O šipkách nic nevěděl, za rok už dobýval svět. Peníze stále střeží mamka, říká Gawlas

Ještě dva roky zpátky se u Gawlasů o šipkách nevědělo prakticky zhola nic. Teď je situace zcela jiná. „Na skříních mám čtyři terče, na zemi mi leží dva. Další je vedle televize v obýváku. Dole v přízemí je také jeden,“ popisuje Adam Gawlas. Je to vše? „Ještě na zahradě mám jeden na stromě!“

„Megatalent“ z Návsí je tak trochu zjevením mezi šipkaři. Za velmi krátkou dobu se vyšvihnul do popředí. Přitom vše mohlo být úplně jinak, nebýt zásahu shůry. Tedy lépe řečeno zásahu odvedle přes plot. Soused k sobě pozval Adama spolu s jeho rodinou o předloňských Vánocích s tím, že má doma terč a bylo by fajn si zaházet.

O pouhý necelý rok později už hrál Gawlas finále mistrovství světa ve dvou různých kategoriích.

Jak moc jste nyní sousedovi vděčný?
Trávíme spolu hodně času. Už jsem ho vzal na turnaje s sebou, jako například na loňské finále světového šampionátu do 23 let. Plánuju, že se mnou pojede i na blížící se Grand Slam. Je to super. Šipky tolik nehraje, ale rozumí jim. Před zápasem i po zápase dokáže pochopit, jak se zrovna cítím.

Šipkařská legenda hlásí comeback. Strašně mi to chybí, říká Raymond van Barneveld

Sport

Poslední šipku na profesionálním okruhu vyslal směrem k terči loni v prosinci. „Jsem připraven si teď užívat života,“ konstatoval legendární Nizozemec Raymond van Barneveld poté, co vypadl na mistrovství světa v prvním kole a ukončil kariéru, jak předem avizoval. Jenže pětinásobný světový šampion není v důchodu ani rok a už tvrdí, že chce zpět.

Zároveň tedy asi může být on vděčný vám, že se dostane tak blízko velkému světu šipek, je to tak?
To určitě. Nedávno jsme vzpomínali, jak jsem u něho kdysi byl a z legrace jsme si říkali, že by byla sranda potkat se třeba za půl roku s těmi největšími personami šipek. A nakonec k těm setkáním opravdu dost bleskově došlo. Těch vzpomínek za tak krátkou dobu… Opravdu jich je strašně.

V paměti určitě zůstaly například zápasy v londýnském Alexandra Palace, posvátném šipkařském chrámu, kde se hraje dospělácké mistrovství světa a přezdívá se mu „Ally Pally“…
Hrát v Alexandra Palace bylo něco naprosto neskutečného. Ještě teď mám husí kůži, když si představím, za jak krátkou dobu jsem se tam dostal. Ale pro mě to v tomto případě bylo jednodušší, než když jsem pak hrál mezi dospělými, respektive v kategorii do 23 let. Každopádně to jsem zase pak měl den, že jsem se probudil, byl jsem v laufu a jel bomby. I když bylo celkem vidět, že hala v Mineheadu na mě celkem hodila stres. Že se mi klepe ruka, šlo poznat na videu.

Jedna ku milionu

Dokážete nějak sám vysvětlit, jak je vůbec možné, že po několika měsících, co jste začal hrát šipky, se dostanete do dvou finále juniorských světových šampionátů?
Já nemám rád porážky, i když je jasné, že nemůžete pořád vyhrávat. Předtím jsem hrál volejbal, kde můžete neúspěch svést na celý tým. V šipkách si za to můžete jen a pouze sám. Je tam vaše hlava, terč před vámi a tři šipky v ruce. Je pouze na vás, jak moc velké soustředění vyvinete a co bude následovat za výkon. Mým vůbec prvním turnajem bylo republikové mistrovství, kde jsem skončil čtvrtý ze šesti. To mě totálně namotivovalo. Měsíc jsem házel osm hodin denně. Každého jsem chtěl porazit. Rázem jsem se dostal do juniorské reprezentace, objeli jsme pár turnajů. A už se to jen hrnulo.

Vaši vrstevníci, se kterými se potkáváte na turnajích, asi házejí podstatně delší dobu, že?
Jasně. Oni házejí třeba od deseti let. Já jsem k tomu zkrátka nějak přišel a asi to tak bylo dané, že k tomu mám přijít v takový čas.

Do osudové pozvánky od souseda na šipky jste o tomto sportu a jeho hvězdách nic nevěděl?
Opravdu skoro nic. Maximálně když jsme byli třeba na nějaké oslavě, zaregistroval jsem šipkařský automat, ale podle mě jsem ani neházel. Pak jsem k tomu přišel opravdu náhodně.

Dostávají se k vám ze šipkařské komunity často reakce typu „to snad není možné, že hraješ takto krátce“?
Setkávám se s tím poměrně dost. Ze začátku mi to říkali všichni, někteří si už zvykli a berou to normálně. Když přijdu někam na turnaj, kde jsem poprvé a pohybují se tam lidé, kteří by mě na daném místě nečekali, tak mě částečně obdivují. Člověka to potěší, musím říct. Pravděpodobnost, že se něco podobného stane, je tak jedna ku milionu.

FINAL | Adam Gawlas & Luke Humphries will meet in the @UnicornDarts World Youth Championship final on Sunday November 24.

The pair won through today's Last 96 in Wigan.

▶️ Results & full info: https://t.co/kdrpLS3r7r pic.twitter.com/U4stGKDJeT

— PDC Darts (@OfficialPDC) November 4, 2019

Musíte kamarádům ve svém okolí často vysvětlovat, že šipky nejsou pouze hospodská zábava, ale fenomén, který vyprodává obrovské evropské arény?
To ani ne, vědí, jak se věc má, že je to sledovaný fenomén. Takže toto není třeba vysvětlovat. Sice občas nechápou, že šipky jsou sport, ale rozumí tomu, že je to populární. (úsměv)

Peníze z turnajů pořád chodí rodičům

Stále ještě studujete střední školu, konkrétně elektroprůmyslovku v Havířově. Jak moc vám učitelé vycházejí vstříc, pouštějí vás na turnaje bez velkých debat, nebo je musíte přemlouvat?
Ve škole to respektují. Když si zajdu s prosbou za ředitelem, tak mi vychází vstříc a popřeje mi jen to nejlepší. Pokud se hezky zeptám a dám mu vědět dopředu aspoň dva týdny, vždy mi vyhoví. A já si potom učivo poctivě doplňuji přes spolužáky, takže všechno je v pohodě. Hodně učitelů mě obdivuje a cení to, že za tak krátkou dobu jsem se se šipkami dostal i do televize.

Neplánuje vedení školy kvůli vám zavést do osnov tělocviku šipky?
Ne. (úsměv) Ale máme sportovní dny, a pokud by nebyl koronavirus, měl jsem domluvené s paní učitelkou, že bychom udělali jakýsi turnaj. Zamluvila by se hospoda v okolí školy a něco bych ostatní naučil. Mohla to být sranda.

Máte to momentálně tak, že už vám z výdělků něco zůstane a neutratíte všechno za startovné a cestování?
Ano, ano. Dost mi pomohlo loňské finále v Mineheadu, velkou část nákladů hradím právě z toho, co jsem vydělal tam. Už se mi to vrací. Pro mě by třeba nebylo ideální, kdybych měl jako někteří hráči manažera, kterému musí odvádět velkou část příjmů. Třeba bych ani neměl takovou snahu před terčem něco dokázat. Když jedu takto na sebe, je to jiné. Tím, že ještě nevydělávám tolik, je to vždy celkem tlak. Ale musíte bojovat, aby se vám to vrátilo. Zkrátka jedna cesta do Anglie se vším všudy není zadarmo.

Už chodí prize money na váš účet, nebo stále proudí k rodičům?
Stále chodí rodičům. Účet ale už mám vlastní, takže když pak chci nějaké peníze z turnajů, poprosím mamku a ta mi je přepošle. Přijde mi, že i když mám osmnáct a jsem dospělý, je to takto lepší. Je strašně jednoduché chodit s kartou a pípat s ní v každém obchodě. Takže toto je i taková bezpečnější cesta. (úsměv)

Šetříte si momentálně na nějakou věc třeba i spojenou se šipkami?
Co se týče šipek, tak už mám své sponzory, kteří mi zajišťují vybavení. Jinak nevím. Možná auto, to mě láká. (smích) Dal jsem si to jako takový cíl, že musím makat, abych si ho mohl koupit. Ale jinak tohle nějak neřeším. Bydlím stále s rodiči, studuju, takže na nic většího momentálně šetřit neplánuju.

Kombinace se není dobré učit nazpaměť

Kolik času tedy aktuálně věnujete denně tréninku, abyste si brzy mohl pořídit auto?
Jak jsem řekl, na začátku to bylo osm hodin denně. Ale pak jsem sledoval různá videa, ze kterých bylo jasné, že člověk se po takovou dobu nedokáže soustředit. Takže je vlastně lepší si dát třeba dvě hodiny, tři už jsou asi moc. Navíc to není jen o tréninku házení, faktorů je více. Člověk musí mít v hlavě úplně čisto. A poslední dobou jsem celkem nakynul, takže jsem začal chodit do fitka, abych se cítil lépe. (smích) Musíte být sám se sebou spokojený, je to součást zdraví.

Nakoukáváte v rámci přípravy například i styl těch nejlepších hvězd, nebo je lepší si jít vlastní cestou?
Ze začátku jsem měl nějaký styl, ale ten se samozřejmě postupem času mění. Je to zkrátka přirozený vývoj šipkaře. Například i Michael van Gerwen (nejlepší hráč současnosti, pozn. red.) měl dříve před hodem ruku úplně dole, teď už ji tam jen tak strčí dopředu a hodí. Šipku držíte pořád stejně, ale určité věci obměňujete. Sledoval jsem například sestřihy různých turnajů, ale to jen proto, abych věděl, jakými všemi způsoby různí hráči zavírají (ukončují jednotlivou hru pomocí kombinací různých čísel, pozn. red.). Ale teď už mě v tomto ohledu asi nic nepřekvapí. I počítání beru automaticky. Spíše jsem věnoval pozornost videím zaměřeným na přesnost a soustředění. Chtěl jsem vědět, jak se před tréninkem a zápasem dostat do určitého módu, abych se koncentroval na každou šipku.

Jak dlouho vám trvalo si zvyknout na zmiňované počítání, abyste věděl, co v danou chvíli hodit? To asi není úplně jednoduchá záležitost.
Nejde si vzít nějakou tabulku s kombinacemi a začít se ji učit nazpaměť. To by pro mě nemělo význam. Je důležité hrát, hrát, hrát a získávat zkušenosti. Pak se vám to automaticky dostane do hlavy. Myslím si, že už to mám zvládnuté. Ale co se týká samotného počítání, tak si dělám srandu, že jsem se dřív naučil hrát šipky než počítat. Může se to napřed zdát jednoduché, ale vím, že to může být problém. Pamatuju si, že když jsem někomu počítal zápas, tak to bylo snad na hodinu. (smích)

Obdivujete tedy rozhodčí, kteří stojí u tabule a bleskově publiku do mikrofonu hlásí, kolik daný hráč třemi šipkami hodil?
Nejvíce obdivuji Kirka Bevinse, kterému se přezdívá Kirkulator podle toho, že je tak trochu kalkulačka. Za celou dobu, co hlásí šipky, se ještě nikdy nespletl. Mezi nejpopulárnější rozhodčí patří Russ Bray, ovšem tomu se stává, že se splete.

Ale hlas má jedinečný, že?
Hlas má dobrý, proto tam je. Ale nejen proto, je to super člověk.

Máte nějaké číslo na terči, na které se vám hází nejlépe?
Co se týká „doublu“, přes který se zavírá, tak je to 16. To je srdcovka. Jak jsem zmiňoval, že jsem trénoval osm hodin vkuse, tak šest hodin jsem piloval triple 20, ale pak i třeba dvě hodiny jsem se věnoval jen a pouze číslu 16. Cítím u něj největší jistotu, ale někdy nervy zapracují a netrefím se.

Když za mnou přijde někdo s mými šipkami, strašně moc mu děkuju

Vaším momentálním snem a cílem je získat podobně jako jiný Čech Karel Sedláček kartu organizace PDC, abyste mohl pravidelně obrážet ty největší turnaje s nejlepšími zápasy?
Mým cílem je momentálně udělat maturitu. (úsměv) Ale potom by samozřejmě bylo skvělé tu kartu získat. Ale je to těžké. Myslím si, že někdy předvedu krásný výkon, nicméně podle mě stále nemám takovou jistotu, že bych dokázal na turnajích konstantě válet. Takže by bylo fajn kartu získat, ale podle mě potřebuji ještě hodně zkušeností. Každopádně věřím tomu, že být mezi úplnou elitou, potrápím ji.

K elitě vás určitým způsobem řadí to, že už máte šipky s vlastním designem s vašimi iniciály, které si mohou fanoušci koupit. Těší vás tato věc hodně?
Vždy mě potěší, když mě někteří lidé podpoří. Snad to svědčí o tom, že si myslí, že jsem v pohodě člověk a nejsem nějak arogantní. Tedy aspoň doufám. Je hezké, když přijdu na turnaj a někdo mi ukáže, že má moje šipky. Já vždycky strašně moc děkuju. Rok a půl zpátky bych si nedokázal představit, že něco takového budu mít.

Jak dlouho jste dumal nad tím, jak by vaše šipky měly vypadat?
Letěl jsem kvůli tomu do Nizozemska. Předtím jsem hrál se šipkami Garyho Andersona, které mají 21 gramů. Šlo mi o to, že jsem chtěl mít grip, tedy úchop, ještě trochu více vzadu. Takže ve skladu mi na výběr dali různé šipky, abych si vyzkoušel, jaký grip mi sedí nejvíce. Nakonec jsme to vymysleli do půl hodiny. Ale byla sranda, že když jsem si vybral, tak chlap, který u toho byl, mi řekl: „Počkej, to je všechno?“ Já na to, že jsem skromný, stačí mi to a bude to vypadat dobře. A on zavzpomínal na jiného českého hráče Pavla Jirku, který se nemohl rozhodnout ani po dvou hodinách. (smích)

A jak to bylo se samotným vzhledem letek?
To vznikalo delší dobu. Na tom si dali opravdu záležet a moc se jim to povedlo. Byl jsem z toho ohromený. Já jsem akorát říkal, že mám strašně rád černou barvu. Poslali mi jako návrh letku, která má průhledná místa. A zároveň do toho zakomponovali logo. Celý set je opravdu nádherný.

Máte stejně jako velcí hráči už i svoji písničku, na kterou nastupujete do zápasu. Skladba Return of the Tres od Delinquent Habits byla jasnou volbou?
Stalo se to tak, že jsem vyhrál kvalifikaci a samotný turnaj European Tour se hrál hned dva týdny nato. A v tu chvíli jsem si říkal: „Neměl bych si vybrat nástupní písničku?“ A sestra zrovna přišla s tím, že na této skupině byla a řekla, že tahle skladba je super. Tak jsem si ji tam hodil a přijde mi dobrá.

Co by taková skladba na nástup měla obsahovat?
Každý to bere jinak. Třeba Michael van Gerwen zvolil takovou drsnější písničku, která odpovídá tomu, že jde do boje. Ale pak Gary Anderson nebo Vincent van der Voort zvolili takové, které jsou zároveň asi jejich nejoblíbenější – mají zřejmě zajistit dobrou náladu. Je to individuální. Nicméně stejně mi přijde, že když tam před zápasem stojíte, písnička není to, co člověka nejvíce zajímá.

Jaké jsou vaše momentální plány?
V sobotu je přede mnou kvalifikace na mistrovství světa, která se koná v Maďarsku. Výherce se dostane na šampionát. Sám úplně nevím, kolik lidí tam dohromady startuje, ale babička – protože ta to hodně sleduje – říkala něco kolem pětadvaceti lidí. Poté mě čeká World Cup of Darts v Rakousku, kde budeme reprezentovat Českou republiku s Karlem Sedláčkem. A hned týden nato je Grand Slam v Anglii.

Vaše babička je tedy největším fanouškem?
Ano, ano. Když jsme teď během koronaviru hráli turnaj na dálku z domova, tak pokud jsem povedeně zavřel, vždy jsem hned slyšel, jak bouchá do stolu. Má totiž kuchyň hned pode mnou. Každopádně bylo srandovní, jak jí ten přenos běžel trochu opožděně, tak se radovala třeba po minutě, co se mi něco povedlo. (smích)