Jak Češi a Slováci prožili týden od 10. do 17. listopadu 1989? Ve výplatních sáčcích třeba nacházeli zbrusu nové stokoruny s portrétem diktátora Klementa Gottwalda. A zároveň hltali zprávy o pádu komunismu ve východním Německu (NDR) a Bulharsku. Téměř nikdo ale nepočítal s tím, že revoluce v několika málo dnech vkročí i do Československa.
Jedním z nejtrapnějších přešlapů Jakešova a Husákova režimu na podzim roku 1989 bylo vydání nové stokoruny s portrétem komunistického prezidenta Klementa Gottwalda (1896–1953), za jehož vlády bylo popraveno asi 230 politických odpůrců. Ale zároveň to byl důkaz, jak si generální tajemník KSČ a prezident republiky vůbec nepřipouštěli politický pád. Sovětský vůdce Michail Sergejevič Gorbačov přitom již několik let realizoval demokratizační proces a ruští historici na tyranovi Stalinovi nenechávali nitku suchou. Praha si ovšem stokorunovou bankovku klidně ozdobila věrným druhem sovětského generalissima.
KOMENTÁŘ: Solidarność. Solidarita. To slovo nám znělo jako bič na komunisty
Táhlo mi teprve na třináctý rok, přesto si konec prázdnin v roce 1980 pamatuji jako něco skvostně pozitivního. S tátou jsme se tehdy na pár týdnů nastěhovali k jeho příteli Jaromírovi na Plzeňsko a oni tam něčemu fandili tak nadšeně, jako by se Čechoslováci stávali každý den mistry světa ve fotbale.
Stovka s Gottwaldem vstoupila do oběhu 1. října 1989, záhy však získala řadu odpůrců. Lidé třeba diktátorovi přimalovávali pod nos černý hitlerovský knírek. „Do 7. 11. 1989 bylo zjištěno 130 kusů bankovek poškozených nepřátelskými kresbami a nápisy. Vzhledem k politicko-ekonomické závažnosti této trestné činnosti jsou k jejímu zamezení přijímána celostátní opatření,“ uvedla znepokojená Státní bezpečnost (StB) v denní situační zprávě ze 7. listopadu 1989.
Zelená stokoruna s Gottwaldem byla poškozována různými způsoby. Kromě hitlerovského knírku si nenáviděný prezident z padesátých let nejčastěji vysloužil vypíchnutí očí. A občas se na státníkově čele objevil i nápis „Vrah“. Autorem bankovky byl slovenský grafik Albín Brunovský, který podobně jako Gustáv Husák zapomněl zavčas vystoupit z režimního rychlovlaku. A ten se plnou parou řítil do neštěstí. Brunovský si proto zeleným Gottwaldem vysloužil z ostudy kabát a po revoluci se na nějaký čas raději stáhnul do ústraní.
Na obhajobu Brunovského je nutno říci, že týden před sametovou revolucí s brzkým pádem systému téměř nikdo nepočítal. „Režimu jsem dával šanci minimálně do 10. prosince, kdy opozice chystala demonstraci na Den lidských práv. Přišlo to nečekaně dřív,“ říká po 31 letech tehdejší disident František Čuňas Stárek. Ale jak se lze dočíst v následujícím textu, ještě 16. listopadu mnozí občané vstupovali do KSČ.
Dekorování Řády Vítězného února
(pátek 10. listopadu 1989)
Socialistický blok už sice padal k zemi jako domeček z karet, vládci Československa ale srdnatě věřili, že Prahu i Bratislavu od revoluce přece nějak uchrání. Nezviklala je ani rezignace komunistické vlády v sousedním východním Německu (7. listopadu) a dokonce ani pád Berlínské zdi (9. listopadu). Ústřední deník KSČ tak v pátek 10. listopadu nadále držel partajní linii a informoval o aktuálním rozdávání komunistických řádů. Prezident Gustáv Husák takzvaný Řád Vítězného února propůjčil třeba místopředsedovi federální vlády Karlu Julišovi či pletařskému podniku Losna z Rožnova pod Radhoštěm.
Řád Vítězného února byl udělován v letech 1973 až 1989 „za mimořádné zásluhy o komunistické dělnické hnutí a socialistickou výstavbu Československé socialistické republiky“. Bankovka s Gottwaldem i tento metál výmluvně ukazují, jak se normalizační režim do poslední chvíle držel atributů z padesátých let, tedy symbolů nejvíce zločinné fáze socialismu. Jako by „duch Vítězného února“, což byl oficiální termín pro odkaz komunistického převratu z února 1948, ještě nějak mohl zachránit socialismus.
Neumím německy, co se stalo v Berlíně?
(sobota 11. listopadu 1989)
Pád Berlínské zdi odbylo Rudé právo několika větami. Alespoň v dopisech čtenářů však deník poskytl hlas i druhé straně. „Pár sloupečků o demonstracích v NDR má našemu občanu stačit k zhodnocení situace? Neumím německy, tak jak si mám vysvětlit, co se v NDR děje?“ zeptal se v listárně jistý Luboš Jirásek z Nového Sedla u Sokolova.
V Teplicích se v sobotu 11. listopadu sešlo 400 demonstrantů na režimem nedovolené demonstraci za čistý vzduch, kterou policie rozehnala. „17 nejaktivnějších bylo předvedeno na útvar SNB. Dvě osoby budou stíhány pro přečin a ostatní řešeny v přestupkovém řízení,“ referovala o demonstraci Státní bezpečnost.
Jakeš: Demonstrace není dialog
(neděle 12. listopadu 1989)
Prezident Gustáv Husák, generální tajemník KSČ Miloš Jakeš i předseda federální vlády Ladislav Adamec promluvili ke svazákům na Celostátní konferenci Socialistického svazu mládeže. „Jedno musí být jasné. Dialog nelze vést cestou takových pouličních demonstrací, jejichž cílem je provokovat, vyvolávat napětí ve společnosti a narušovat veřejný pořádek,“ rozohnil se Jakeš. A svazáci ho odměnili bouřlivým potleskem, alespoň podle Rudého práva.
Protirežimní nápisy
(pondělí 13. listopadu 1989)
Státní bezpečnost nadále bedlivě sledovala, kdo vystrkuje růžky. „Byl zaznamenán výskyt 13 nepřátelských nápisů (všechny v Praze). Po pachatelích se pátrá,“ informovala StB v denní situační zprávě za 13. listopad, která šla ráno na stůl prezidentu Husákovi, generálnímu tajemníkovi Jakešovi, předsedovi vlády Adamcovi a dalším nejvýše postaveným papalášům.
Obrana socialistické vlasti
(úterý 14. listopadu 1989)
Poslanci československého Federálního shromáždění se v úterý 14. listopadu sešli na 15. parlamentní schůzi.
Rozstřílený kostel i jaderná základna aneb Co zůstalo po okupantech na Libavé
Na hřbitově postavili tělocvičnu. A žádnému kamennému svatému v poutním kostele ve Staré Vodě nenechali hlavu. „Rusáci jim hlavy ustříleli,“ provádí nás chrámem Jindřich Machala, starousedlík z Města Libavá. Když sovětská armáda přepadla 21. srpna 1968 Československo, nikdo nevěděl, jak dlouho zůstane. Odešla až 21. června 1991 a zanechala spoušť, kterou se stále nedaří napravit. Reportér CNN Prima NEWS hledal ruské stopy na Libavé.
To už režim padal i v balkánském Bulharsku, kde se funkce předsedy strany vzdal Todor Živkov, jenž Bulharsku vládl poměrně tvrdou rukou nepřetržitě od roku 1954. Tvrdou linii ale zastával i poslanec a náčelník Hlavní politické správy Československé lidové armády Jaroslav Klícha, který v parlamentu prohlásil: „Obrana socialistické vlasti zůstává jednou z nejdůležitějších funkcí našeho státu, a i dnes zůstává věcí všeho lidu.“
Lidová armáda skutečně patřila dalším důležitým atributům režimu a poslanec Klícha v parlamentu ještě dlouho omílal osvědčené ideologické fráze: „Historie nás učí o potřebě vysoké bdělosti a ostražitosti, odpovědnosti za osudy a bezpečnost své země. To jsou východiska pro brannou výchovu obyvatelstva, proti jejímu podceňování, proti šíření pacifistických názorů i proti nesprávným a někdy až nepřátelským náladám vůči armádě a jejím vojákům.“
Stokoruna na věčné časy
(středa 15. listopadu 1989)
Zatímco Berlín splynul v jedno svobodné město a občané východního Německa (NDR) mohli kterýmkoliv hraničním přechodem vstupovat na území Spolkové republiky Německo (SRN), v pražské budově Federálního shromáždění hřímal ve středu 15. listopadu ministr zahraničních věcí ČSSR Jaromír Johanes: „Německá demokratická republika, se kterou nás kromě přediva bilaterálních styků pojí i členství ve Varšavské smlouvě a Radě vzájemné hospodářské pomoci, prochází v současné době složitým vnitropolitickým vývojem. Jak bylo konstatováno na zasedání ústředního výboru Sjednocené socialistické strany Německa, cílem procesu socialistické obnovy, politických a hospodářských reforem je dát socialismu novou dynamiku.“
V polovině měsíce byl čas i na takzvanou dobírku, tedy na zbylý plat po odečtení zálohy, která se vyplácela na konci měsíce. Z ruky do ruky přímo na pracovištích. Ve výplatním sáčku však mnozí zaměstnanci nacházeli i nové stokoruny s Klementem Gottwaldem, které vytvářely pocit, že komunistický režim je tu opravdu na věčné časy.
Vstup do KSČ večer před revolucí
(čtvrtek 16. listopadu 1989)
K nejpodstatnějším znakům komunistického režimu patřila i silná partaj. Na schůzi předsednictva Městského výboru KSČ v Ostravě se do strany přijímalo i ve čtvrtek 16. listopadu 1989. Autor tohoto textu zápis ze zasedání předsednictva našel v Archivu města Ostravy, přičemž ze šanonu vyplynulo, že tento den bylo v Ostravě přijato 37 nových členů KSČ a 28 kandidátů na členství v KSČ. Jména novopečených komunistů, kteří do partaje vlezli doslova v předvečer revoluce, nemá smysl zveřejňovat. Historka je to ale vpravdě švejkovská.
Žijeme v převratné době
(pátek 17. listopadu 1989)
Denní situační zpráva Federálního ministerstva vnitra, kterou 17. listopadu ráno našel na pracovním stole Husák i Jakeš, se pochlubila dalšími úlovky poškozených bankovek s Klementem Gottwaldem: „11 případů poškození bankovek nové emise bylo zjištěno v Chomutově – 6 případů, v Hlinsku, Chrudimi a Kolíně – po jednom případu a v Prostějově – 2 případy. Po pachatelích se pátrá.“
Násilný konec pražského jara. Od okupace Československa uběhlo 52 let
Před 52 lety vojska armád Varšavské smlouvy vpadla do tehdejší Československé socialistické republiky, aby ukončila takzvané pražské jaro. O rok později, při výročí okupace, se konaly občanské protesty. Ty už rozehnaly tuzemské bezpečnostní složky. Výročí 21. srpna letos připomene řada akcí.
V pražském Karolinu se v pátek 17. listopadu dopoledne sešlo slavnostní shromáždění k Mezinárodnímu dni studentstva. „Žijeme v převratné době,“ prorocky prohlásil František Pitra, člen ústředního výboru KSČ a předseda české vlády. V další větě se však Pitra osudově zmýlil: „Jsme svědky hlubokého procesu obrody socialismu.“ Socialismus se toho dne neobrodil, nýbrž složil.
Na pražském Albertově se posléze shromáždili studenti k povolené manifestaci, načež spontánně zamířili do centra města a na Národní třídě byli brutálně zmasakrováni policií. Národem zásah silně otřásl a vypukla sametová revoluce (na Slovensku nežná revolúcia), kterou záhy podpořila téměř celá společnost. Komunisty se však úplně na kolena srazit nepodařilo a 31 let po revoluci jsou pevnými spojenci současného kabinetu Andreje Babiše, který by bez jejich podpory nemohl vládnout.
Dovětek. Bankovky s Klementem Gottwaldem se přestaly tisknout 4. prosince 1989 a dnes je numismatici prodávají zhruba za 300 korun za kus.
(Televize Prima u příležitosti blížícího se výročí 17. listopadu zařazuje do Videopůjčovny iPrima.cz film Havel za 49 Kč zcela bez reklam.)
