Před časem se ke mně dostala tři opuštěná koťata z popelnice, jedno našlo domov, dvě (ta nejzlejší, samozřejmě) zůstala u mě. Vzhledem k nastalému období mi přišlo záhodno opravdu splnit nesplnitelný požadavek veterináře, co je kastroval: “Ochočte je trochu a pak jim dáme čipy.” No… u divokých koček to není tak jednoduché.
O celé situaci jsem mimochodem referovala v jednom ze starších blogů. Ale zpátky ke kočkám - kdyby se jednalo o dvě divoká štěňata, zpacifikuji je pár pejskařskými chvaty a hlavně nekonečnou láskou. Jenže kdybych tohle chtěla praktikovat u těch dvou Satanů, skončila bych na plastické chirurgii, kde by mi kůží ze zadku a stehen nahrazovali obličej a ruce.
Nejsem žádný krotitel koček. Obě svá opuštěná koťata jsem získala od miminka a téměř na hned to s nimi byla láska. Jenže tady… Rozhodla jsem se využít omezení vycházení a koťata nejdřív naučit, co jsou to běžné domácí ruchy.
Přesněji řečeno - běžné domácí ruchy u muzikantů a hlučných lidí s plným barákem zvířat. Klec s kočkama jsem umístila doprostřed obýváku, kde dostávala pravidelnou nálož amerických sitcomů i rozmanité české a zahraniční hudby. Kromě toho kolem nich k jejich nelibosti neustále někdo cestoval.
Nejdřív se tiskla v koutě klece a jen co jsem vstala od dva metry vzdáleného konferenčního stolu, hned začala syčet, jako by je na nože bral. Jelikož to byl nezvyk i pro mě, vždycky jsem se šíleně lekla. Takový infarktů jsme si způsobovali navzájem desítky denně. Taky psi dávali koťatům školu. Pepper kolem nich nejdřív poskakovala jako Indián kolem ohně a Hank se jim snažil sežrat granule nebo obsah kočičího záchodu.
Po čase se všechno zmírnilo a koťata začala terorizovat psy. Nejdřív Hankovy i přes klec ožrala ocas a po čase začala tlapičkovat po fence kdykoliv šla kolem. Potom, co jsem zjistila, že milují Hentai Corporation a Dva a půl chlapa a syčí na mě jenom když zakopnu o stolek, rozhodla jsem se Satany volně vypustit po baráku.
Pepper je lovec, ale na stálé rezidenty je už zvyklá. Na tyto byla už taky, ale vidět je běhat volně pro ni byla novinka. Jenže chudák greyhoudka se vždycky vytrestá sama… Seděla jsem nervózní v obýváku a pozorovala, co se bude dít - jestli koťata zalezou do paletové sedačky a už nevylezou, dokud to tam celé nepočůrají a nepokadí, jestli mi hned neskočí na obličej a vyškrábou mi oči nebo podniknou únikovou akci zahrnující lžičku a velkou díru ve zdi.
Pepper měla náhubek, přesto koťata se v nestřeženou chvíli rozhodla ulovit. Jenže ouha. Jak běžela za roh do druhé místnosti pronásledovat chlupatou potvoru, zakopla o práh, praštila se do hlavy o dveře a spadla na zem, kde přes ni ještě radostně přeběhl Hank, který to pochopil jako večerní show na zpestření. Fena začala pištět a zkroušeně přiběhla do mé náruče. Od té doby jí můžou koťata klidně skákat po čumáku - okázale je ignoruje.
A co Satani? Velmi rychle zjistili, že doma je pořád spoustu prstíků a tlapek k lovení, spousta knih a nádobí ke shození a panička se neustále motá kolem spousty jídla (ani keřík bazalky nezůstal bez zranění). Na mazlení to sice ještě není, ale když si ke mně s nenávistným výrazem v očích lehnou a tvrdě usnou, dají se potají pohladit. A psy milují.
Proto jsou nyní mým hlavním tématem a Hank musí s tématem otravné jarní nadrženosti počkat až do dalšího dílu.
PS: Kdybych se dlouho nehlásila, udělaly na mě kočky atentát a... POMOC!
