Na Národní třídě byly v roce 1989 i děti. Musely čelit policistům

Mezi lidmi, kteří se kolem čtvrté hodiny odpoledne sešli na Albertově protestovat proti režimu, byla i rodina Kabelových. Manifestace byla povolená a měla připomenout padesátileté výročí nacistického útlaku v roce 1939. Rodiče tak neměli strach, že by se něco mohlo přihodit, a vzali s sebou i své dvě dcery, tehdy jedenáctiletou Kristýnu a třináctiletou Rut. Společně pokračovali s průvodem po nábřeží až na Národní třídu, kde se rozhodli, že zajdou do vyhlášeného lahůdkářství U Paukerta na chlebíčky, protože dostali hlad.

„Když jsme se vrátili zpátky s těmi chlebíčky, ze kterých jsme měli skutečně radost, zpívalo se, ale už jsem cítila, že se v davu pohybuje hůře než na nábřeží. Protože jsem nic neviděla, vylezla jsem na nějaký patník, a v ten moment jsem uviděla bíle helmy a štíty. Do té chvíle jsem nevěděla, že tam jsou. Byli najednou tak blízko,“ popsala svoje vzpomínky Rut Kabelová v knize Ten den: 17. listopad 1989. Euforická atmosféra z průvodu vyprchala. Účastníkům se špatně dýchalo, jak se lidé začali na sebe mačkat. Jiří Kabele se snažil svoje dcery chránit a vytvořit jim prostor. Bylo evidentní, že doposud poklidná demonstrace skončila.

Rodina se dostala k jednomu ze sloupů paláce Metro, a když se vytvořila ulička, kterou museli demonstranti proběhnout, aby se dostali ven, policisté s obušky čekali i na Jiřího Kabeleho a jeho dcery. „Policajti si mě v uličce chtěli vytáhnout z řady, ale holky se na mě vrhly a zachraňovaly mě. Možná se Rut pověsila na Kristýnu, která visela na mně, už nevím. Každopádně se do akce na mou záchranu zapojily obě,“ vzpomíná Jiří Kabele a Kristýna dodává, že policajt nakonec jejího tatínka praštil „výchovně“. „Jiné lidi mlátili mnohem víc,“ vzpomíná Kristýna Kabelová.

Vyhnuli se tomu nejhoršímu

Jedním z nejmladších demonstrantů, který se také dostal přímo doprostřed masakru, byl tehdy jedenáctiletý Dan Macek. Na Národní třídu vyrazil s oběma rodiči, ale nejtěžší chvíle prožil se svou maminkou Harriet Mackovou. V jeho vzpomínkách rezonují zejména tzv. červené barety, oddíl, jenž je výrazně spojován s masakrem na Národní třídě a s chaosem, který jejich útok způsobil.

Dan a jeho maminka se schovali v rohu mezi dvěma domy a svými těly je chránili dva studenti, kteří se postavili mezi ně a policisty. „Slyšeli jsme, jak lidi, mladí i staří, museli projít podloubím (kudy vedla ulička s pendreky, pozn. red.). Neviděla jsem, co se děje. Jen jsem slyšela výkřiky a policisty. Když pak ulice ztichla, červené barety sebraly ty kluky, co nás chránili,“ vzpomíná Harriet Macková. Člověk tam pak na zemi viděl zbytky po bitvě. Byly tam různé části ošacení a procházely tím červené barety,“ dodává Dan Macek.

Devítiletá Františka Uhmannová masakru unikla. Se svou maminkou Jiřinou Mikoláškovou byla v otevřené části Národní třídy na rohu s Mikulandskou ulicí. Došlo jim, že se musí z Národní třídy dostat, a vydaly se Mikulandskou ulicí, na jejímž konci ale stál policejní kordon. Ženy tak jako mnoho dalších demonstrantů hledaly úkryt v některém z činžovních domů. Podařilo se jim dostat na půdu jednoho z nich. Když obyvatelé domu překonali strach, přinesli skupině ukrývaných lidí vodu. Františka Uhmannová zůstala se svou maminkou na půdě zhruba do deseti hodin večer. „Vyšli jsme do prázdných ulic, na chodnících Mikulandské jsem viděla krev. Dcera nebyla tak vystrašená, děti snášejí takové situace lépe, to dospělí jsou hysteričtější,“ vzpomíná Jiřina Mikolášková.

V článku jsou použity vzpomínky z knihy Ten den: 17. listopad 1989, na jejíž publikaci autor tohoto textu spolupracoval.