Nejostřejší štěkot na divočáka. Čeští vědci rozkrývají tajemství psí řeči

Poznání tajů komunikace lidí a psů se zase o kousek posouvá kupředu. Je to zásluha českých vědců, kteří zkoumali psí štěkot během lovu. Jak upozornil týdeník 5plus2, experti odhalili, že psi reagují na každé zvíře trochu jinak.

Ačkoliv se vědci zabývají životem psů už velmi dlouho, stranou hlubšího bádání paradoxně stál jeden z nejvýraznějších projevů čtyřnohých lidských přátel a pomocníků – štěkání. Tedy konkrétně štěkání při lovu. Přitom myslivečtí kynologové mnoho let vedou zasvěcené debaty o ­tom, jak různě lovečtí psi hlásí – čili jak štěkají­ –­ různé druhy zvířat. To umožňuje majitelům na dálku odhadnout, jakou zvěř lovecký pes sleduje.

Právě tímto směrem zaměřil své bádání tým vědců z Katedry myslivosti a lesnické zoologie Fakulty lesnické a­ dřevařské České zemědělské univerzity v Praze. Před pár dny uveřejnil výsledky výzkumu, který se objevil i ­v prestižním vědeckém časopise Scientific Reports, pátém nejcitovanějším odborném periodiku na světě. „Psi během lovu opravdu štěkají jinak na kance a jinak na lišku,“ potvrzují vědci.

Univerzální jezevčík a teriér

Čeští vědci nejdřív vybírali lovecké plemeno, které budou sledovat při lovu na čtyři druhy zvířat – prase divoké, lišku obecnou, králíka domácího a nakonec kura domácího. Mělo to ale háček. „I když se honiči lépe hodí k lovu divočáků, náš zákon zakazuje používání psů o výšce 55 cm a­ více pro lov kopytníků,“ popisují vědci jeden ze zádrhelů.

Volba tedy padla na jezevčíka a teriéra. „To jsou jediné skupiny loveckých psů, které je možné použít pro všechny druhy loveckých prací v České republice,“ vysvětlují. Pokusu se zúčastnilo 19 psů zmíněných plemen, zaznamenáno bylo 1 888 ­štěkotů. „Výsledky ukázaly, že štěkání je možné kategorizovat podle druhů zvířat, na která psi štěkají. Nejvíce odlišné pak bylo štěkání na nejnebezpečnější z testovaných zvířat, prase divoké. Stejnou reakci vykazovali i psi, kteří se s divokým prasetem nikdy dříve nesetkali,“ popisuje vedoucí vědeckého týmu Richard Policht.

Naproti tomu štěkání na lišku, která by pro menší plemena psů mohla představovat hrozbu, bylo téměř identické jako štěkání na králíka a kura, kteří nebezpečí nepředstavují. Z toho plyne, že klíčovým parametrem pro štěkání je spíše velikost zvířete než hrozba, kterou představuje pro psa.

Hlavní soupeř? Divočák

Výzkum českých vědců tak potvrdil to, co myslivci a hajní dobře znají už po celá staletí. „Pes na lovu nejdříve ‚natáhne vítr‘, tedy zvěř ucítí. Pak si stoupne a hřbet se mu zježí. Čím větší zvíře, tím mu srst více vstane, nejvíc v oblasti krku, tam je jako hřebíky,“ vypráví myslivec Josef Jedlička z okresního mysliveckého spolku Sokolov. Když pak pes začne štěkat, už většinou ví, o jaké zvíře se jedná.

„Psi štěkají na každé zvíře jinak, vždy podle velikosti zvířete,“ potvrzuje výzkum Jedlička, který jako myslivec slouží už 42 let. „Samozřejmě nejostřeji reagují na divočáka. V tu chvíli se psí hlas změní, je hluboký, takový hrubý a intenzivní,“ popisuje dramatické chvíle při lovu. Naopak když pes zmerčí kočku nebo zajíce, prý spíš „blafe“ nebo štěká normálně, podobný projev má i na lišku, ale také na srnce, kterého si čtyřnozí lovci zařadí spíš k­ menším zvířatům.

Jak psi štěkají na jeleny a proč to vlastně dělají, se dozvíte v pátečním vydání týdeníku 5plus2 a na www.5plus2.cz.