nějak sama, můj táta. Abyste mi rozumněli - táta mě podporuje v tom mít psa od počátku věků. Jel se mnou dokonce i pro Hanka. Po cestě v autě se štěňátkem na prsou se mě pak zeptal: „Pavli, to jsem se vlastně zapomněl optat, co je to za plemeno? ”
„Pitbull, tati, pitbull.”
„To nemyslíš vážně, že?”
…
Od té doby ho hlídal jednou a odhodlaně předtím studoval všechna videa s psími cvičiteli. Odhodlán pak k čemukoliv, jal se vzít Hanka na dlouhou procházku.
Dopadlo to tak, že na něm třikrát musel ležet a před zraky všech cyklistů mu na stezce rvát z huby vodítko a křičet: „Hanku! Hanku! Ať nezavolám paničce!” Ale jinak to teda zvládl moc hezky.
Druhou obětí je nyní má milovaná sousedka. Je to odhodlaná dívka z Ostravy, která zatím nechápe, jak příšerné tři procházky ji čekají.
„No, a pokud ti Hank vezme vodítko…”
„Počkej, proč by mi měl brát vodítko? Vždyť mě zná.”
„Protože je to mentál závislý na paničce, který zkouší každého člověka, co je mu schopný dovolit. Takže, AŽ ti vezme vodítko…”
…
Teď k tomu navíc přibyla má úžasná chrtice Pepper, která sice na procházce stojí jak hluché dveře a kochá se krajinou, ale jakmile byste ji na minutu pustili z vodítka, tak běží na Říp. Bystřejší z vás asi namítnou, že by bylo fajn, venčit je zvlášť. Jenže ouha - Pepper bez Hanka nedá ani ránu, a jakmile byste ji nechali v baráku samotnou, bude si hrát na interní živelnou katastrofu.
Má sousedka je chytrá silná žena, která si umí poradit s mnohým. Táta už alespoň ví, co ho čeká a věří v Boha, takže se modlí.
A já se modlím zase k tomu svému: Venčení vezdejší dej nám dnes a odpusť paničce její hříchy, jakožto i ona ti odpouští roztrhané polštáře. A neuveď se v pokušení a chraň své opatrovatele před ublížením.
Amen.
