V osmdesátých letech patřil k nejúspěšnějším československým sportovcům. V disciplíně zvané chůze neměl konkurenci a sbíral jednu medaili za druhou. Nezapomenutelným okamžikem se stala především olympiáda v jihokorejském Soulu v roce 1988, kde v památném finiši dorazil do cíle jako první.
Cílovou pásku protnul se vztyčenýma rukama k nebesům, chytl se za hlavu a vysílen padl únavou k zemi. Jakoby nemohl uvěřit, že to dokázal. Přestože kvůli časovému posunu se u nás závod vysílal brzy ráno, u televizních obrazovek jeho „spanilou jízdu“ sledovaly miliony diváků. A když komentátor Štěpán Škorpil chvějícím se hlasem radostně oznamoval, že si Jožka Pribilinec běží pro svoji první zlatou olympijskou medaili, národem propuklo nadšení a euforie. Hrdina závodu, který 6. července oslaví šedesáté narozeniny, v rozhovoru pro CNN Prima NEWS zavzpomínal nejen na tento slavný okamžik, ale prozradil další zajímavosti ze svého života.
Od vašeho olympijského triumfu uplynulo už dvaatřicet let. Vybaví se vám ještě, jak probíhal den, který z vás udělal hvězdu?
Pamatuji si úplně všechno. Ráno jsem vstal v sedm, dal si ledovou sprchu a šel na snídani. Po návratu na pokoj jsem si četl knížky, které jsem sebou měl, a dost se věnoval psychologii. Pak lehký oběd, po něm odpočinek a pak hurá na závod. Spoustu soupeřů jsem vykolejil tím, že jsem si večer před závodem zašel na diskotéku.
Prosím?
Byla to součást psychologické hry. Každý velký závod začíná ještě předtím, než vystřelí pistole. Při vstupu do hotelu byla společenská místnost, kde se pravidelně konaly diskotéky. Schválně jsem tam zašel v době, kdy jsem viděl, že okolo půjdou moji soupeři. S kamarádkou jsme tancovali hned u dveří, aby nás nemohli přehlédnout. Potřeboval jsem jim dát pocítit svoji suverenitu, nahnat jim strach.
Sport se nedá dělat kvůli penězům
Každý je před závodem nervózní, přemýšlí o něm v podstatě neustále, nemůže z toho spát. A najednou vidí svého konkurenta, který je úplně v pohodě, jak si juchá při hudbě jakoby nic. Když protivníka zdoláte psychicky, fyzicky se porazí i sám.
Prý jste soupeře dokázal vykolejit i tím, že jste při závodu vydával různé zvuky, například motorky. Rukou jste naoko přidával plyn, pak zrychlil...
To jsem dělal většinou tehdy, když jsem chtěl, aby se závodník se mnou nepouštěl do souboje. Víte, psychika je ve sportu strašně moc důležitá.
Favoritem na zlatou medaili jste byl také na olympiádě v Los Angeles čtyři roky předtím. Pár týdnů před startem se však tehdejší Československo připojilo k bojkotu her, který vyhlásil Sovětský svaz a vy jste přišel o účast. Jak jste to tehdy vnímal?
Byla to pro mě sportovní tragédie. A abych řekl pravdu, je mi to líto dodnes. Všechno směřujete k jednomu závodu, denně dřete, zanedbáváte rodinu, odříkáte si spoustu věcí, abyste byl maximálně připravený a mohl reprezentovat na nejvyšší úrovni. Pak o to všechno přijdete kvůli jednomu politickému rozhodnutí. Ozval jsem se, mělo to pak svoje následky, ale teď už je zbytečné se o tom bavit. Je to za námi. Už to nezměníme.
Ke sportovní chůzi jste se dostal až v sedmnácti letech a po roce a půl už jste byl juniorským světovým rekordmanem. Krátce nato i mistrem Evropy. Vypadá to, že tento sport vám byl souzený. Jak jste se k němu dostal?
Předtím jsem závodně běhal na lyžích. V létě jsme se v rámci tréninku věnovali atletice, trenéři nás posílali na různé závody, přespolní i orientační běhy, abychom se naučili soutěžit a sbírali zkušenosti. A tak jsem se dostal do Žiliny na první závody v chůzi. Kouč mi předtím jen ve stručnosti vysvětlil základní pravidla.
Do smrti se budu považovat za Čechoslováka
Bez jakýchkoliv zkušeností a taktiky jsem na desetikilometrové trati zvítězil. Pak byl tlak, abych se tomu věnoval naplno. Ze začátku jsem moc nechtěl, ale nakonec jsem se nechal přemluvit. Asi to tak mělo být.
Máte doma nějakou síň slávy, kde máte schované všechny medaile?
Nemám. (smích) Mám je někde v krabicích. Jediné, co mám vystavené, jsou dva diplomy, kdy jsem byl v letech 1986 a 1988 vyhlášen nejlepším sportovcem Československa. Toho si cením ze všeho nejvíce. Má to pro mě velkou cenu.
Rok po olympijském triumfu jste kvůli problémům s koleny ukončil kariéru. Jak těžké bylo ze dne na den stát se z profesionálního sportovce normálně pracujícím občanem?
Mně to žádný problém nečinilo. V hlavě jsem měl nastavené, že to jednou přijde. Nic netrvá věčně. Ještě jsem se pokoušel o jeden návrat, ale už to nešlo. Už jsem neměl sílu pokračovat. Operace kolene mi pomohla a na běžný život mi to stačí. To je nejdůležitější.
Jednou se naše národy zase spojí
Říká se, že v osmdesátých letech dostávali sportovci za olympijské zlato odměnu až 160 tisíc korun, jinak jejich platy byly v podstatě stejné jako u jiných pracujících lidí. Předpokládám, že tehdy se sportem na rozdíl od dnešní doby finančně zabezpečit nedalo.
To opravdu ne. Oproti ostatním jsme měli jedinou výhodu, že jsme mohli cestovat a vidět svět. To bylo k nezaplacení. Sport se nedá dělat kvůli penězům. Pokud to někdo má takhle nastavené, tak je to špatně. Pro mě bylo vždycky na prvním místě to, aby po závodu hrála naše hymna.
Čemu jste se po skončení sportovní kariéry začal věnovat?
Zpočátku mě to táhlo k trénování. V Kostarice jsem připravoval vytrvalce. Ale pak jsem se vydal jinou cestou. Pracoval jsem u policie na ministerstvu vnitra. Pak se stal poslancem za Stranu demokratické levice.
Všechno, co za komunismu fungovalo, se po revoluci automaticky zrušilo
V politice jsem aktivně působil osm let. Už bych se do ní ale nevrátil. Sám nezmůžete nic. Bylo to jisté ponaučení. Nyní podnikám, chovám bažanty. To je věc, která mě baví a naplňuje. A hlavně se věnuji rodině.
Vydal se některý z potomků ve vašich šlépějích?
Z prvního manželství mám tři děti, dnes už dospělé, z druhého dvě. Tři se živí hlavou. Nejstarší syn se věnoval hokeji, chytal za Trenčín, ale na konci juniorské kategorie se vydal jiným směrem. Nejmladší synové jsou ve věku dvanáct a deset. Ten nejmladší má pohybové předpoklady a sportu se věnuje. Baví ho to, za což jsem rád, ale do ničeho ho netlačím. Uvidíme.
Jak s odstupem let vnímáte rozdělení Československa?
Jako velkou chybu. Nemělo k tomu nikdy dojít. Já se do smrti budu považovat za Čechoslováka. Ale myslím si, že jednou zase dojde k tomu, že se naše národy spojí. V nejbližší době to nebude, ale jednou ano.
Češi a Slováci za poslední roky ve sportu moc velkou díru do světa neudělali, čím si to vysvětlujete?
Všechno je to v systému. Zrušily se sportovní akademie. Všechno, co za komunismu fungovalo, se po revoluci automaticky zrušilo. To byla chyba. Nepracuje se s mládeží tak, jak by se mělo. Upřednostňují se děti, které nemají talent, ale mají bohaté tatínky, na úkor těch talentovaných. Jestli se tohle nezmění, nehneme se z místa. Ale pořád si myslím, že jste na tom ještě lépe než my.
Jak oslavíte své šedesátiny?
Na oslavy si moc nepotrpím. Takže jen v kruhu rodinném. V klidu a pohodě.
Josef Pribilinec (59)
Legendární slovenský sportovec startoval na dvou olympijských hrách v Moskvě (1980) a Soulu (1988), kde vybojoval zlatou medaili. Na mistrovství světa získal dvakrát stříbrnou medaili (1983, 1987), na mistrovství Evropy dvakrát zlatou (1986, 1988) a jednu stříbrnou (1982). Dvakrát byl vyhlášen nejlepším sportovcem Československa (1986, 1988). Po ukončení sportovní kariéry působil v politice, poté začal podnikat. Je podruhé ženatý, z prvního manželství má tři děti, ze současného dvě.
