Námořní bratři Titanicu. Jeden sdílel podobně tragický osud, další potopil německou ponorku
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Poznejte sesterské lodě Titanicu – Olympic a Britannic.
Britannic se potopil po zásahu minou v roce 1916.
Olympic během války taranem zničil německou ponorku.
Kdo přežil zkázu všech tří plavidel White Star Line?
Příběh Titanicu není nutné složitě představovat. Obří zaoceánská loď se v noci ze 14. na 15. dubna 1912 během své první plavby po srážce s ledovcem potopila, přičemž zahynulo 1 517 cestujících a členů posádky včetně kapitána. Zatímco ale zkáza Titanicu patří k nejlépe zdokumentovaným lodním neštěstím v historii, barvité osudy jeho dvou „bratrů“ – Britannicu a Olympicu – zůstávají nepovšimnuty.
Velké oceánské parníky představovaly na začátku 20. století nejlepší způsob, jak překonat Atlantik. V době, kdy se s řiditelnými vzducholoděmi teprve experimentovalo a letadla byla výsadou zarputilých konstruktérů, soupeřily britské loďařské firmy Cunard Line a White Star Line o to, která z nich přepraví mezi Británií a USA více cestujících v co nejkratším čase. Obě měly po třech skutečně velkých plavidlech, přičemž trojice plující v barvách White Star Line se jmenovala Olympic, Titanic a Britannic.
ČTĚTE SI TAKÉ: Bitvu nad Krušnými horami nepřežily desítky pilotů, k zemi šly stíhačky i 14 létajících pevností
Šlo o sesterské lodě třídy Olympic dlouhé 269 metrů s přibližně stejnou prostorností kolem 46 tisíc BRT (Starší jednotka objemu pro měření prostornosti obchodních lodí - 1 BRT odpovídá 2,83 m³). Trup byl rozdělen na 16 vodotěsných komor s dálkově ovládanými přepážkami, což lodím mělo zajistit nepotopitelnost i při zaplavení několika sousedních sekcí. Pohon kombinoval dva klasické trojexpanzní parní stroje pro krajní šrouby a nízkotlakou parní turbínu využívající odpadní páru pro prostřední šroub, což šetřilo palivo a snižovalo vibrace.
Lodě disponovaly 29 kotelnami a celkem 159 uhelnými kotli, které jim umožňovaly plout maximální rychlostí 24 uzlů, tedy 44 km/h. White Star Line ale tyto zaoceánské obry záměrně nenavrhovala pro překonávání rychlostních rekordů, jako byla tehdejší Modrá stuha za nejrychlejší přeplutí Atlantiku. Místo toho dávala přednost maximálnímu pohodlí, stabilitě a velkorysému prostoru pro cestující.
Olympic a Titanic
Nejdříve se do New Yorku vydal 14. června 1911 Olympic. Jeho první plavby byly jednoznačným úspěchem a vše nasvědčovalo tomu, že novou vlajkovou loď White Star Line čeká skvělá kariéra. Vše se ale změnilo při jeho páté cestě 20. září 1911, kdy Olympic vyplouvající ze Southamptonu při míjení křižníku HMS Hawke provedl nečekaný manévr a obě lodě se srazily.
Čtěte také
Olympic při nehodě utrpěl těžké poškození zádě pod čarou ponoru na pravoboku a odplížil se zpět do přístavu. Pozdější vyšetřování určilo za viníka White Star Line, což mimo jiné znamenalo, že společnost musela zapomenout na jakoukoliv kompenzaci škod ze strany pojišťoven.
O tuto pro White Star Line bezpochyby nepříjemnou událost, kdy navíc obří poškozená loď během oprav logicky nevydělala ani libru, opřeli o desítky let později konspirátoři tvrzení, že se později místo Titanicu potopil Olympic. Loděnice, kde se Olympic opravoval, totiž právě dokončily stavbu Titanicu, přičemž si obě plavidla měla tajně prohodit jména. Poškozený Olympic (teď už ale jako Titanic), se pak měl při plavbě přes Atlantik potopit, takže White Star Line by inkasovala pojistné v plné výši a zahladila tím ztráty.
První světová válka
Bez ohledu na kuriózní konspirační teorii jsou nicméně další osudy Olympicu i jeho druhé sesterské lodi, Britannicu, dobře zmapované. A souvisí s propuknutím první světové války.
Když totiž britská vláda začala na podzim 1914 pociťovat naléhavý nedostatek přepravních kapacit především v souvislosti se vstupem Osmanské říše do války, přišel ke slovu nejen Olympic, ale také nejmladší z trojice zaoceánských obrů. Ten měl být spuštěn na vodu jako Gigantic, ale White Star Line po ostudné ztrátě Titanicu jeho velikášsky znějící jméno změnila na Britannic.
White Star Line nebyla z rekvírování Olympicu a Britannicu nijak nadšená – riziko ztráty tak velkých a drahých lodí bylo přece jen vysoké. Své o tom věděla konkurenční společnost Cunard Line, která 7. května 1915 u pobřeží Irska přišla o 240 metrů dlouhý zaoceánský parník RMS Lusitania torpédovaný německou ponorkou U-20. Při katastrofě tehdy zahynulo 1 198 civilistů. Cunard Line musela britské admiralitě poskytnout i své zbývající dva zaoceánské parníky, tedy RMS Aquitanii a RMS Mauretanii.
Krvavé pláže u Gallipoli
Zatímco Olympic přepravoval na evropské válčiště britské a americké vojáky, stala se z Britannicu nemocniční loď – a to dokonce dřív, než mohl luxusní parník na palubu vzít jediného platícího cestujícího. Nově rekvírovanou nemocniční loď HMHS Britannic obsluhovalo 675 členů posádky. Loď měla k dispozici 3 309 lůžek pro zraněné, o něž se staralo 489 členů zdravotního personálu. Ke slovu přišla hlavně v době neslavné operace v Gallipoli mezi únorem 1915 a lednem 1916.
Gigantická plovoucí nemocnice vykonala bez obtíží pět plaveb mezi Anglií a blízkovýchodními bojišti, během nichž dopravila zpět tisíce vojáků zraněných v bojích s Turky. Paradoxem je, že ve stejnou dobu přepravoval její sesterský Olympic na krvavé pláže u Gallipoli čerstvé posily.
Zkáza nemocniční lodi
Na šestou cestu Středozemním mořem se Britannic vydal ze Southamptonu odpoledne 12. listopadu 1916. Jeho cílem byl řecký ostrov Lémnos ležící uprostřed Egejského moře. V Neapoli loď doplnila uhlí a vodu a zamířila k Řecku. Ráno 21. listopadu vplul Britannic rychlostí 20 uzlů do průlivu mezi ostrovem Kea a nejjižnějším výběžkem Attiky, mysem Sounio.
Bylo 08:12, když se lodí rozlehla ohlušující rána. Britannic narazil na podvodní minu a za pouhých 55 minut šel ke dnu. Na rozdíl od Titanicu, který se po srážce s ledovcem potápěl 2 hodiny a 40 minut, přičemž zahynulo víc než 1 500 osob, si tragédie Britannicu při 1 065 lidech na palubě přímo vyžádala pouhých 28 obětí, další dva lidé zemřeli později.
Čtěte také
Napomohly tomu blízkost pevniny, denní doba, množství rybářských a nákladních lodí a člunů v okolí a také poměrně teplá voda Středozemního moře. Loď klesla do hloubky 120 metrů, kde vrak v roce 1975 objevil francouzský oceánograf Jacques-Yves Cousteau.
Překvapená ponorka
Potopením Britannicu ale „bojová činnost“ zaoceánských obrů White Star Line nekončila. Půl roku před koncem války 12. května 1918 spěchala poslední ze tří sesterských lodí Olympic s 9000 americkými vojáky na palubě západním vjezdem do Lamanšského průlivu, když ji objevila německá ponorka U-103. Ta měla za sebou osm potopených lodí o celkové tonáži 15 000 BRT a její kapitán Claus Rücker se zřejmě těšil, jak obří civilní lodí o trojnásobném výtlaku své konto mohutně znásobí.
Byla ale noc a ponorka plula na hladině, kde ji posádka Britannicu zpozorovala. Než se U-103 stačila ponořit, dostala se do palby děl namontovaných na palubě Olympicu a schytala několik zásahů. Rozvášněný Olympic pak 67 metrů dlouhou ponorku dorazil taranem, to znamená, že na ni najel svým trupem. Jedná se zřejmě o jediný případ, kdy si velký zaoceánský parník takto poradil s ponorkou.
Olympic se tak jako jediný ze tří velkých parníků White Star Line dočkal konce první světové války a v roce 1935 byl prodán do šrotu. Předtím byly součásti jeho interiéru vydraženy. Narazit na ně můžete v mnoha britských restauracích, kde slouží jako připomínka luxusu z počátku 20. století.
Žena, která pokaždé přežila
Sesterské lodě Olympic, Titanic a Britannic propojují i osudy některých členů jejich posádek. Dva z nich totiž sloužili na palubách těchto zaoceánských parníků i v nejkritičtějších okamžicích jejich existence.
První z nich je stevardka Violet Jessopová, která byla účastnicí devastující srážky Olympicu s křižníkem Hawke v roce 1911, aby se o sedm měsíců později nalodila na Titanic během jeho první a poslední plavby přes Atlantik.
Při opouštění potápějící se lodi se Jessopová dostala do záchranného člunu č. 16 a byla zachráněna lodí Carpathia. Za války pak sloužila jako zdravotní sestra na Britannicu. Když se loď potápěla, kapitán nechal běžet motory, aby Britannic dostal blíž k pobřeží. Točící se šrouby ale začaly nasávat první spuštěné čluny. V jednom z nich byla i Violet Jessopová. Ta raději skočila z člunu do vody, pod hladinou se ale udeřila do hlavy o trup Britannicu. Jako zázrakem ale byla vytažena do jiného záchranného člunu a i toto ztroskotání přežila.
Nepotopitelný topič
Druhým „šťastlivcem“ ve službách White Star Line byl topič Arthur Priest. Jeho záběr byl ovšem – dá-li se to tak říci – širší. Poté, co přežil kolizi Olympicu i potopení Titanicu, sloužil Priest za války na křižníku HMS Alcantara, který v únoru 1916 narazil v Severním moři na německou loď SMS Greif. Obě lodi šly po krátkém boji ke dnu, ale zatímco 70 jeho druhů zahynulo, Priest znovu vyvázl, aby už o devět měsíců později hledal cestu z kotelny rychle se potápějícího Britannicu.
Své povolání ani poté neopustil a nastoupil jako topič na nemocniční loď SS Donegal. Nicméně v dubnu 1917, téměř přesně 15 let po potopení Titanicu, šla i tato jeho loď v Lamanšském průlivu ke dnu poté, co ji torpédovala německá ponorka UC-27. Zahynulo 40 lidí, Arthur Priest ale znovu přežil. Další příležitost pokoušet štěstěnu už ale nedostal. Plout na jedné lodi s „nepotopitelným topičem“ už totiž nikdo nechtěl…
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Digitální dvojče Titaniku odhalilo nové poznatky o zkáze lodi a očistilo člena posádky
