Do Labe hodili ženu i s kočárkem. Od masakru v Ústí nad Labem uběhlo 75 let

Dne 31. července 1945 došlo v Ústí nad Labem k jednomu z nejznámějších masakrů německého obyvatelstva v poválečné historii. Nedá se nazvat jinak než lynčem.

Výbuch v muničním skladu

Když 31. července 1945 došlo v budově, který byla dočasně přeměněna na muniční sklad, k několika výbuchům, nikdo nevěděl, zda šlo o nehodu, nebo záměrnou sabotáž. Existují dokonce úvahy o tom, že samotný výbuch v muničním skladu měl být signálem k lynčování německého obyvatelstva. Tomu by mohl nasvědčovat i fakt, že k prvním násilným incidentům došlo sotva několik minut po prvních explozích, tedy v době, kdy ještě na veřejnosti nikdo nemohl vědět, co se vlastně děje.

Téměř okamžitě se městem začala šířit neověřená zpráva, že za výbuchem stojí německá záškodnická organizace Werwolf, které mělo mimo jiné pomáhat i místní německé obyvatelstvo.

Násilí na ulicích

Na ulicích docházelo k bití Němců, do kterého se podle pamětníků zapojovali nejen civilisté, členové Revolučních gard, ale i českoslovenští a sovětští vojáci. Němci museli být označeni bílou páskou na rukávě, což z nich dělalo snadno identifikovatelné cíle. Mezi oběťmi byly ženy i děti.

Na stránkách Ústí nad Labem se zachovalo několik svědectví. Marie B. (narozena v roce 1924) vzpomínala na události těmito slovy: „Poblíž Předmostí (jedna z ústeckých čtvrtí, pozn. autora) se ke mně přiblížil muž ve středním věku menší postavy v civilních šatech a se sukovicí v ruce. Došel ke mně a zeptal se: „Češka, nebo Němka?“. Já jsem mu řekla: „Mazej ode mne“. Jak jsem promluvila česky, muž zůstal stát, já jsem pokračovala a proti mně vyšla paní ve světle šedém kostýmu, Němka, protože měla bílou pásku. Byla středního věku, vyšší a štíhlá. Chtěla jsem jít k ní a říci jí, aby sundala bílou pásku a vrátila se, než jsem ji došla, otočila jsem se a onen muž pokračoval za mnou. Přešla jsem ji a strachy jsem jí neřekla nic. Po pár metrech jsem se zastavila, ohlédla a už jsem viděla, jak německá žena ležela na zádech a muž se sukovicí ji táhl za nohu do okopu u mostu, který sloužil za války jako protiletecký úkryt. Poblíž okopu byly navršené kameny, velké asi jako lidská hlava, muž hodil Němku do okopu a tam na její tělo mrštil dva velké kameny.“

Lynč na mostě

Most dr. Edvarda Beneše, kterému místní neřeknou jinak než „Benešák“, byl postaven v létech 1936–1938. Těsně po válce se stal dějištěm dodnes pořádně neosvětlené tragické události. V napjaté atmosféře po výbuchu muničního skladu se na mostě začali srocovat lidé, mimo jiné i proto, že odtamtud byl dobrý výhled na sloup kouře a povýbuchových zplodin. Napjatou atmosféru a protiněmecké nálady vyhrotil i  fanatický nacista, jenž začal na mostě provolávat slávu Německu.

„Několik svědků potvrzuje, že podnětem bylo volání jednoho Němce: Es lebe Deutschland! Hoch Deutschland! Muž, provolávající slávu Německu, byl shozen z mostu do Labe, a když podařilo se mu dosíci břehu, zastřelen, místo toho, aby byl zatčen a vyslýchán,“ píše se ve zprávě určené ministru Noskovi. Zmiňovaný Němec nebyl sám, do vody byli svrženi další lidé. Pamětníci popisují, že násilníci hodili do Labe kočárek a za ním i matku dítěte. Biti byli i Češi, kteří se snažili zabránit lynčování. Další Němci byli topeni v požární nádrži.

„Celkový počet obětí ústeckého masakru německých občanů není nižší než 43 osob, ale ve skutečnosti se odhaduje počet obětí na 80–100. Oběti masakru nejsou vesměs evidovány v ústeckých matrikách ani v evidenci obyvatel. Jejich počet upřesňuje zápis v kremační knize terezínského krematoria a jmenovitý seznam je uložený v podnikovém archivu Setuzy, a. s.,“ píší oficiální webové stránky města Ústí nad Labem v části věnované historii.

Dodnes nikdo s určitostí nepotvrdil, zda šlo o spontánní výbuch vzteku, nebo úspěšně provedenou provokaci ministerstva vnitra. V této souvislosti je zajímavé vyjádření generála Ludvíka Svobody, který se později stal československým prezidentem.

„Je nutno jednou pro vždy se vypořádat s pátou kolonou a můžeme si přitom za vzor dát Sovětský svaz, který byl jediný, kdo to v této válce bezpečně dokázal: jako příklad uvádím případ povolžské německé republiky, kam jedné noci bylo shozeno několik desítek německých parašutistů. Když všichni byli tamějšími Němci uschováni a nebyli vydáni ani na naléhavé výzvy Rudé armády, došlo k tomu, že tato povolžská německá republika 48 hodin po poslední výzvě přestala existovat a nikdy víc už existovat nebude.“

Ministr vnitra Václav Nosek, který byl spolu s generálem Svobodou součástí vyšetřovací komise, tak radikální nebyl. „Musíme být tvrdí, ale nevinní nesmí trpět! Nestrpíme, aby řádila ulice, nýbrž usilujeme o to, aby vše šlo svým plánovitým chodem za součinnosti našich bezpečnostních orgánů v zájmu našeho národa a republiky."

Ústí uctilo oběti

„To, co se stalo, bylo hrozné, neodpustitelné a nesmí se to nikdy opakovat. O to více bychom si to měli připomínat a hlavně nezapomenout,“ řekl v pátek v projevu během pietního aktu uskutečněném na Benešově mostě Petr Nedvědický, primátor města Ústí nad Labem. Aktuálně tragédii připomínají květiny a české i německé stužky připevněné k pamětní desce.

Tagy: